Sobota 21. prosince 2024
Svátek slaví Natálie, zítra Šimon
Oblačno 4°C

Jana Grebíková: Otce zatkli, nás vystěhovali na verandu domu, který nám zabavili

18. dubna 2019 | 06:00

Jana Grebíková ještě nechodila do školy, když jejího otce zatkli. Když se vrátil, zbýval jí rok do ukončení povinné školní docházky. „Deset let je dlouhá doba v životě dítěte,“ hodnotí paní Jana s lítostí léta, kdy ji režim připravil o tatínka.

Horší věci měly teprve následovat

Otec pamětnice pocházel z židovské rodiny a se svou budoucí manželkou se seznámil ve Strání, kam přišla jako učitelka. Brzy po svatbě v roce 1936 se manželům Klímovým postupně narodili dva synové Petr a Pavel, k nim po válce, v dubnu 1947, přibyla ještě sestra Jana. Ačkoli se otec po svatbě nechal pokřtít, po celou válku se kvůli svému židovskému původu skrýval v Ivanke pri Dunaji. "Pět let se spolu s dalšími čtyřmi lidmi schovával v tajném bunkru, ale díky pomoci křesťanské rodiny se jim podařilo přežít,“ popisuje paní Jana události, které zná z pozdějšího vyprávění.

Změny, které nastolil únorový převrat v roce 1948, zásadním způsobem zasáhly rodinu Klímovu – hostinec i pálenice byly znárodněny a rodina se třemi dětmi přišla o zdroj obživy. Zatím jí zůstaly dům a hospodářství. Horší věci měly teprve následovat. Otec Vítězslav Klíma byl zatčen a obviněn v rámci likvidace protistátní skupiny na Uherskobrodsku v letech 1951–1952 nazvané Akce Včela.

Výsledkem této akce bylo zatčení a odsouzení údajné skupiny, jejíž členové, bývalí národní socialisté, měli rozšiřovat protikomunistické letáky. Někteří také měli napomáhat k přechodu hranic. "V červnu 1950 tatínka zatkli a odsoudili ho na 25 let pro velezradu. Když ho odvedli, maminka se nervově zhroutila. Pak nám sebrali polovinu domu a zabavili veškerý majetek.“

První návštěva po několika letech trvala deset minut

Tří dětí se během maminčiny roční hospitalizace ujala teta a dva a půl roku žily u ní v Jičíně. Děti měly štěstí, že zůstaly u příbuzných, i když bez rodičů. "Tatínek později vzpomínal, jak mu ve vyšetřovací vazbě vyhrožovali, že nás dají do dětského domova," vzpomíná paní Jana.

Maminka pamětnice se po nějaké době zotavila a vrátila se s dětmi do Strání. Ze školství ji ale vyhodili, s přímluvou známého našla místo jako lesní dělnice. "Tu a tam nám někdo přinesl mléko nebo něco k jídlu. Na dědině si lidé vidí do talíře, což může mít i své výhody."

Otec byl po vyšetřovací vazbě ve věznici v Uherském Hradišti odsouzen v srpnu 1952 k pětadvacetiletému trestu, který mu byl při obnovení procesu v roce 1958 zmírněn na deset let. Součástí otcova trestu bylo i zabavení majetku, tedy toho, co rodině zůstalo po znárodnění. 

"Půlku našeho domu převzal místní výbor. Nás tři děti s maminkou nechali bydlet na verandě. Nemuseli jsme se vystěhovat, ale zima tam byla strašná,“ vzpomíná. Po několika letech po zatčení mohla otce poprvé navštívit ve věznici v Příbrami. "Jeli jsme autobusem, který vypravili ze Strání pro poutníky na Svatou Horu u Příbrami, mnoho hodin. Návštěva trvala deset minut. Ani jsem si neuvědomovala, že je to tatínek, pro mě to byl cizí člověk,“ popisuje první smutnou návštěvu ve vězení.

Vyrůstala jsem bez otce

"Vždy, když čtu dopisy otce z vězení a matčiny odpovědi, mě dojímá vzájemná opora mých rodičů. I naše návštěvy věznic v Příbrami, Praze, Jáchymově a Uherském Hradišti byly trochu častější a delší.“ 

V květnu 1960 Vítězslava Klímu propustili z vězení při amnestii politických vězňů. Téměř deset let otec chyběl u vyrůstání své dcery a to vztah narušilo, připouští i dnes paní Jana. "Vlastně jsme vyrůstali bez otce. Najít k sobě cestu bylo těžké po tak dlouhé době. Náš vztah se velmi zlepšil, když jsem založila vlastní rodinu.“

Rodinu Klímovu později rozdělila emigrace obou starších synů. "Rodiče jeli za bratrem na takzvanou přemlouvací návštěvu, ale rozhodně ho o návratu do Československa nepřesvědčovali,“ přiznává paní Jana. Ta zůstala ve vlasti, ačkoli o emigraci uvažovala také, ale nechtěla opustit rodiče, o které se starala ve stáří. "Otec se nových poměrů a své rehabilitace nedožil, zemřel před rokem 1989, ale maminka ano,“ uzavírá Jana Grebíková své vyprávění.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Můžete do něj vstoupit i vy! Nebo můžete Paměť národa podpořit při charitativním běhu! Běh pro Paměť národa se letos koná ve 2 termínech a na 10 místech: 11. května se běží v Ostravě, Olomouci, Českých Budějovicích a Ústí nad Labem a 18. května v Praze, Brně, Plzni, Hradci Králové, Třebíči a Uherském Hradišti. Navíc můžete pro Paměť národa běžet i kdekoli v ČR nebo po celém světě! Více informací a registrace na www.behpropametnaroda.cz


Autor: Aneta Valešová, Paměť národa