Karla Charvátová: Obvinili ji z velezrady, ve vazbě ji znásilnil bachař. Dítě dala k adopci | Pro ženy | Blesk.cz

Karla Charvátová: Obvinili ji z velezrady, ve vazbě ji znásilnil bachař. Dítě dala k adopci

14. listopadu 2019 | 06:00

Karla Charvátová se ráda smála. V jejím příběhu ovšem není mnoho veselých míst. Těsně před absolutoriem ji vyhodili ze školy, obvinili ji z velezrady, ve vazbě ji znásilnil bachař a otěhotněla. Se zdravotními, psychickými i kádrovými následky několikaměsíčního věznění se pak potýkala celý život. Byla však přesvědčena, že jen díky smyslu pro humor se jí podařilo mnohé kritické chvíle překonat.

Narodila se roku 1925 v Josefově nedaleko Jaroměře jako starší ze dvou dcer v rodině Grollových. Rodiče provozovali obchod s textilem a textilní výrobu, vypracovali se a díky jejich píli se rodině žilo dobře. Karla absolvovala gymnázium a po maturitě byla nuceně nasazena v Jaroměři. Tatínek Karel, člen živnostenské strany a majitel prosperující firmy, začal kvůli své pracovitosti brzy komunistům překážet a firmu mu krátce po únoru 1948 zabavili, navíc za obchod musel zaplatit vysokou daň.

"Pomáhali jsme lidem pryč"

Na podzim 1945 začala Karla studovat na právnické fakultě v Praze. Chtěla se stát advokátkou a hájit potřebné. "Studenti tehdy stáli spíš na pravici politického spektra. Jedině filozofové byli víc nalevo, ale právnická fakulta komunisty v lásce neměla." I proto na fakultách brzy po únorovém převratu probíhaly prověrky a čistky mezi studenty, které měly prověřit jejich vztah k nově nastolenému režimu. Karlin postoj byl i pod vlivem rodinné zkušenosti jasný – s komunistickým režimem nic mít nechtěla.

Během studií se seznámila s několika lidmi, kteří pomáhali lidem přecházet přes hranice. "Někteří vyučující na fakultě byli komunistům trnem v oku a museli odejít. Stejně tak to platilo o některých politicích." Její činnost spočívala v tom, že díky známému, který pracoval v příhraničním Rozvadově, mohla mapovat vhodná místa, kde by bylo možné hranici co nejbezpečněji překročit. Širší skupina lidí, ke které patřila a která nakonec měla téměř padesát členů, vydávala také letáky a časopis. Karla znala pouze nejbližší dva nebo tři členy skupiny, což se později ukázalo jako výhoda.

"Tady vás smích přejde"

Do skupiny se infiltrovali také spolupracovníci tajné policie, takže došlo k postupnému zatýkání. Karla se připravovala na závěrečné zkoušky na fakultě, které měla skládat před koncem roku, ale 17. listopadu 1948 ji zatkli. "Přišli si pro mě. Jeden z nich, malý estébák, na mě řval: Já jsem byl váš tajnej ctitel. Já na to: Spíš tajnej než ctitel. On se ohradil: Tady vás smích přejde. Odpověděla jsem: Ano, slyšela jsem, že jednáte s lidmi hůř než gestapo."

Odvezli ji na vyšetřovnu do Bartolomějské ulice, tam probíhal výslech. O jediných spolupracovnících, které znala, policie stejně věděla. Po třech dnech ji spolu s dalším vyšetřovaným eskortovali do Plzně, tam ve věznici opět pokračovaly výslechy. "Fyzicky mi nikdo neublížil, ale výslechy trvaly ve dne i v noci, pořád dokola. Také jsem se vůbec nedostala k jídlu a byla jsem na tom dost zle," vzpomíná Karla Charvátová na vězení. Nejhorší ji ovšem teprve čekalo – ve vězení ji znásilnil bachař.

"Braňte se před pistolí..."

"Stalo se to v neděli. Živá duše na celém poschodí nebyla, protože schválně poslal druhého hlídače pryč, takže to musel připravovat. Jenže braňte se, když na vás ukazuje pistoli. To nejde. Já byla ještě mladá, chtěla jsem žít. Často to navíc dělali tak, že vás zmasakrovali a pak řekli, že jste je napadla," vypráví Karla Charvátová.

