Komunisti mají pořád moc velký vliv, říká pamětnice Sigrid Kubešová | Pro ženy | Blesk.cz

Komunisti mají pořád moc velký vliv, říká pamětnice Sigrid Kubešová

16. května 2019 | 06:00

Sigrid Kubešová, rodným příjmením Berglová, se narodila jako jedináček v srpnu 1922 v Praze ve smíšeném manželství. Matka byla židovského původu. Rodina pamětnice pocházela částečně z Hané a částečně z Vídně. Rodiče pamětnice se brzy rozvedli, od dětství proto vyrůstala pouze s matkou a babičkou. Ta na ni přitom měla největší vliv, fakticky ji vychovala, takže si s ní vybudovala hluboký vztah.

"Babička byla takový rodinný fenomén. Byl to člověk, který nepotřeboval vyžadovat respekt, ale automaticky ho dostal. Pro mě byla prostě jedinečná.“ Dědeček pracoval jako ředitel pojišťovny, takže byla celá rodina i po jeho smrti dobře ekonomicky zajištěna. Ani babička, ani matka nemusely nikdy pracovat a byly s malou Sigrid doma. Obě byly ale velmi vzdělané. Matka ovládala například vedle češtiny ještě francouzštinu, angličtinu i němčinu.

Základní školní docházku absolvovala na soukromé obecné škole na Novém Městě, potom pokračovala na gymnáziu. Na první roky ale nevzpomíná příliš ráda, příčinou bylo především ne příliš dobré pedagogické vedení a nerozuměla si ani s většinou svých spolužáků. Další studium již kvůli německé okupaci nepřipadalo pro dívku s židovskými předky v úvahu. 

Okupace vůbec zásadním způsobem změnila život tehdy teprve čtrnáctileté Sigrid Kubešové. Její matka a babička byly židovského původu, ona sama tedy byla podle norimberských zákonů "položidovkou". Ač o židovství nevěděla téměř nic, doma se nikdy neslavily ani židovské svátky, o chození do synagogy nemluvě, náhle se ocitla v situaci, kdy židovství silně ovlivňovalo její život: „Ze dne na den jsem přišla o všechno a byla jsem odkázaná sama na sebe. Co jsem si neudělala, to jsem neměla. Ale neberu to jako nějaké příkoří, prostě taková byla doba.“

Již ve čtrnácti letech si Sigrid Kubešová musela vydělávat. Práci našla v pražské továrně na laky Tebas jako cizojazyčná korespondentka. Tehdy zúročila výchovu, které se jí doma dostalo. S budoucím manželem se seznámila během války v zaměstnání.

Její budoucí životní partner pracoval v tovární laboratoři jako chemik. Díky řediteli neměla nikdy problémy v práci, snad proto, že sdíleli podobný osud. "Byl stejně jako já míšenec, jak se hezky říkalo za Němců,“ vzpomíná Sigrid Kubešová, která měla navíc ohromnou výhodu, že velmi dobře ovládala němčinu. Díky tomu si jí mnozí v továrně velmi vážili a byla pro ně nepostradatelná.

Byl jí také zabaven byt, ve kterém vyrůstala: "Došlo k tomu vyloženě náhodou. Když přišli Němci, kteří byli na byt zvědaví, tak tam byla jenom moje posluhovačka, která je pustila prostě dovnitř. Když jsme potom přišli domů a zjistili jsme, že tam byli, snažili jsme se odnést koberce a obrazy a takové věci. Pak mě udali, že jsem si dovolila svoje věci odstěhovat.“ V té době již bydlela sama, matka i babička byly totiž v roce 1942 postupně transportovány do koncentračního tábora v Terezíně. S babičkou se již nikdy nesetkala.

V květnu 1945, těsně po osvobození, dali všichni zaměstnanci Tebasu výpověď: "Tenkrát to byla taková euforie. Všichni jsme měli pocit, že už prostě pro Němce dělat nebudeme, a dali jsme výpověď. Zapomněli jsme, že taky z něčeho musíme být živi. Nakonec ale všichni vzali svou výpověď zpátky.

Během války neměla od matky ani babičky vůbec žádné zprávy, vůbec spolu nebyly v kontaktu. Matka se po třech letech prožitých v Terezíně vrátila v roce 1945 do Prahy. Měla velké štěstí, že nebyla odvezena do některého z vyhlazovacích táborů. Po návratu pobývala nějaký čas u dcery, která byla tehdy již provdaná. Po válce se život pomalu vrátil do starých kolejí. 

Nástup komunistického režimu vnímala Sigrid Kubešová velmi záporně: „Znamenalo to pro mě hrůzu, bylo to strašné. To je právě to. Člověk už pak vzpomíná jenom na to, že dětem říkal doma něco jiného, ale hned dodával: ‚Ne, abys to někde řek!‘“ Vadilo jí, že člověk nemohl říkat, co si myslí, a neustále se musel hlídat a kontrolovat.

Jejím hlavním zájmem se staly výchova dětí a ekonomické zabezpečení rodiny. Politické dění se tak, podobně jako většina lidí, snažila vytěsnit ze svého života, jak jen to bylo možné. „Chtěli jsme, aby to děti moc nezasahovalo. Tak jsme se snažili o tom doma moc nediskutovat.“ 

Naději pro ni znamenal rok 1989 a sametová revoluce: „Člověk měl určitě dojem, že se to snad všechno změní. A pak byl spíš udivený, že se zase tak moc nestalo. Člověk alespoň může říkat to, co si myslí. Přešel takový ten strach, aby děti neměly moc velký guláš v hlavě.“ 

Na dnešní době se jí přesto nelíbí celá řada věcí. Především to, že se o změnách k lepšímu hovoří, ale reálně se pro to téměř nic nedělá. Komunismus podle ní stále v lidech přetrvává. Zásadně jí vadí především současná politická scéna, která prý je stále pod vlivem komunistů. "Já bych řekla, že komunisti mají pořád moc veliký vliv. Potřebovali by mnohem víc přidusit," dodává.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavyknihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.

Paměť národa • VIDEO: Paměť národa

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa