4°C
Šlo o kůži
Válka pochopitelně na rodinu těžce dolehla, zejména když v roce 1942 jeden „dobrý Čech“ otce udal. "Jednou můj otec a dva strejdové zabili nějaké dobytče a kůži zakopali v lese,” vzpomíná Růžena Grubrová. "Viděl to ale listonoš a udal je. Tady u meteorologické stanice bylo velké rašeliniště a my jsme tam chodili z té rašeliny dělat takzvané borky, kterými jsme potom topili. Tenkrát jsme pro ně s kravami zrovna jeli a tam tatínka zatkli. Odvedli ho na četnickou stanici na Stachy. Bylo to 1. listopadu 1942. Sestře byl právě rok, mně bylo tehdy osm. Ráno ho přivezli domů, aby se převlékl. Byl zbitý, samá modřina, že jsme ho nepoznávaly! Dostal tehdy čtrnáct měsíců.” První měsíce strávil v Praze na Pankráci a potom musel pracovat na venkově blízko Litoměřic. Po odpykání trestu se vrátil domů.
Americký Myslivec
V květnu 1945 v rodinném hostinci Pešlových bydlela jednotka osvobozujících amerických vojáků a paní Grubrová na ně dodnes s láskou vzpomíná. Vypráví, že velitel americké jednotky měl české příjmení. "Jmenoval se Myslivec, protože jeho matka pocházela z Klatov. Maminka jim vařila, oni nám za to vozili proviant, například ty jejich výborné konzervy, různé paštiky, arašídy v cukru, všechno možné. Strašně neradi se s námi loučili. Pan Myslivec si oblíbil mou čtyřletou sestru. Byl bezdětný a chtěl si ji vzít s sebou do Ameriky. Ona ale byla tátův miláček, tak z toho nic nebylo," vzpomíná pamětnice.
Grubrovi stejně jako mnoho dalších rodin brzy poznali, co znamená přísloví „z louže pod okap“. Růžena Grubrová vyšla v patnácti letech základní školu, ale jako dcera živnostníka mohla zapomenout na studia. Rodiče přišli o živnost, rodinný hostinec jim zůstal, ale v důsledku zřízení hraničního pásma byl náhle v izolaci a hosté sem nemohli. Častými hosty se naopak stali členové Finanční stráže, později Státní bezpečnosti. Přišel i nátlak na vstup do JZD, kterému otec nepodlehl. Ale museli odvádět povinné zemědělské dodávky státu.
Otce denně hlídali
Churáňov i nedaleký Zadov leží blízko hranice s Německem a hlavní myšlenkou zdejšího života bylo "tradičně" pašeráctví – a po nástupu komunistů k moci i převaděčství. "Tady se hodně převádělo. Přivezli ty lidi třeba z Prahy na Zadov a někdo je převedl. Pak to ale odnesli všichni,” vzpomíná Růžena Grubrová. "U pohraniční stráže si mysleli, že můj otec, když jezdil v lese s koňmi, převáděl také. Neustále za ním chodili. Že určitě někoho převedl, že je určitě v něčem namočený... Nebyla to však pravda. Jednou ho ale stejně odvezli do Vimperka. Tam ho den vyslýchali a potom poslali pěšky zpátky domů. Přišel z posledních sil úplně vyčerpaný. Posádka byla i na Kvildě. Ti ho také denně v tom lese hlídali."
Růžena Grubrová se po škole vyučila prodavačkou. Žádné vyšší vzdělání vzhledem k třídnímu původu nepřipadalo v úvahu. V druhé polovině 50. let už jako vdaná žena s dětmi postupně v rodinném hostinci obnovovala ubytovací služby. Ovšem musela mít jiné, oficiální zaměstnání: pracovala v recepci nedalekého hotelu Olympia.
Blízko drátů
Život v pohraničním pásmu měl svá specifika. Mezi hosty hotelu, kde pamětnice pracovala, se například mohli objevit stejně tak socialističtí jako kapitalističtí Němci. Podle jazyka se rozdíl nepoznal, ale tajné služby věděly vždy svoje. "Když měli přijet západní Němci, tak nás prověřovali. Museli jsme je hned hlásit a hned to muselo jít na pasovku.” Pamětnice sama už v té době ubytovávala i v rodinném penzionu: "A jednou přijeli východní Němci, ale byl mezi nimi i jeden zápaďák. Jenže to jsem nevěděla. Já měla prostě objednávku na východní Němce. Ještě ani nedorazili, a už jsem tu měla fízly z Prachatic. Jak prý je to možné…?! Řekla jsem jim, že o žádném západním Němci nic nevím. Když pak přijeli, tak se navíc ukázalo, že ten zápaďák je z nějakého výzkumného ústavu atomové energie! Tak jsem tu ty fízly měla snad třikrát denně."
V hotelu navíc agenti StB používali odposlouchávací zařízení. "Někdy si západní Němci přivezli s sebou slečnu, Češku. Na pokojích byly namontované štěnice a ti fízlové seděli ve výčepu, chlastali a poslouchali, co tam ti dva dělají. To bylo úplně zoufalé. Pamatuji, že ten jeden fízl se tam jednou tak zmrskal, že zůstal ležet pod stolem."
Manžel pamětnice pracoval v lese jako hajný a na přítomnost hranice narážel pravidelně. Pamětnice byla u toho, když v druhé polovině 80. let lesníci likvidovali kůrovcovou kalamitu. Pomáhala u pokáceného napadeného dřeva. "Před odvozem se nejdříve muselo stříkat. Nebyla tam ale voda, a tak jsme pro ni museli za dráty. Ti pohraničníci šli s námi a my jsme nesměli promluvit ani slovo. Nabrali jsme vodu a šli zpátky. Když jste viděl ty dráty, ty vojáky… To byl strašný pocit."
U Růženky
Dnes paní Grubrová vede spokojený život ve svém milovaném rodišti. V chalupě U Růženky provozuje rodinný podnik, který zdědila po svých rodičích. Tak jako její tatínek, který dům vlastníma rukama postavil a léta se o něj staral, i ona upíná všechno své snažení k tomu, aby byl penzion v dobrém stavu a prosperoval.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh, který jste právě četli, zaznamenali dokumentaristé neziskové organizace Post Bellum pro největší veřejně přístupnou sbírku vzpomínek Paměť národa (www.pametnaroda.cz). Pomozte i vy zachovat další svědectví pro budoucí generace! Dokumentování a uchovávání příběhů 20. století můžete podpořit na webu https://podporte.pametnaroda.cz. Nebo se přihlaste na benefiční Běh pro Paměť národa: https://www.behpropametnaroda.cz.
Uskuteční se v květnu 2020 na 13 místech po celé České republice, v Praze 23. května. Běžet ale také můžete kdekoli! Běží se měřené trasy na 5 a 10 km, symbolický 1 km, štafeta a přihlásit se mohou i firmy. Děti čekají krátké trasy a najrůznější zábava. Běh můžete symbolicky někomu věnovat - vaší babičce, která pro vás byla vzorem, Miladě Horákové nebo jiné inspirativní osobnosti z naší minulosti. Běh pro Paměť národa podporují patroni a patronky - sestry Geislerovy, herečky Lenka Krobotová a Petra Nesvačilová, olympionici Vávra Hradilek a Eva Samková a další. Přijďte i vy a podpořte Paměť národa!
