Ve čtyřech letech jí zemřela maminka a přišla o tři manžely, na válku ale nevzpomíná ve zlém | Pro ženy | Blesk.cz

Ve čtyřech letech jí zemřela maminka a přišla o tři manžely, na válku ale nevzpomíná ve zlém

5. prosince 2019 | 06:00

Paní Libuše Caltová se narodila 30. prosince 1921 v Lysé nad Labem jako Libuše Blechová. Rodina bydlela v malém nájemním bytě o jedné místnosti, kde se svítilo petrolejkou. Dalo by se říci „nudlička“, ve které bydlela celá čtyřčlenná rodina. A to se k nim ještě do bytu nastěhovala babička Blechová, otcova maminka. 

Byly jí čtyři roky, když maminka zemřela. Nebýt fotografie na stolku, kterou paní Libuše celý život uchovává, ani by si nevybavila, jak vypadala. Otec si přivedl novou ženu, která ale maminku nedokázala nahradit. Při první návštěvě se náhradní maminka sice snažila ukázat svou vlídnější tvář, ale malá Libuše se rozbrečela a utíkala se schovat k babičce do postele. Byl to moment, který hodně poznamenal jejich další vztah. 

Libušin otec byl tesař a domů jezdil jenom jednou za týden. Vedle bratra se o Libuši staraly i sousedky, které ji brávaly na mandl. Nejvíce času však trávila Libuše se svým bratrem a s kamarády, se kterými zažila spoustu dobrodružství. Bratr Jiří se o ni staral pečlivě. Vždy ji ráno oblékl a připravil jí snídani. Učitel věděl, že jim zemřela maminka, a tak toleroval přítomnost malé Libuše ve třídě. Vždy seděla v zadní lavici a tiše sledovala průběh vyučování. 

Školní léta a učení

Libuše nastoupila do obecné školy v Litoli, tam docházela pět let. Byla to jedna z prvních škol, které byly postaveny po vzniku samostatné Československé republiky. Do měšťanky chodila tři roky v Lysé nad Labem. Po ukončení školy byla jeden rok u rodičů, jezdila na zelinářské trhy. 

Jako patnáctiletá nastoupila v roce 1935 v Lysé nad Labem do učení na obor kloboučnictví. Občas večer pomáhala při zdobení klobouků. V době učení poznala svého budoucího manžela – Jiřího Tůmu. 

S nástupem války skončila idylka

Ke konci učení v roce 1939 začala válka a doba idylického mládí skončila. Lidé nakupovali zásoby, šířily se zprávy, že bude bída. Ona a její přítel Jiří Tůma se vzali. "Neměla jsem ho ráda, ale vzala jsem si ho, vlastně to manželství ani nebylo.“ V té době se mnoho mladých ženilo a vdávalo účelově, aby se vyhnuli nucenému nasazení.

Jiří byl s Libuší ženatý sotva týden a přišlo mu předvolání na práce pro říši do Berlína. Vzal si s sebou kytaru a kufr plný natištěných písniček. Berlín však začal být bombardován a on si nechal poslat zpátky domů kytaru i kufr s písničkami, aby o ně nepřišel. Libuše byla zvědavá, prohlížela si došlý kufr, v něm našla kompromitující dopis. Oznámila rodičům, že se s Jiřím rozvede, a šla na úřad podat žádost o rozvod. Ten proběhl velice hladce, bez soudního stání. Tak skončilo její první manželství.

Práce v továrně

Netrvalo dlouho a Libuše dostala předvolání k nucenému nasazení do továrny Vichr a spol. v Lysé nad Labem. Absolvovala dvouměsíční svářecí kurz a svařovala autogenem chladiče do generátorů. Práce to byla náročná zejména na oči. Všude kolem neustálé záblesky od elektrických svářeček. Pracovalo se ve dvou směnách, ranní a odpolední, pauza byla na oběd a pak odpoledne na svačinu. Ve Vichrovce nevařili, jídlo si nosil každý sám. Ke svačině pak dostávali jen suchý chléb a kávu. 

Továrna Vichr a spol. se nacházela poblíž nádraží a kolejí, které spojenci několikrát bombardovali. Když začaly sirény ohlašovat letecký nálet, museli všichni továrnu opustit a běžet do okolních lesů a polí. Setrvali v přírodě do té doby, než byl odhoukán konec náletu, k dispozici neměli žádný protiletecký kryt.

Při náletech se takto seznámila s mužem, kterému říkali Granďas. V Lysé nad Labem totiž provozoval grandhotel. Povídali si spolu u kávy, občas jí přinesl něco dobrého na zub ze své restaurace a jejich vzájemné sympatie vzrůstaly. Chlapům nosil Granďas cigarety a v továrně byl velice oblíbený.