Nezůstalo jen u znásilnění, za nějakou dobu zjistila, že je těhotná. Přiznává, že nepřipadalo v úvahu si dítě nechat. Usilovala o možnost potratu, ale protože musela podat několik žádostí, bylo už pozdě. Nechtěla, aby jí dítě stále připomínalo nešťastnou událost, také jí bylo jasné, že bude těžko shánět zaměstnání a neuživí se. Svěřila se jen tatínkovi, který za ní pravidelně jezdil na návštěvu. "Nemohla jsem to říci ani mamince. Sama byla vážně nemocná, zasáhlo ji znárodnění podniku, nechtěla jsem jí přidělávat další starosti."

Z plzeňské věznice ji po nějaké době převezli do Prahy na Pankrác, tam čekala na soud. Ten proběhl v červnu, když byla Karla v sedmém měsíci těhotenství. Nebyla v dobrém zdravotním stavu, nechtěné těhotenství provázely časté komplikace. Její advokát ji ujišťoval, že jistě dosáhne propuštění nejen kvůli své situaci, ale i kvůli tomu, že předsedkyně senátu nemá ráda muže. "Nakonec to tak dopadlo, skutečně mě osvobodili i s ohledem na můj stav," vypráví pamětnice. Ještě zbývá dodat, že bachař, který Karlu znásilnil, byl potrestán za selhání ve službě. Do vězení nešel, pro soud bylo jeho největším prohřeškem to, že zklamal jako soudruh a snížil se ke kontaktu s politickou vězeňkyní.

Potíže na svobodě

Karla byla sice propuštěna, ale neměla kam jít. Na pár dní se jí ujali přátelé v Praze, poslední dva měsíce před porodem strávila v letním domku jiných přátel nedaleko Prahy. Rozhodla se, že dítě, které čeká, dá k adopci. Našla v širším okruhu známých manžele, kteří byli bezdětní a dítěte se chtěli ujmout. "Porodila jsem na Štvanici. Bylo mi všelijak, když sestra říkala, že je to zdravá holčička," vzpomíná paní Charvátová. Po porodu se zotavovala u známých a pak se vrátila domů do Josefova.

Téměř dokončené vysokoškolské vzdělání jí neuznali, pracovala tedy především v administrativě. Zaměstnání kvůli kádrovému profilu bývalé politické vězeňkyně nesháněla snadno. "Všem zaměstnavatelům jsem říkala, že kdo by mohl být čistší než ten, koho očistil státní soud, ale najít práci bylo těžké," říká Karla Charvátová. Starala se o rodiče, kteří se časem přestěhovali do Prahy, i o vážně nemocnou sestru, se kterou žila až do její smrti. "Manželství nevyšlo, měla jsem zdravotní problémy a následkem toho, co jsem prodělala, jsem zůstala neplodná. Zakrátko jsme se rozvedli a od té doby jsem zůstala s rodiči a sestrou," vypráví pamětnice.

Neztratit úctu

Na otázku, zda věděla o dceři nebo zda ji sledovala zpovzdálí, odpovídá: "Naštěstí i naneštěstí ano. Bydleli v sousedství, takže jsem o dívce věděla. Měla se dobře, rodina ji milovala." K osobnímu setkání obou žen došlo až po desetiletích, v roce 2000, kdy paní Charvátové bylo 75 let. "Tehdy mi dcera napsala dopis, že by se ráda setkala se svou biologickou matkou. Sešly jsme se. Nepadlo slovo výčitek, jen díků, že jsem dceři dala život." Od té doby se vídaly pravidelně.

Z jejího vzpomínání nejsou zřejmé ani zahořklost, ani ukřivděnost nebo výčitky. Je přesvědčena, že vedle smyslu pro humor jí pomohla také víra v Boha. Dnešní a budoucí generaci radí, že člověk se má chovat tak, aby neztratil úctu sám před sebou a mohl se sám sobě podívat do očí. "Jednoduché to není, často je to i nepříjemné, ale dává to možnost pracovat sám na sobě," vzkazuje pamětnice. Karla Charvátová zemřela v roce 2017.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa