8°C
Paní Zdeňka se narodila v květnu roku 1928. Až do doby okupace prožívala poklidné dětství. Na sousedovo udání však gestapo zatklo jejího otce. Nechybělo mnoho a v září 1941 si německá tajná policie mohla odvést celou rodinu. "Když u nás gestapo dělalo prohlídku, zrovna jsem šla ze školy, ženské byly na poli dobývat brambory a řekly mi: Nechvátej, u vás je gestapo. Našli u nás letáky. Jeden Němec leták vzal a strčil ho mamince zezadu do ruky, aby ho schovala. Tím zachránil celou rodinu, protože kdyby u nás bývali leták našli, sebrali by i děti," vzpomíná.
Otec, který zastával úřad starosty, byl až do konce války vězněn. Nejdříve strávil rok v Terezíně, odtud s rodinou udržoval alespoň omezenou korespondenci. "Mohli jsme psát jen korespondenční lístky, sedm řádek německy – aby si to Němci mohli přečíst, jakmile to přijde. Balíčky se nesměly posílat. Mezi německými bachaři byli taky hodní lidé, přes jednoho jsme posílali a dostávali dopisy. Takže tatínek měl zprávy o tom, jak to u nás vypadá, jak děti rostou, o všem,“ popisuje pamětnice.
V roce 1942 jej rodina dokonce mohla navštívit, na toto setkání si jeho dcera dodnes přesně vzpomíná: "Byla to malá místnost, mříže v polovině, z jedné strany Němci a z druhé strany my. Celé to trvalo jen patnáct minut. Otec otevřel pusu, začal plakat a my taky. Jenom mi řekl: Musíš mamince pomáhat, vždyť bude za rok po válce a pak půjdeš do školy. Jenže válka za rok neskončila, bohužel.“
Následně byl tatínek převezen do Flossenburgu. Zdeňka Pižlová si myslí, že se osvobození dočkal možná díky tomu, že se před válkou vyučil kovářem, což byla v koncentračních táborech poměrně ceněná kvalifikace. Kvůli otcově zatčení se rodina ocitla prakticky bez prostředků, Zdeňka tak musela již v dětských letech chodit s maminkou pracovat na statek, v zimě drala peří a pletla, v létě zase sbírala a prodávala houby i lesní plody. Na samém konci války zažila nálet na ves, poté do obce dorazila Rudá armáda a zůstala zde tři dny.
Přibližně tehdy otec zažil pochod smrti, naštěstí jej však přežil a krátce nato se vrátil domů. Zkušenost z koncentračního tábora pro něj znamenala takový životní otřes, že se zřekl náboženské víry a vstoupil do KSČ. "Po celou válku jsme byli všichni věřící a chodili jsme přes dvě vesnice do kostela – to byl před válkou svátek! Když se po válce otec vrátil, jen co přišel domů, ještě než nás přivítal, začal shazovat svaté obrázky a házet je do kamen. Povídal: Kdyby nahoře něco bylo, Bůh by pomohl těm dětem, které brali mámám a házeli do plynu. To viděl na vlastní oči. A bylo po náboženství."
Jestliže za války Zdeňka nemohla studovat, po jejím konci již na studia neměla ani pomyšlení. Byla zaměstnána jako prodavačka, roku 1947 se vdala a spolu s manželem pak dostala zařízenou prodejnu po odsunutých Němcích v Přimdě. Stejné zaměstnání jí pak vydrželo až do důchodu – v obchodě pracovala celkem třiašedesát let.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Můžete do něj vstoupit i vy! Nebo můžete Paměť národa podpořit při charitativním běhu! Běh pro Paměť národa se letos koná ve 2 termínech a na 10 místech: 11. května se běží v Ostravě, Olomouci, Českých Budějovicích a Ústí nad Labem a 18. května v Praze, Brně, Plzni, Hradci Králové, Třebíči a Uherském Hradišti. Navíc můžete pro Paměť národa běžet i kdekoli v ČR nebo po celém světě! Více informací a registrace na www.behpropametnaroda.cz.
