Paní Zdeňka se narodila v květnu roku 1928. Až do doby okupace prožívala poklidné dětství. Na sousedovo udání však gestapo zatklo jejího otce. Nechybělo mnoho a v září 1941 si německá tajná policie mohla odvést celou rodinu. "Když u nás gestapo dělalo prohlídku, zrovna jsem šla ze školy, ženské byly na poli dobývat brambory a řekly mi: Nechvátej, u vás je gestapo. Našli u nás letáky. Jeden Němec leták vzal a strčil ho mamince zezadu do ruky, aby ho schovala. Tím zachránil celou rodinu, protože kdyby u nás bývali leták našli, sebrali by i děti," vzpomíná.

Věra Kalvachová: Otce odvezli do koncentračního tábora, protože se nerozvedl s Židovkou

Otec, který zastával úřad starosty, byl až do konce války vězněn. Nejdříve strávil rok v Terezíně, odtud s rodinou udržoval alespoň omezenou korespondenci. "Mohli jsme psát jen korespondenční lístky, sedm řádek německy – aby si to Němci mohli přečíst, jakmile to přijde. Balíčky se nesměly posílat. Mezi německými bachaři byli taky hodní lidé, přes jednoho jsme posílali a dostávali dopisy. Takže tatínek měl zprávy o tom, jak to u nás vypadá, jak děti rostou, o všem,“ popisuje pamětnice.

V roce 1942 jej rodina dokonce mohla navštívit, na toto setkání si jeho dcera dodnes přesně vzpomíná: "Byla to malá místnost, mříže v polovině, z jedné strany Němci a z druhé strany my. Celé to trvalo jen patnáct minut. Otec otevřel pusu, začal plakat a my taky. Jenom mi řekl: Musíš mamince pomáhat, vždyť bude za rok po válce a pak půjdeš do školy. Jenže válka za rok neskončila, bohužel.“

Valerie Slezáková: Válku jsem z celé rodiny přežila jako jediná

Následně byl tatínek převezen do Flossenburgu. Zdeňka Pižlová si myslí, že se osvobození dočkal možná díky tomu, že se před válkou vyučil kovářem, což byla v koncentračních táborech poměrně ceněná kvalifikace. Kvůli otcově zatčení se rodina ocitla prakticky bez prostředků, Zdeňka tak musela již v dětských letech chodit s maminkou pracovat na statek, v zimě drala peří a pletla, v létě zase sbírala a prodávala houby i lesní plody. Na samém konci války zažila nálet na ves, poté do obce dorazila Rudá armáda a zůstala zde tři dny.

Přibližně tehdy otec zažil pochod smrti, naštěstí jej však přežil a krátce nato se vrátil domů. Zkušenost z koncentračního tábora pro něj znamenala takový životní otřes, že se zřekl náboženské víry a vstoupil do KSČ. "Po celou válku jsme byli všichni věřící a chodili jsme přes dvě vesnice do kostela – to byl před válkou svátek! Když se po válce otec vrátil, jen co přišel domů, ještě než nás přivítal, začal shazovat svaté obrázky a házet je do kamen. Povídal: Kdyby nahoře něco bylo, Bůh by pomohl těm dětem, které brali mámám a házeli do plynu. To viděl na vlastní oči. A bylo po náboženství."

Vlasta Šedivá: Zatčení unikla jen díky tomu, že ji nikdo z kolegů neudal

Jestliže za války Zdeňka nemohla studovat, po jejím konci již na studia neměla ani pomyšlení. Byla zaměstnána jako prodavačka, roku 1947 se vdala a spolu s manželem pak dostala zařízenou prodejnu po odsunutých Němcích v Přimdě. Stejné zaměstnání jí pak vydrželo až do důchodu – v obchodě pracovala celkem třiašedesát let.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Můžete do něj vstoupit i vy! Nebo můžete Paměť národa podpořit při charitativním běhu! Běh pro Paměť národa se letos koná ve 2 termínech a na 10 místech: 11. května se běží v Ostravě, Olomouci, Českých Budějovicích a Ústí nad Labem a 18. května v Praze, Brně, Plzni, Hradci Králové, Třebíči a Uherském Hradišti. Navíc můžete pro Paměť národa běžet i kdekoli v ČR nebo po celém světě! Více informací a registrace na www.behpropametnaroda.cz. 

Alena Vojtíšková: Šest let jsem neviděla manžela. StB tvrdila, že emigroval

Věra Roubalová: Uložili jsme děti a šli jsme na půdu vázat samizdatové knížky