Na období války nevzpomíná paní Libuše ve zlém. Rodina si žila celkem dobře, bídou netrpěli. Chovali spoustu zvířectva, slepice, husy, kachny, králíky, prase a kozy. Obživu měli zajištěnou. Každý večer museli kvůli náletům dávat do oken zatemnění, které sestávalo z dřevěného rámu potaženého černým papírem.

"Ti slušnější ruští vojáci"

Skončila válka a přišlo osvobození. Slyšela o veřejném lynčování kolaborantů, které v Lysé nad Labem proběhlo ve dvou nebo ve třech případech. Vzpomínala také, jak přišli Rusové, zastavili s autem u Blechových před domem a přinesli nějaké "silonové punčocháče". Utábořili se v nedalekém lese a občas takto přišli na návštěvu. Byli to jedni "z těch slušnějších", což bylo pro rodinu štěstí. Ne všechna setkání s ruskými vojáky v květnu 1945 dopadla zvláště pro ženy a dívky šťastně. 

Po válce pracovala ve svém oboru a prodávala klobouky v Teplicích. Na náměstí v Mostě pak gramofonové desky, to trvalo asi jeden a půl roku. Měla zde možnost slyšet téměř všechny známé opery. Následně pracovala jako pokladní v kavárně Opera. 

Svatba s "Jožánkem"

Svatba paní Libuše s Josefem Táborským se odehrála v Košicích. Nejhezčí chvíle trávili na dovolených na Slovensku, kde měl „Jožánek“ své rodiče. Při jednom z letů na Slovensko se manžel domluvil s piloty a Libuše mohla pozorovat Tatry z kokpitu letadla. Byl to pro ni nezapomenutelný zážitek. Brzy však přišel konec i tohoto manželství.

Teta Kapka a třetí manžel

A přišel třetí muž. V té době bydlela její teta Růžena, otcova sestra, ve Vysočanech. Říkali jí teta Kapka. Pracovala na nádraží a znala se s jistým Františkem Caltou, který byl v té době vdovec. Ptal se tety Kapky, zda by nebyl "někdo v rodině k mání". Teta mu tedy zprostředkovala schůzku s Libuší.

František byl o čtyři roky mladší a bydlel v pavlačovém domě na Petrském náměstí v bytě s jednou místností a kuchyní. Dům měl svou zvláštní atmosféru. Na schodech v chodbě posedávali sousedé a starší pán tam hrával na harmoniku. Když jednou procházel František kolem sousedek na schodech, ukázal jim dvě fotografie svých potenciálních manželek se slovy: "Tak, babky, kterou si mám vybrat?“ A babičky ukázaly na fotografii s Libuší. František byl rozhodnutý a vzali se. 

Smrt manžela proutkaře

Libušin manžel František měl schopnost proutkem nalézt vodu. Jednou si ho pozvali do sousední vesnice, kde chtěl jeden kamarád vykopat studnu. Přijel pro Františka, dali si spolu kávu, „František vypil kávu s rumíčkem“ a odjeli. To viděla Libuše svého manžela naposledy živého. Při hledání vody prý dostal infarkt, chytil se za srdce a zemřel. Je pochován na pražském ďáblickém hřbitově a i po mnoha desetiletích zde na jeho hrobě rostou konvalinky. 

O lásce k hudbě a knihám

Paní Libuše má stále ráda vážnou hudbu. Vzpomíná na četbu knih Karla Čapka, Zikmunda Wintra a jiných spisovatelů. V současné době již přemýšlí o odchodu z tohoto světa. Byla vždy ráznější povahy a nelibě nesla příchod armád Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968. Před sovětskými vojáky roztrhala legitimaci ROH (Revolučního odborového hnutí) a hodila ji demonstrativně do odpadkového koše.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Portál www.pametnaroda.cz je největší sbírka vzpomínek pamětníků v Evropě. Sbírka funguje jedenáct let, jsou v ní zachyceny vzpomínky válečných veteránů, disidentů, lidí, kteří přežili holokaust, vyprávění politických vězňů, ale najdete tam i vyprávění agentů StB nebo členů komunistické strany. Každý rok uděluje Post Bellum v přímém přenosu České a Slovenské televize a Českého rozhlasu Ceny Paměti národa.

Post Bellum také realizuje celostátní vzdělávací projekty a workshopy pro žáky, studenty i dospělé. Společnost pravidelně organizuje i veřejné sbírky a kamapně jako je Den veteránů či Běh pro Paměť národa. Je důležité vzpomínky na 20. století zaznamenávat a vyprávět dál. Podpořte Paměť národa, vyberte si způsob, který vám nejlépe vyhovuje na: http://podporte.pametnaroda.cz

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa