4°C
Pavla Jerusalemová se narodila v únoru roku 1921 v pražských Vršovicích do umělecké rodiny. Matka Ida (roz. Hoffmanová), ve své době známá herečka, měla německé kořeny a česky mluvila jen málo. Otec Heinz Epstein, rakouský Žid, pracoval jako dirigent pod počeštělým jménem Hanuš Epstein. Pamětnice vyrůstala jako jedináček, navštěvovala německou mateřskou školu a posléze základní školu.
Rodina žila životem poklidným, pevně spjatým se světem umění. Ač se matka kvůli péči o rodinu vzdala své herecké kariéry, lidé si ji stále pamatovali a měli ji rádi. Proto například nikdy neplatila za nákupy cukrovinek, obchodníci byli spokojeni s tím, že navštívila jejich prodejnu a oni se směli chlubit slavnou zákaznicí.
Pavla Epsteinová z německé základní školy přešla na německé gymnázium, které sídlilo ve Štěpánské ulici. Ve věku šestnácti let ji otec vzal na výlet do Paříže. Směla si s sebou vzít jednu přítelkyni. Psal se rok 1937.
Hitlerova řeč
„Když jsme přijeli do Paříže, bydleli jsme všichni tři u otcova přítele, který měl dost velký byt. Tehdy bylo před mnichovskou dohodou. Náš známý neměl vůbec rádio a nezajímal se o zprávy. Šli jsme proto k jiným známým a poslouchali Hitlerovu řeč. A když jsme se se známými rozloučili a přišli dolů na ulici, tak už tam kluci prodávali noviny, kde byla řeč přeložená a vytištěná. Lidé se o to prali. Hitler říkal: Válka nebude, chci Sudety, kde jsou samí Němci, a ti se ke mně sami hlásí. Daladier a všechny čtyři mocnosti, které tam byly, s tím souhlasili. Byli rádi, že odjedou z Mnichova a žádná válka nebude.“
Nicméně přišla okupace. Rodina Epsteinových se prý nebála, přestože někteří příbuzní z otcovy strany se odstěhovali do zahraničí, aby se uchránili před norimberskými represemi. V tomto období se Pavla Epsteinová seznámila se svým prvním manželem – malířem a grafikem Janem Kotíkem. Ve vztahu byla ona tím věcným prvkem, manžel tvořil tu bohémskou část. Vynikající umělec uvítal svědomitou a diplomatickou polovičku, která za něj často myslela i jednala, pokud šlo o praktické záležitosti.
Vzali se v roce 1940, ve stejném roce, kdy se začala formovat Skupina 42. Vedle Jana Kotíka se do ní hlásily další osobnosti jako básníci Josef Kainar, Jiří Kolář, Jiřina Hauková, malíři František Gross, František Hudeček a další. Manžel pamětnice se snažil také se angažovat v protiněmeckém odboji, o této jeho aktivitě však nesměla nic dalšího vědět.
Vedení obchodu jen naoko
Manželé dlouho čekali, než se mohli přestěhovat do vlastního bytu, a mezitím přebývali u Epsteinových v Ječné ulici. Narodil se jim první syn, a než přišel na svět druhý, podařilo se jim získat nové bydlení. Jan Kotík oficiálně převzal tchánův obchod, aby se nemuselo přistoupit k tomu, že bude označen jako židovský. Převod to však byl jen naoko, kancelář zůstávala fakticky stále v rukou Heinze Epsteina.
„Otec byl samostatný, ale jako Žid nechtěl mít nadepsáno: Židovský obchod. Takže můj manžel obchod převzal a stálo tam jeho jméno: Podnikatel Jan Kotík. A ke konci války, bylo to v lednu, přišlo najednou gestapo, protože dostali od nějakého daňového poradce zprávu, že Jan Kotík neumí ani účetnictví a v obchodě nic nedělá. Že je to malíř a maluje obrazy. Takže přišlo gestapo z Berlína a vzali nám všechno, co mohli vzít. Nábytek ne, ale stroje a veškeré zásoby, co jsme měli.“
Ve stejném měsíci udeřila na rodinu další pohroma. Otec, který se dosud deportaci úspěšně vyhýbal, musel nastoupit do vlaku, jehož cílová stanice nesla název Terezín. Nezachránilo ho ani manželství s Němkou, ani fakt, že v rodině nedodržovali žádné židovské svátky a tradice.
Z první světové války si odnesl dlouhodobé zdravotní šrámy, a proto jeho kondice nebyla příliš dobrá. Štěstí v neštěstí – za čtyři měsíce přišlo osvobození a brány koncentračního tábora se otevřely.
