4°C
Bohuslava Kouřilová, rozená Zicháčková, se narodila roku 1941 v Bystřici pod Hostýnem do rodiny, která se angažovala v odboji. Její otec Vojtěch Zicháček a matka Bohuslava Zicháčková byli aktivními členy Sokola, který fungoval jako vlastenecká základna. Doma ukrývali mnoho lidí, kteří se skrývali před gestapem, a v dubnu roku 1944 se k nim připojili i parašutisté seskoku Clay.
Výsadek Clay
Po seskoku skupiny Clay u Hostišové na Zlínsku se spletly osudy parašutistů Antonína Bartoše, Čestmíra Šikoly, Jiřího Štokmana a bývalého četníka Vojtěcha Zicháčka. Parašutisté měli původně rozkaz po seskoku zamířit do Valašského Meziříčí nebo Rožnova pod Radhoštěm, ale shodou okolností se rozhodli pro jiný, bližší cíl – Bystřici pod Hostýnem. Cestou ukryli vysílačku v břehu potoka a vydali se hledat útočiště na adresu, kterou měli už z Londýna.
Strážmistra Oldřicha Procházku nejprve nezastihli a ani poté, co se za ním vypravili večer podruhé, nevypadaly setkání a šance na spolupráci nijak růžově. Procházka je považoval za provokatéry a až pohrůžka likvidací jeho rodiny ho přesvědčila o tom, že stojí tváří v tvář vycvičeným pěšákům odboje. Jelikož měl ale Procházka děti ve věku, kdy hrozilo, že by „neudržely tajemství“, bylo nutné parašutisty ubytovat jinde.
Tak se stalo, že se na Procházkovo doporučení ocitli všichni tři u Zicháčkových, kde už tou dobou pobývalo množství lidí skrývajících se před gestapem. Ve Sportovní ulici č. p. 872 byl už tehdy vybudován důmyslný bunkr vykopaný pod kuchyní a také zde byla dvojitá střecha, kde v době prohlídky gestapem našlo úkryt mnoho osob. Vysílačka byla ukryta ve sklepě za uhlím.
Jednu dobu u Zicháčkových pobývalo až šestnáct lidí. Všechny uživit se dařilo jen díky tajně chovaným živým zásobám v podobě slepic, hus, kachen, králíků a prasat. Paní Kouřilová vzpomíná, jak se zvířata ukrývala, když dostali echo od místního veterináře, že se chystá prohlídka. Útočiště u Zicháčkových se osvědčilo, i když se členové výsadku postupně porůznu rozestěhovávali. Vysílačka Eva nebyla nikdy úspěšně zaměřena, ačkoli gestapo brousící kolem správně tušilo, že blikající domy jsou znamením spojení s Londýnem.
Jádro bystřické odbojové základny – hlavně díky prozíravosti a opatrnosti A. Bartoše při kontaktování a ověřování nových členů a spojek – ustálo i infiltraci konfidenty gestapa Bednářem a Šmídem a prosincové zatýkání spolupracovníků. Parašutistům se podařilo znovu se ukrýt a manželé Zicháčkovi jako jedni z mála unikli zatčení a internaci v Mauthausenu, kde našlo smrt mnoho rodin spolupracovníků odboje. Většinou byli těsně před koncem války popraveni.
Paní Zicháčková našla úkryt v Ivanovicích, kde už byla u manželů Hanákových na léčení její malá dcera – tehdy tříletá Bohunka. Na podzim onemocněla černým kašlem a na doporučení lékaře Vytrhlíka, který ošetřoval i Čestmíra Šikolu, ji přestěhovali k známým, tam celé dny trávila se zvířaty ve chlévě. Paní Zicháčková však tehdy nebydlela s malou Bohunkou. Až do ledna žily obě sice ve stejné vsi, ale každá u jiné rodiny, aby malá Bohunka svou maminku mimoděk neprozradila.
V lednu se obě opět setkaly, a co víc – podařilo se jim ukrýt se – spolu s manželem paní Zicháčkové – v narychlo vykopaném bunkru u rodičů v Mrlínku. Držely se hlídky a takto ve střehu přežili všichni až do posledních dnů války. Osvobození Slováky, kteří přijížděli od Tesáku, už zažili v Bystřici.
