4°C
Emigrace? Ne, zpátky do Československa
Rodina Lichtensternových byla již před vznikem protektorátu Čechy a Morava informována o tom, jaké poměry panují v nacistickém Německu. Otec podporoval emigrantské spolky, a rodina tak občas pohostila německé sociální demokraty nebo Židy, kteří utíkali z Hitlerovy říše. Jednalo se o skupiny lidí přímo ohrožených nacistickým režimem. "Na konci každé večeře se dotyčný zeptal: Prosím vás, vy zůstanete tady? Můj otec odpovídal: My jsme Češi, naše země je nejdemokratičtější republika uprostřed Evropy, proč bychom měli někam chodit?“
Židovské obyvatelstvo v Československu se právem obávalo Hitlerovy rostoucí moci a mnozí se odhodlali k emigraci do zahraničí. Otec na rozdíl od matky o odchodu neuvažoval, přesto jeho názor změnilo prázdninové setkání s bratrem Sigmunda Freuda během dovolené ve Švýcarsku. "Slyšeli nás mluvit česky, a tak se ptali, odkud jsme. On říkal: To jste udělali moc dobře, že jste zběhli. Tatínek na to: My to tam máme rádi… No ne, vy se vrátíte? To snad nemyslíte vážně! Tatínek odpověděl: Promiňte, já tam mám obchod, byt, všechno. Co bychom tady dělali? – Rozmyslete si to. Proboha vás prosím, rozmyslete si to.“
Rodina Lichtensternových se v srpnu 1938 vrátila do Československa, ovšem čtrnáct dní poté otec a matka rozhodli, že Lisa odjede před nacistickým nebezpečím do Anglie. Spolu s přítelkyní odcestovala do chorvatského Záhřebu za otcovou sestřenicí a později se k ní měli přidat i její rodiče. "Ovšem přítelkyně se měla vrátit, Anglie byla jenom pro mě. Jednoho dne, bylo to v říjnu 1938, mi sestřenice vyřizovala, že volali z anglického konzulátu, že do týdne pro mě někdo přijede a pojedeme do Anglie. Pro mě to byl šok, a tak jsem zalhala: To je divný, přece teď psali rodiče, že je všechno v klidu, abych se vrátila domů. S přítelkyní jsem pak odjela přes Vídeň a Bratislavu do Prahy. Tehdy jsem dostala od svého otce první facku. Teď jsi všechno zkazila, řekl."
Po vytvoření protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 obsadil podnik Lisina otce německý správce a maminka musela z práce odejít. Správce se však v podniku nevyznal, a tak přijal otce jako zaměstnance a díky tomu se nemusela rodina Lichtensternových – na rozdíl od jiných židovských rodin – vystěhovat ze svého bytu.
Do gymnázia se už Lisa nevrátila a místo toho docházela do Anglického gymnázia v Praze, tam složila státnici z anglického jazyka. Zároveň se přihlásila do Rotterovy školy na večerní kurzy módního návrhářství a reklamního kreslení. Nakonec byla kvůli svému původu ze školy vyloučena a začala soukromě učit kreslení a angličtinu. "Najednou jsem trávila čas jenom s židovskou mládeží, na což jsem původně nebyla vůbec zvyklá. Ale osud nás spojil."
Do Terezína
27. ledna 1942 byla Lisa spolu s rodiči transportována do ghetta v Terezíně. To už rodina neměla nic – s sebou si mohli vzít maximálně padesát kilo zavazadel a postupně odevzdávali hodinky, snubní prstýnky a také klíč od zařízeného bytu. Bylo jasné, že s návratem z Terezína nelze počítat.
"My jsme pořád byli v šoku, ale po příjezdu do Terezína nastal ještě větší šok, protože tatínek byl najednou pryč. Muže oddělili od žen. My jsme nevěděly, co se děje. Já jsem s maminkou mířila do Hamburských kasáren. Tam nás, asi třicet ženských, vrazili do místnosti, na zemi ležely matrace, a to bylo všechno. Ani hřebík, ani stolička, ani polička, ani stůl, ani židle. Kamínka a kbelík uhlí. A druhý den jsem měla slavit své dvacáté narozeniny."
Lisa pracovala v Magdeburských kasárnách jako kreslič a malíř, práce v kreslírně nebyla nijak fyzicky náročná. Zde se seznámila se svým budoucím manželem inženýrem Františkem Mautnerem, který patřil do první skupiny terezínských vězňů. Celá skupina dostala příslib, že nebude do následných transportů z Terezína zahrnuta. O transportech odjíždějících na východ se totiž vědělo a neustálé myšlenky na to, zda vězni budou, nebo nebudou zařazeni do transportu, byly značně deprimující.
