3°C
Miluše Axamitová, rozená Hesová, se narodila roku 1929 a pochází ze Zemětic u Merklína v západních Čechách. Po absolvování povinné školní docházky vystudovala učitelský ústav v Plzni. Studovala zrovna v období druhé světové války. Protože z Merklína nejezdil do Plzně autobus, dojížděla na jaře a na podzim na kole na vlak do Stodu a v zimě bydlela v Plzni u strýce. Strýc pracoval v Plzni jako ředitel nemocenské pojišťovny a měl v budově pojišťovny na nábřeží svůj byt.
„Tam jsme zažili několik náletů. Nejhorší byl nálet na nádraží a Sirkovou ulici. Byl v noci. V té době jsme jezdili do školy jen pro úkoly. Já jsem přijela večer a v noci byl nálet. Bylo to hrozné. V nemocenské pojišťovně museli mít v krytu zřízenou ordinaci, kde byli lékaři. Nosili tam raněné. V noci se všechno ozářilo. Když jsme přišli nahoru, okna byla vysypaná, věci spadané," vypráví.
Paní Axamitová vzpomíná, jak bylo její studium ovlivněno válkou. Ve zkušebních komisích seděli Němci, byla povinná výuka němčiny. Na učitelském ústavu ale byli dobří čeští učitelé, takže budoucí učitelky nebyly vychovávány v nacistické ideologii. Studium pamětnice dokončila až po válce, v roce 1947.
V roce 1948 učila prvním rokem, působila ve škole ve Skelné Huti na Klatovsku, jednalo se o dvojtřídku. Ředitelem zde byl mladý komunista. "Když byl únor 1948, chodil za mnou pořád ředitel s přihláškou do KSČ, ale já jsem řekla, že ne, že nemám zájem. Doma jsme měli hospodářství, takže jsem už z domova věděla, jak se komunisté chovají k zemědělcům, o nucení do JZD. Odolala jsem a odmítla vstup do strany.“
Svatba až za 10 let
Se svým budoucím manželem se Miluše Hesová seznámila, když od září 1948 pracovala jako učitelka na měšťanské škole v Kdyni. Ve škole dostala na starost školní spoření dětí, což bylo specifikum kdyňské školy – děti si samy spořily a škola jim peníze ukládala na jejich účty. Miluše odnášela každý měsíc naspořené peníze do Občanské záložny, kde pracoval jako vedoucí úředník Antonín Axamit. Začali spolu chodit. Když byl Antonín 2. prosince 1949 zatčen, právě plánovali svatbu. Svatba se uskutečnila až po dlouhých deseti letech, po která Miluše na Antonína čekala.
Antonín Axamit se nijak politicky neangažoval, neúčastnil se žádných akcí proti komunistickému režimu. Pouze jednou pomohl zprostředkovat přechod hranice pro tři vysokoškoláky z Prahy, kteří byli vyloučeni ze studia a chtěli dostudovat v zahraničí. Jeden z nich se na pana Axamita obrátil s žádostí o pomoc, když byl vyřizovat sokolské záležitosti na ústředí Československé obce sokolské. Přechod se zdařil a vysokoškoláci prošli. O jejich dalších osudech paní Axamitová nic neví, neozvali se, ani po roce 1989 pana Axamita nekontaktovali.
Druhého prosince 1949 byl Antonín Axamit zatčen a 22. dubna 1950 odsouzen za velezradu k 15 letům vězení, konfiskaci veškerého majetku, ztrátě občanských práv a peněžité pokutě. Po soudu v Klatovech byl vězněn v pracovních táborech. Během deseti let věznění prošel řadou lágrů. Propuštěn byl na amnestii roku 1960.
Přežil díky víře
Důležitou vnitřní posilou byla panu Axamitovi jeho víra. Pamětnice ve vzpomínce na manžela píše: "Přežít dlouhá léta komunistického kriminálu mu pomáhala pevná víra v Boha. Na táborech se sešel i s mnoha knězi, kteří pro věřící vězně sloužili tajně mše svaté, předávali svaté hostie, vedli dlouhé debaty. A toto vše jej ve víře ještě více utvrdilo."
Rodina ani jeho snoubenka neměly dlouho od Antonína žádné zprávy. Až asi po roce přišel první dopis a po roce a půl jim byla dovolena první návštěva. Návštěva se konala v návštěvní místnosti na Jáchymovsku a trvala jen pět až osm minut. Později byly návštěvy delší – asi 20 minut. Dopisy mohli vězni odesílat podle toho, jak plnili normy práce. Po roce 1957 již byl režim volnější, vězni mohli psát i dvě stránky dopisu.
Když byl Antonín Axamit zatčen, byla na jiné působiště přeložena i Miluše. Nebylo možné, aby snoubenka zatčeného dál učila v Kdyni, kde lidé psali petice za jeho přísné potrestání. Učila v různých malotřídkách v okolí a nakonec zakotvila na základní škole v Domažlicích. Ve škole věděli, že její snoubenec je zavřený, nedostávala odměny, neměla šanci na postup, ale úspěch byl, že ji vůbec nechali učit.
