Úterý 22. září 2020
Svátek slaví Darina, zítra Berta
Polojasno 25°C

Staré, nemocné a matky s dětmi vystříleli nejdříve. Mrazivé vzpomínky pamětnice

16. dubna 2020 | 06:00

Rodina Miroslavy Moravcové žila dlouhá léta na Broumovsku, ale po obsazení pohraničí v roce 1938 se její prarodiče museli odstěhovat. Když se dědeček vrátil z mobilizace, babička s dětmi už doma nebyla a našel je až po několika dnech v Pardubicích. Až postupem času se dozvídala, jak na Broumovsku probíhal odsun Němců a že v roce 1945 bylo na nedaleké Bukové hoře popraveno dvacet tři Němců. Viníci nebyli nikdy potrestáni a o celém příběhu se zcela otevřeně mohlo mluvit až po roce 1989.

Miroslava Moravcová se narodila v prosinci 1950 v Teplicích nad Metují. Tam také vyrůstala a žije prakticky po celý život. V dětství pobývala hodně u babičky a dědečka. "Byla jsem v takovém prostředí, že mi byly vypravovány různé příběhy z minulosti. A v té době jsem získala nějaký vztah ke svému budoucímu zaměstnání." Později Miroslava pracovala jako archivářka a učitelka.

Odsun Němců

Z různých útržků se pamětnice dozvídala o zacházení s Němci po skončení války v roce 1945. "Ten příběh je hodně tragický, smutný. V době, kdy jsem vyrůstala, to bylo prakticky tabu a moc se o něm nesmělo mluvit. Až v době, kdy jsem už dospívala, na konci šedesátých let, kdy nastalo uvolnění v naší společnosti, tak teprve jsem se dozvěděla ten příběh celý. To bylo kolem roku 1968. A jak víte, tak ta doba uvolnění netrvala dlouho, takže příběh jsem se dozvěděla nebo jsem se dostala k informacím, ale potom přišla doba normalizace a vlastně zase celých dvacet let se o tom nemluvilo nebo jenom šeptalo. A teprve až po roce 1989, po sametové revoluci, kdy opravdu nastalo uvolnění, se začalo pátrat po podrobnostech, jak se to stalo a proč se to stalo."

V květnu 1945 došlo k osvobození Československa a v pohraničí, které bylo hustě osídleno německým obyvatelstvem, se začalo české obyvatelstvo na Němcích mstít. V Teplicích nad Metují sice vznikla místní správní komise, která měla dohlížet na to, že vysídlení německého obyvatelstva bude probíhat klidně, ale to se bohužel nedělo.

V červnu 1945 se velitel místní posádky a předseda místní správní komise rozhodli, že vystěhují šedesát obyvatel německé národnosti. Důvody jejich rozhodnutí nejsou známé, ale podle Miroslavy Moravcové to bylo momentální rozhodnutí a myslí si, že za tím stála jednak touha po pomstě, jednak zištné důvody.

Z Kamence a Horních a Dolních Teplic tak dali dohromady šedesát lidí, které shromáždili na dvoře okresního soudu a následně rozdělili do dvou skupin. Větší skupinu tvořili zdraví lidé, kteří byli schopní manuálně pracovat. Ti byli rozvezeni do zemědělských usedlostí, kde pracovali a čekali na následný odsun. Druhá skupina, kterou tvořilo dvacet tři lidí, převážně starých a nemocných, ale také matky s dětmi, byla přes hranice na Bukové hoře odvezena do Polska. Tam ale nebyli přijati, a tak byli přivezeni navečer zpět. A právě následující noc se rozhodlo o jejich osudu.

Poprava dvaceti tří Němců na Bukové hoře

O celé situaci rozhodoval opět velitel vojenské posádky a předseda místní správní komise, nicméně o jejich jednání neexistují žádné záznamy ani nejsou žádní svědci. Rozhodnutí znělo tak, že všichni tito lidé na Bukové hoře budou  zastřeleni. "Ti lidé mezitím byli v místní věznici, tam přespali a brzo ráno někdy kolem třetí hodiny byli probuzeni s tím, že už je povolení, že už budou za hranicemi přijati. Tam že počkají na odsun... Takže se ti lidé uklidnili. I když, kdybych si to představila, tak asi moc klidní nebyli, protože nevěděli, kam půjdou, co s nimi bude... Takže znovu na vůz, byli odvezeni, dovezeni na to místo a rozděleni do dvou skupin. Tam už byly připravené hroby a tam byli zastřeleni vybranými vojáky, kteří dostali rozkaz velitele.“

Vyšetřovací komise

Po samotné tragédii bylo nějakou chvíli ticho po pěšině a skoro se mohlo stát, že událost bude zapomenuta. Nicméně vojáci z posádky postupem času ztráceli morálku, přisvojovali si věci a opíjeli se po hospodách. A tak se stalo, že jeden z vojáků celý příběh vypověděl místnímu Čechovi. O tragédii se tak začalo vyprávět a za nějaký čas se událost začala oficiálně vyšetřovat. V roce 1947 se ustavená vyšetřovací komise vydala na místo popravy na Bukovou horu, byly odkryty hroby a těla převezena a pohřbena na hřbitově ve Vysoké Srbské.