Období po válce a rok 1948
Když už bylo jasné, že válka definitivně skončila, nastal u Zicháčkových "velký úklid". Dům v Zahájeném vydal své poklady v podobě neskutečného množství zbraní a střeliva, které za války pan Zicháček distribuoval partyzánům. Vše skončilo v bažině u trati směrem na Chvalčov. Radostné poválečné roky prožili Zicháčkovi opět v Sokolu. Až únorové události roku 1948 udaly směr jejich dalšímu osudu.
Zicháčkovi navázali na zkušenosti z války a opět ukrývali potřebné. Tentokrát ty, kteří chtěli ilegálně vycestovat z republiky. Velkou pomocí byl Oldřich Sobota, který při cestách za nákupem látek pro svou firmu převážel uprchlíky na Slovensko. Potom mu ale podnik na šití konfekce znárodnili, a tak už nemohl Zicháčkovým pomáhat. I tak ale skrývání pokračovalo.
Na svůj raný konspirační výcvik vzpomíná paní Kouřilová takto: "Jak k nám někdo přišel a nestačil se schovat, byl třeba v ložnici, tak já jsem si prostě udělala takový pokojíček a přes to se nesmělo. Před ty dveře, ano, před ty dveře, kde oni byli, a tam jsem si hrála, seděla jsem tam, hrála jsem si, žádný tam nesměl, protože by mi hračky shodil...“
Tato hra s ohněm se rodině málem stala osudnou, když StB nastrčila agenty provokatéry a nastražila na Vojtěcha Zicháčka past. Na stejného Vojtěcha Zicháčka, který po válce obdržel válečný kříž a byl finančně odškodněn na základě svědectví skrývaných. „Dokonce nám nastrčili dva nějaké mladé lidi, kteří se k nám chtěli vecpat a schovat se u nás. No a tím pádem chtěli mé rodiče nachytat, že pracují proti naší republice. Oni dokonce použili i zbraně. Vystřelili po mé mamince, jenomže ta se stačila schovat, takže ji netrefili."
Tento otřesný zážitek, kdy duchapřítomná maminka odmítla poskytnout neznámým lidem útočiště, načež oni na ni ve zmatku vystřelili, pak udělal konec všem ilegálním aktivitám.
Léta pod dohledem StB
Událost s nastrčenými agenty měla pochopitelně ještě dramatické pokračování. Vojtěch Zicháček byl několikrát předveden k výslechu v Uherském Hradišti. Po několika dnech ho zbitého a v zuboženém stavu vyhodili doma přede dveřmi. Následoval soud v Novém Jičíně a jen díky kamarádovi, který byl vlivným komunistou a osobně se za něj zaručil, neskončil ve vězení.
Tyto události spolu se zákazem Sokola způsobily, že se Vojtěch Zicháček zatvrdil a při pokusech o vzkříšení třetího odboje v Bystřici účastníky od činnosti spíše odrazoval. Ale nevěřil, že proti komunismu je možné bojovat beze zbraní. Nebál se podporovat rodinu Čestmíra Šikoly v době, kdy byl ve vězení.
Ve styku se zbylými členy výsadku Clay mu nebylo bráněno, ale veškerou korespondenci určenou do Ameriky museli vhazovat v Holešově do hnědé schránky StB. Vojtěch Zicháček byl také až do konce života sledován agentem, svým strýcem. Několikrát měsíčně museli podstupovat domovní prohlídky. Vojtěch Zicháček zemřel v sedmdesáti letech v roce 1980.
Výsadek Clay patřil k těm nejúspěšnějším. Za dobu působení v okolí Bystřice pod Hostýnem se jeho členům podařilo rozšířit už tak rozsáhlou síť odbojových základen. Vysílačka Eva odvysílala téměř rekordní počet zpráv a nebyla gestapem nikdy zaměřena. Kroky parašutistů se už od začátku vydaly správným směrem. To vše by ovšem nestačilo. Nebýt obětavosti a zázemí, které parašutistům s nasazením života poskytli Zicháčkovi a ostatní spolupracovníci odboje, mohly se tyto příběhy vyprávět docela jinak.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavy, knihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.