Svatba v Terezíně
Před transporty byl František jako člen první skupiny vězňů chráněn a svatbou mohl zajistit ochranu i své manželce. "Tak jsem se v Terezíně vdala. Proběhlo tam několik sňatků, oddával je rabín a sňatky probíhaly podle židovského obřadu. Můj muž ovšem nebyl věřící, už jeho rodiče kdysi vystoupili i z obce. Žádný rabín by nás neoddal, a tak jsme měli takový administrativní sňatek. Já jsem směla přijmout jeho příjmení, a moje jméno tak bylo přepsáno. Mohli jsme se sejít v jednom pokojíčku v Magdeburských kasárnách. Jeho rodiče, moje matka a my dva jsme strávili asi dvě hodiny spolu. Matky připravily tenké krajíčky chleba, které ušetřily, tchyně přinesla nějakou marmeládu, kterou snad měla z domova, a k tomu jsme si vařili nějaké bylinkové čaje. Taková byla moje svatba." Druhá svatba manželů Mautnerových proběhla také v Terezíně, tentokrát už na městské radnici.
Jako manželka však nemohla dál pracovat na stejném pracovišti, a tak se přesunula na zemědělské práce do okolí Terezína. Po odsunutí původního obyvatelstva Terezína začal v ghettu nový život a došlo k mírnému uvolnění poměrů. To ovšem neznamenalo konec hrozby transportů. Sňatkem s Lisou chránil František pouze ji. Lisini rodiče byli v září 1943 zařazeni do transportu čítajícího tři a půl tisíce lidí do koncentračního tábora v Osvětimi. Lisa i František se chtěli do transportu také dobrovolně přihlásit, nakonec však od této myšlenky upustili.
"Od rodičů jsme dostali jeden lístek, třicet slov německy s razítkem Birkenau. My jsme samozřejmě nevěděli, že Birkenau je jeden osvětimský tábor, ale mysleli jsme si, že jsou asi na venkově na nějakém hezkém místě. Birken jsou totiž břízy. Podle naší domluvy jsme z lístku pomocí tajných znaků zjistili, že mají strašný hlad, ale žijí. To, že lístek přišel, když už nežili – nejdříve je zabili a pak poslali lístky – jsme samozřejmě nemohli tušit, protože ho Němci antedatovali. Já byla šťastná."
"Kde to jsme?" "V Osvětimi"
Do Osvětimi byl nakonec 28. září 1944 deportován i manžel František. Neochránil ho ani německý příslib, že členové prvních terezínských transportů do transportu nepůjdou. K mužům se mohlo připojit tisíc žen, a tak se přihlásila i Lisa: "K večeru jsme přijely na ohromné prostranství, velké koleje, vypadalo to jako velké nádraží bez budovy. Na prostranství byla spousta esesáků, vlčáků a mužů ve štráfovaných oblecích s vyholenými hlavami a placatými čepicemi. Jen co vlak zastavil, nahrnuli se do vagonu a polsky křičeli: Všechna zavazadla zůstanou ve vlaku. Vystupte si. A potom nám šeptali: Vy jste zdravé, můžete pracovat, ale děti stejně nezachráníte. My jsme se ptaly: Kde to jsme? Odpověděli: V Osvětimi."
Následovala selekce, po ní Lisu, stejně jako ostatní, ostříhali dohola, nafasovala vězeňské šaty, dřeváky a pokračovala do karantény, místnosti s třípatrovými kavalci. Lisa šla do části, kde nebyly ani matrace nebo slamník, ale pouze holá prkna. "Deset žen na jednom kavalci a dvě holé deky. Byly jsme v Osvětimi a o našich mužích jsme nevěděly nic. To jsem ale ještě měla velké štěstí. Nemám ani osvětimské číslo. My jsme strávily v karanténě tři neděle, a protože nás okamžitě poslali na práci, tak jim ani nestálo za to nás tetovat. V Osvětimi jsme nepracovaly, ale bylo to snad to nejhroznější místo, které jsem kdy viděla a zažila. Z dálky jsme pozorovaly osvětimský život. Hrůza. Z komínů se neustále kouřilo. V dálce jsme viděly, jak skupiny chodily do práce a večer vždycky někoho nesli nebo vedli."
Freiberg během náletů
V listopadu 1944 odjela Lisa z Osvětimi do továrny ve Freibergu u Drážďan. "To byl přepych. Tam jsme spaly jenom dvě na jednom kavalci, byl tam slamník a měly jsme dohromady jednu deku, jeden ručník a malý kousek mýdla." V továrně Lisa montovala spolu s dalšími vězeňkyněmi křídla do letadel. V únoru 1945 pak zažily nálety na Drážďany. "Úplně zbombardovali Drážďany, ale nám to bylo fuk. My jsme si říkaly: Kde jsou moji rodiče? Kde je můj muž? Mám hlad. Mrznu, dřu jako mezek. A copak já jsem jim něco sebrala? Já jsem jim něco udělala? Já jsem jim zabila dítě nebo co? Takže Drážďany hořely, a nám to bylo jedno." V březnu 1945 už nepřišel materiál na práci. To byla jedna z mála pozitivních zpráv, ale vězeňkyně si stále uvědomovaly, co se může stát.
13. dubna 1945 odjely vězeňkyně směrem na jih přes území bývalého Československa. "Když jsme někde stály, tak přišla esesačka a esesák, otevřeli vrata a řvali: Tote raus. Tak se mrtví vyhodili a jelo se dál. Pak se konečně zastavilo, otevřely se dveře a oni řekli jenom: Vystoupit. My jsme se vyvalily, už jsme neměly ani síly, a když jsme se na sebe podívaly, lekly jsme se. My jsme vypadaly jako čarodějnice. Zavšivené, špinavé, hubené a sotva jsme se držely na nohou. Na nádražní ceduli stálo Mauthausen.“ Vězeňkyně dojely do koncentračního tábora Mauthausen v Horním Rakousku u Lince. Skupina nově příchozích však měla veliké štěstí. Od politických vězňů, většinou odbojářů, kteří byli v táboře, se dozvěděly, že plynové komory jsou již demontovány a esesáci kvůli blížící se frontě už zřejmě nebudou nikoho popravovat. Dne 5. května 1945 Mauthausen osvobodila americká armáda.
Po osvobození
V květnu 1945 odjela Lisa do Prahy, kde bydlela teta se svým německým manželem. Nacistická perzekuce se jí díky němu i přes její židovský původ vyhnula. Naopak tetin německý muž byl za manželský svazek s Židovkou popraven. Svého manžela hledala Lisa již v koncentračním táboře Mauthausen, ale setkala se s ním až u své tety. Manžel putoval přes Osvětim do koncentračního tábora Sachsenhausen-Oranienburg u Berlína, následně do hornorakouského Mauthausenu a osvobozen byl v jeho pobočném táboře v Ebensee v Rakousku.
Lisa nechtěla žít v původním bytě rodičů, kteří zahynuli za války, a tak si s manželem našla jiné ubytování. Přijali i nové jméno Mikovi. František po válce pracoval na Českém vysokém učení technickém v Praze a Lisa jako asistentka profesora na stejné vysoké škole. Po manželově půlroční vojenské službě odjeli na společnou stáž do Švýcarska. Tehdy řešili podobnou situaci jako před válkou – tentokrát hodlala Lisa emigrovat do Anglie za příbuznými, zatímco její muž nechtěl opustit vlast. Nakonec se rozhodli pro návrat do Československa.
Lisa Miková nastoupila do cizojazyčného knihkupectví nakladatelství Svoboda v Praze. Později pracovala v kulturním středisku Německé demokratické republiky, po roce 1968 v podniku pro dovoz zahraniční literatury. Dálkově vystudovala vyšší knihkupeckou školu v německém Lipsku. V současnosti žije v Praze.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh, který jste právě četli, zaznamenali dokumentaristé neziskové organizace Post Bellum pro největší veřejně přístupnou sbírku vzpomínek Paměť národa (www.pametnaroda.cz). Pomozte i vy zachovat další svědectví pro budoucí generace! Dokumentování a uchovávání příběhů 20. století můžete podpořit na webu https://podporte.pametnaroda.cz. Nebo se přihlaste na benefiční Běh pro Paměť národa: https://www.behpropametnaroda.cz.
Uskuteční se v květnu 2020 na 13 místech po celé České republice, v Praze 23. května. Běžet ale také můžete Kdekoli! Běží se měřené trasy na 5 a 10 km, symbolický 1 km, štafeta a přihlásit se mohou i firmy. Děti čekají krátké trasy a najrůznější zábava. Běh můžete symbolicky někomu věnovat - vaší babičce, která pro vás byla vzorem, Miladě Horákové nebo jiné inspirativní osobnosti z naší minulosti. Běh pro Paměť národa podporují patroni a patronky - sestry Geislerovy, herečky Lenka Krobotová a Petra Nesvačilová, olympionici Vávra Hradilek a Eva Samková a další. Přijďte i vy a podpořte Paměť národa!