„Dozvěděla jsem se o firmě, která každý den dováží sodovky a pivo do Terezína. A tak jsem tam šla. Byl tam lékař, který dal každému, kdo chtěl jet do Terezína, injekci proti tyfu. A tak jsem jela nákladním autem, seděli jsme nahoře na bednách. Otce jsem tam našla. Ležel ještě v pyžamu na posteli. Zrovna byly dost teplé dny. Venku na trávě leželi tak vyhublí lidé, že jsem se jich úplně lekla. Jeli jsme tedy zpátky. Vzala jsem s sebou deku, abych zabalila otce do deky. A řidič nás odvezl přímo před dům.“
Po válce nastalo krátké období svobody, ve kterém se uskutečnilo několik výstav děl Jana Kotíka. Brzy však začalo opět přituhovat. A to i ve světě umělců.
„Začalo to v roce 1948. To byl převrat. Skupina 42 se naposledy sešla v kavárně v ulici Na Příkopech. V novinách tehdy stálo, že ruští hudebníci uznali, že mají komponovat jinak, protože je pravda, že dělník tomu má rozumět. A že socialistický realismus je správný. Hlavně Gross tak mluvil, řekl: Ode dneška budu malovat tak, aby tomu dělník mohl rozumět. Jedině Chalupecký, Jiří Kolář a Jan Kotík řekli: Já si maluju to, co já chci, a ne to, co mi někdo říká, abych maloval. Tehdy se o tom vedly velké diskuse. Mnoho lidí upadlo, změnilo se.“
Pavla Jerusalemová, matka dvou dětí, se vyškolila v účetnictví, aby mohla přijmout nové zaměstnání. Jan Kotík měl oficiální zákaz činnosti, umělci je však těžko zakazovat, aby tvořil.
Společnou přítelkyní manželů bývala Ruth Majerovičová, s ní se však po názorových neshodách přestali stýkat. Ruth Majerovičová totiž velmi souzněla s myšlenkami komunismu. Když se s Janem Kotíkem po letech znovu shledala, mezi jejich politickým přesvědčením se již nerozprostíral tak propastný rozdíl – a potkali se i na poli milostném.
"Řekl mi, že jsem jako kočka"
Rozvedli se a pamětnice zůstala sama se dvěma syny, přesto pociťovala velkou samotu. Neměla chuť vyhledávat společné přátele. Otec i matka již byli po smrti a její dosavadní život jako by zmizel v nenávratnu. Poslední kapkou se stala poznámka Jana Kotíka o tom, že jeho bývalá žena je "jako kočka, která vždycky přistane na všech čtyřech, oklepe se a jde dál, aniž by se o ni někdo musel starat".
Na inzerát, jehož prostřednictvím hledala pamětnice známost, jí odpovědělo mnoho mužů. Vybrala tři, kterým odepsala. Dopisování neustávalo, až přijel do Prahy pan Jerusalem. V březnu 1968 se odstěhovala k němu do Německa. Druhé manželství bylo šťastné, klidné, s mužem podobného ražení jako ona sama.
V roce 2008, po jeho smrti, se Pavla Jerusalemová vrátila do vlasti. Díky zkušenostem ze zahraničí a životnímu nadhledu vnímala mnohé nedostatky místní společnosti po technické i lidské stránce. Její syn Martin působí jako architekt, syn Petr je dirigentem a skladatelem, žije v New Yorku. Oženil se s pravnučkou T. G. Masaryka Charlottou Poche. Pavla Jerusalemová zemřela v roce 2019.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh, který jste právě četli, zaznamenali dokumentaristé neziskové organizace Post Bellum pro největší veřejně přístupnou sbírku vzpomínek Paměť národa (www.pametnaroda.cz). Pomozte i vy zachovat další svědectví pro budoucí generace! Dokumentování a uchovávání příběhů 20. století můžete podpořit na webu https://podporte.pametnaroda.cz. Nebo se přihlaste na benefiční Běh pro Paměť národa: https://www.behpropametnaroda.cz.
Uskuteční se v květnu 2020 na 13 místech po celé České republice, v Praze 23. května. Běžet ale také můžete kdekoli! Běží se měřené trasy na 5 a 10 km, symbolický 1 km, štafeta a přihlásit se mohou i firmy. Děti čekají krátké trasy a najrůznější zábava. Běh můžete symbolicky někomu věnovat - vaší babičce, která pro vás byla vzorem, Miladě Horákové nebo jiné inspirativní osobnosti z naší minulosti. Běh pro Paměť národa podporují patroni a patronky - sestry Geislerovy, herečky Lenka Krobotová a Petra Nesvačilová, olympionici Vávra Hradilek a Eva Samková a další. Přijďte i vy a podpořte Paměť národa!