Problémy i po propuštění
Po propuštění Antonína Axamita z vězení jeho potíže s komunistickou mocí neskončily. Jeho dům byl zkonfiskován a jeho nemocná matka během dlouhé doby, kdy byl vězněn, zemřela. Ztratil domov, neměl se kam vrátit. Nejprve žil u své sestry v Blovicích. Jako propuštěný politický vězeň byl přidělen na práci do dolů. Teprve když lékaři potvrdili, že má vážné zdravotní problémy, především se srdcem, což byl důsledek práce v uranových dolech, a že by práci v dolech nezvládl, byl přiřazen k Pozemním stavbám. Zde pracoval až do důchodu. Vykládal vagony na plzeňském nádraží, pracoval jako kopáč při stavbách silnic a jako dělník u Pozemních staveb.
Pan Axamit byl propuštěn z vězení v květnu a v srpnu se konala svatba. Protože pan Axamit dostal práci v Plzni u Pozemních staveb, museli se manželé přestěhovat na Plzeňsko. Nejdříve žili v Čelákovech ve škole, kde Miluše Axamitová dostala místo učitelky, manžel dojížděl. Potom se přestěhovali do Plzně a pamětnice učila na základní škole v Liticích, zde zůstala až do odchodu do důchodu v roce 1984. Učila na prvním stupni. Protože byl ve škole dobrý ředitel a protože měla vždy vše v pořádku, mohla zůstat ve školství a učila až do důchodu, přestože byla manželkou politického vězně a nijak se netajila se svým náboženským přesvědčením.
Nadále byl bývalý politický vězeň pod kontrolou Státní bezpečnosti. Asi v roce 1961 se političtí vězni setkali na křtinách syna jednoho z nich. "Potíže měl i tehdy, když už byl doma. Jednou byl u kamaráda v Písku, který se oženil. Narodil se mu syn. Kamarád ho pozval na křtiny, sešlo se tam několik politických vězňů. Ale někdo to zjistil a upozornil na ně. Muž pak byl volán na StB a začala častá předvolání a domovní prohlídky. Když jsem přišla z práce, bylo všechno přeházeno, manžel doma nebyl, celý den si ho nechali na StB. A toho pána, kterému se narodilo děcko, znovu zavřeli.“
Při domovní prohlídce byla panu Axamitovi zabavena náboženská literatura, ale zatčen již nebyl. Výslechy se opakovaly i později. Aby byl dohled dokonalý, psali na pana Axamita posudky také lidé z tzv. uličního výboru. Uliční výbor měl provádět kontrolu a podávat hlášení na StB a na národní výbor o chování a činnosti bývalého politického vězně.
Axamitovi měli dvě dcery, kterým bylo znemožněno studium. Starší dcera Marie chtěla studovat gymnázium. Přestože měla vždy samé jedničky, nepřijali ji, protože byla silně věřící. Po usilovné snaze rodičů a známých byla nakonec přijata na střední zdravotní školu a později začala pracovat v nemocnici jako zdravotní sestra. Mladší dcera také vystudovala zdravotní školu.
Sametovou revoluci v roce 1989 rodina velmi uvítala. „Byli jsme moc rádi, že už komunismus skončil. Manžel byl tehdy ve svém živlu, chodil mezi mladé, až jsme se zlobili, protože měl zdravotní potíže a srdce ho už dost zlobilo. Ale chodil na náměstí, zval si k nám lidi, mluvil s nimi u kostela. Kde mohl, s mladými debatoval a vyprávěl jim, jak byli s kamarády ve vězení, jak je dobře, že je svoboda." Manžel byl po roce 1989 členem Konfederace politických vězňů v Plzni. Kvůli nemoci se ale později nemohl schůzí účastnit, proto tam za něj chodila paní Axamitová. S Konfederací spolupracuje dosud. Antonín Axamit zemřel 15. února 2000.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh, který jste právě četli, zaznamenali dokumentaristé neziskové organizace Post Bellum pro největší veřejně přístupnou sbírku vzpomínek Paměť národa (www.pametnaroda.cz). Pomozte i vy zachovat další svědectví pro budoucí generace! Dokumentování a uchovávání příběhů 20. století můžete podpořit na webu https://podporte.pametnaroda.cz. Nebo se přihlaste na benefiční Běh pro Paměť národa: https://www.behpropametnaroda.cz.
Uskuteční se v květnu 2020 na 13 místech po celé České republice, v Praze 23. května. Běžet ale také můžete kdekoli! Běží se měřené trasy na 5 a 10 km, symbolický 1 km, štafeta a přihlásit se mohou i firmy. Děti čekají krátké trasy a najrůznější zábava. Běh můžete symbolicky někomu věnovat - vaší babičce, která pro vás byla vzorem, Miladě Horákové nebo jiné inspirativní osobnosti z naší minulosti. Běh pro Paměť národa podporují patroni a patronky - sestry Geislerovy, herečky Lenka Krobotová a Petra Nesvačilová, olympionici Vávra Hradilek a Eva Samková a další. Přijďte i vy a podpořte Paměť národa!
