2°C
Paní Nina se narodila v roce 1924 v obci Kupičov, v nejzápadnější české vesnici na Volyni v tehdejším Polsku. Její rodina ve vesnici měla všeho dostatek. V obci se nacházeli Sokol, divadlo i hasiči. Rodina měla domek trochu stranou od středu vesnice, což bylo důvodem, že má paní Nina mnoho – často negativních – zážitků z doby sovětské a nacistické okupace Volyně.
Sovětská okupace Volyně
17. září roku 1939 přišla do oblasti západní Volyně sovětská armáda, východní část tehdejšího Polska totiž v rámci čtvrtého dělení Polska obsadil Sovětský svaz. Relativně demokratický polský režim byl vystřídán sovětským. "Byli tam ruští důstojníci a hned přivezli kuchyni, aby jim vyvařovala. Vojáci přišli k nám a po mamince loudili mléko. Tak maminka vynesla kbelík s mlékem a dala ho těm chlapcům. Pochutnávali si na mléku, důstojník ale vylítl a vyhuboval jim, proč nás otravují," vzpomíná.
Tato okupace ale znamenala také odvážení lidí na Sibiř. Kdo měl více hektarů pole a byl označen jako kulak, byl odvezen na Sibiř. Z Kupičova byl vyvezen mlynář i s manželkou a dětmi. Pro rodinu pamětnice znamenala sovětská okupace konec soukromého hospodářství a zavádění kolektivního hospodářství, takzvaných kolchozů.
Tatínka zabili, když kontroloval obilí
Při následné okupaci Německem pak obyvatelé měli být nasazeni na práci do Německa. Mezi nimi také paní Nina, díky tatínkovi se ale nucenému nasazení vyhnula. Konce války ani reemigrace do Československa se však její tatínek nedočkal. "Oni (Němci) zabíjeli i malé děti. Tatínek se šel podívat, jestli je zralé obilí, tak ho viděli u obilí, Němec na koni přijel a zastřelil ho."
Vstup do armády jako zdravotnice
Počátkem roku 1944 osvobodila oblast západní Volyně Rudá armáda a již v březnu proběhl masový vstup volyňských Čechů do tvořícího se 1. československého armádního sboru. Jednalo se o dobrovolný vstup české minority do osvobozovacích bojů. Paní Nina se šla především pomstít za násilnou smrt tatínka. "Já jsem řekla důstojníkům, kteří tam byli: Já musím jít. Vezmu si flintu a půjdu na Němce. Byla jsem ale strašně malinká, drobounká holka. Takže řekli: Holčičko, vždyť neuneseš flintu. Já řekla, že budu bojovat, jak se dá. Taky to tak bylo," vypráví.
Budoucí manžel těžce zasažen
Do armádního sboru vstoupila 14. dubna 1944 v Rovně a prodělala výcvik ve Stecove v Besarábii. Absolvovala také zdravotní kurz a zpočátku sloužila v polní nemocnici. Tento druh práce ale nebyl pro každého, někteří při prvním pohledu na chirurgický zákrok omdleli a museli odejít. Do nemocnice se přiváželi zranění vojáci, a pokud se jednalo o vážnější zranění vyžadující dlouhodobější léčbu, byl zraněný převezen do týlu do Lvova nebo až na Ural.
Na východní frontě nebyl velký počet doktorů, a tak je doplnili českoslovenští lékaři z Anglie. V té době měla paní Nina ve frontových bojích dobrou kamarádku Aničku Martínkovou i svého nápadníka Bohuslava Ledvinu.
"Když můj hoch přišel ze školení z Ruska, tak šel na frontu. Asi měsíc bojoval a dostal ránu. Přiběhl pro mě voják, že ho mají na voze, abych se s ním šla rozloučit. Tak jsem přiběhla na silnici a oni byli na voze narovnaní jako slanečci a mezi nimi byl Bohouš Ledvina. Přivezli je k nemocnici, tam byla trochu zahrada, pár stromů, vyložili je pod stromy, a než přišli na řadu, tak tam leželi venku na zemi." Poté se Nina o svého budoucího manžela starala a nehodlala se od jeho lůžka v nemocnici odpoutat. Bohuslav Ledvina měl průstřel nohou.
Frontové boje
Paní Nina se dostala do těsného styku s důstojnickým štábem a vzpomíná, jak se připravoval útok. V pokoji byla veliká mapa, přišlo hodně důstojníků a generál Ludvík Svoboda ukazoval, jak mají postupovat. Jednoho dne se i paní Nina zapsala do vojenské historie, v jedné z publikací je popsaný příběh, jak upekla koláčky a poté je musel po zemi sbírat sám velitel.
Bylo to v hájence – z jedné strany stříleli českoslovenští (a ruští) vojáci a z druhé strany němečtí dělostřelci. Byl zde odkrytý roh a jím foukalo. "Já jsem tenkrát upekla koláčky, říkala jsem si, že bude hodně vojáků, tak jsem jich udělala hodně. Dvě mísy ohromných koláčků. Měli tam poradu, Svoboda jim vykládal a já, abych nemusela tolik chodit do pokoje, tak jsem mísy přinesla a odešla jsem. Když jsem se ukázala venku, tak honem přiběhli vojáci a ptali se: Řekni nám, kdy půjdeme my? Jdeme do útoku? A tak. Já jsem říkala, to byl můj nápad: Hoši, pište domů, ať se modlí, ať vám dobře dopadne každý útok. Na vojně musíš každou chvilku čekat útok. Tak jsem jim to upekla a oni z mísy na stole jedli. Jednu mísu jsem dala na krb, aby si mohli vzít. A najednou mě zavolal Svoboda a sbíral střepy ze země...“
Ačkoliv se Nina ostrých bojů vyvarovala, ostatní vojáci armádního sboru prožívali těžké boje – vedle karpatsko-dukelské operace také boje v Liptovském Mikuláši nebo ve Vrútkách. Závěrečné střety pak byly na Moravě.
Po válce
V roce 1947 reemigrovala maminka a všichni ostatní „Kupičováci“ do Československa: "Jenom jedna paní chodila s ukrajinským klukem a zůstala. Kolikrát se tam jeli podívat lidé z Čech, tak měla možnost si vykrmit prase, zabila ho a tím hostila české rodiny, které tam přijely autobusem. Tak se jim tam líbilo."
V pražském Svatovítském chrámu si pak vzala svého nápadníka z frontových bojů Bohuslava Ledvinu. Měli spolu dvě děti, syna a dceru. Poté se usídlili na mlýnu mezi Choustníkovým Hradištěm a Vlčkovicemi u Dvora Králové nad Labem, tam také soukromě hospodařili.
V komunistickém období se však organizovalo Jednotné zemědělské družstvo. "Manžel byl důstojník – a zavolal ho předseda obce, ať přijde, ať jim něco řekne. Přijel, měl motorku, a oni mu dávali různé dotazy a mezi jinými měl všem říct, jak se krásně pracuje v JZD, aby všichni šli do JZD. On jim řekl: Víte, já vám pravdu říct nemůžu a lhát nebudu. Hned ho to stálo důstojnickou hodnost, protože se provinil."
Opětovné shledání s generálem Ludvíkem Svobodou
Mlýn rodiny Ledvinových byl poté uzavřen a manžel Bohuslav musel pracovat pro JZD s koňmi na poli. I paní Nina pracovala v kolektivním hospodářství, mimo jiné i na mlátičce, s kravami a na výkrmu prasat. Ještě se zde shledala s Ludvíkem Svobodou. "Když jsem stála u mlátičky, tak najednou řekli: Poslouchej, přijede sem generál Svoboda, bude nám tady něco říkat. V Hradišti byl totiž pochod smrti, hnali tudy za války vězně, všechny zabili a pohřbili je v lese. Po válce je Češi vykopali, dali na hřbitov a udělali jim pomník. Generál Svoboda měl kvůli tomu přijet. Svoboda tam řečnil, já jsem poslouchala, přišla jsem k němu na hřbitově a říkám: Pane generále, já vám jdu ukázat svoje děti. A on: Jé, děti, kde jsi je vzala? Chytl mě za ruku a chtěl se podívat, kde bydlím."
Krásnou vzpomínkou tak paní Nina završila své životní peripetie po boku generála Ludvíka Svobody. Mezi Choustníkovým Hradištěm a Vlčkovicemi žila i nadále až do svého důchodu, v současnosti žije v Ústřední vojenské nemocnici v Praze na oddělení sociální péče.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavy, knihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.