Velitel a předseda místního správního výboru byli vzati do vazby. Očekával se soud, nicméně po změně politické situace v roce 1948 se změnilo i posuzování těchto událostí a oba byli shledáni nevinnými a propuštěni.

Příběh prarodičů – mobilizace v roce 1938 a návrat na Broumovsko

Celý příběh se Miroslava Moravcová dozvídala postupně, stejně tak její prarodiče se ho dozvěděli až z vyprávění místních obyvatel. V době události totiž v Teplicích nad Metují ještě nebydleli. Rodina sice v této oblasti žila už přinejmenším sto padesát let, nicméně po roce 1938 se musela odstěhovat.

Její dědeček sice chodil do školy, kde se vyučovalo v německém jazyce, nicméně po roce 1918 se cítil a smýšlel jako československý občan. Pracoval jako státní zaměstnanec na dráze. S babičkou, která pocházela z Moravy, v roce 1938 žili v Horním Adršpachu.

Když byla vyhlášena mobilizace, byl i dědeček odvelen k posádce do Jaroměře. Nakonec byla podepsána mnichovská dohoda a vojáci byli posláni zpátky domů. „Dědeček se tedy spolu s ostatními vojáky vracel domů. Dostal se do Svatoňovic a dál už vlak nejel. Panoval zde veliký chaos, nic nefungovalo. Takže dědeček, jak byl zvyklý a znal to, byl nádražák, tak šel po trati pěšky do Horního Adršpachu. V Petříkovicích u přejezdu, v místě, kde je blízko státní hranice nyní s Polskem, tehdy s Německem, se střetl s přicházejícími vojáky, kteří zde začali obsazovat území. Dědeček byl v uniformě. Takže vojáci viděli vojáka československé armády, tak se na něho vrhli, srazili ho do příkopu, začali ho bít a začali mu nadávat. Ale protože dědeček uměl dobře německy, tak začal s nimi diskutovat, což mu zachránilo život, protože ti Němci se na chvíli zarazili – slyšeli němčinu, což neočekávali.“

Do této situace přišel ještě velitel německých vojáků, který začal celou situaci zlehčovat. Říkal: „Podívejte se, tady tohleto nám poslal Beneš. Ten by teda tu válku vytrhl, nechte ho být. Vždyť to je trapný se s ním vůbec zabývat.“ Dědeček se po tomto incidentu oklepal a pokračoval dál po trati. V Horním Adršpachu už ale babičku nepotkal.

Zatímco byl dědeček pryč, byla babička postavena před těžké rozhodnutí – buď zůstane v Adršpachu a automaticky se stane německou občankou, nebo se musí ihned odstěhovat. „Maminka na to vždycky vzpomínala – tehdy jí bylo sedm let – velice emotivně, protože asi to opravdu byly těžké chvilky.“ Babička se tehdy rozhodla, že se odstěhuje ke své sestře v Pardubicích. Věci, které se jim vešly do vagonu, naložila, domácí zvířata dala sousedům, ale třeba kočky a psi tam byli ponecháni svému osudu. „Vždycky, když si na to vzpomenu, tak je mi z toho hodně smutno.“

Dědeček se tak po svém návratu dozvěděl, kam asi jeho žena odjela, a znovu se shledali asi po třech dnech. Válku pak prožili v Rosicích u Pardubic. Po osvobození se dědeček několikrát vydal do Teplic nad Metují, aby zjistil, jestli je tam nějaké místo k nastěhování. Když konečně našel dům, celá rodina se do něj přestěhovala a v roce 1950 se v něm narodila Miroslava Moravcová.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Příběh, který jste právě četli, zaznamenali dokumentaristé neziskové organizace Post Bellum pro největší veřejně přístupnou sbírku vzpomínek Paměť národa (www.pametnaroda.cz). Pomozte i vy zachovat další svědectví pro budoucí generace! Dokumentování a uchovávání příběhů 20. století můžete podpořit na webu https://podporte.pametnaroda.cz. Nebo se přihlaste na benefiční Běh pro Paměť národa: https://www.behpropametnaroda.cz.

Uskuteční se v květnu 2020 na 13 místech po celé České republice, v Praze 23. května. Běžet ale také můžete kdekoli! Běží se měřené trasy na 5 a 10 km, symbolický 1 km, štafeta a přihlásit se mohou i firmy. Děti čekají krátké trasy a najrůznější zábava. Běh můžete symbolicky někomu věnovat - vaší babičce, která pro vás byla vzorem, Miladě Horákové nebo jiné inspirativní osobnosti z naší minulosti. Běh pro Paměť národa podporují patroni a patronky - sestry Geislerovy, herečky Lenka Krobotová a Petra Nesvačilová, olympionici Vávra Hradilek a Eva Samková a další. Přijďte i vy a podpořte Paměť národa!

Běh pro Paměť národa

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa