Jiřina Urbanová: Rodinu mi za války vzali nacisti, po válce komunisti | Pro ženy | Blesk.cz

Jiřina Urbanová: Rodinu mi za války vzali nacisti, po válce komunisti

22. srpna 2019 | 06:00

Příběh paní Jiřiny Urbanové je příkladem nepříliš známých osudů dětí, jejichž rodiče se účastnili odboje. Sama pamětnice nic neprovedla, stačilo, že pocházela z rodiny odbojářů, kterých se dotkly jak nacistické, tak komunistické násilné činy.

S odbojovou činností v rodině paní Urbanové začal její dědeček za rakousko-uherské monarchie. Byl dvorním kapelníkem Ferdinanda d´Este a často s kapelou cestoval za hranice monarchie. Během jedné cesty se svým souborem tajně převedl T. G. Masaryka přes hranice. Někdo jej však udal, a když si pro něj přišla policie, tak se raději zastřelil. 

Dcera odbojářů

Paní Jiřina se narodila v srpnu roku 1938 na pražském Žižkově. Po své mamince Emilii Faitové zdědila židovský původ, otec Josef Saibert byl křesťan. Když byl paní Jiřině jeden rok, zapojili se rodiče do protinacistického odboje. Její matka byla později přímo napojena na odbojovou organizaci Obrana národa, působila tam jako spojka mezi generálem Vojtou a jeho spolupracovníky.

V červnu roku 1943 matku paní Jiřiny i jejího otce zatklo gestapo. Otec byl popraven o dva roky později v koncentračním táboře Flossenbürg nedaleko českých hranic. Emilie Faitová prošla Malou pevností v Terezíně, Osvětimí, ženskými tábory Ravensbrück a Neustadt-Gleve, tam se dočkala osvobození Rudou armádou. Za odbojovou činnost byla vyznamenána Československým válečným křížem.

Po válce byla matka pamětnice údajně napojena na Zpravodajskou službu Ministerstva národní obrany vedenou Bedřichem Reicinem. Později začala pracovat na ministerstvu vnitra. Kvůli vyjádření nesouhlasu s tehdejšími metodami byla v říjnu roku 1948 zatčena a odvlečena do chaty ministerstva vnitra ve Velké Úpě. Tam ji podrobili výslechům a mučení.

Matka byla svázána drátem a zavřena do bedny, při výsleších ji vyšetřovatelé mimo jiné mlátili do hlavy, hrudi a švihali ji rozžhaveným železem přes chodidla. Po dvanácti dnech ji zuboženou převezli do Borůvkova sanatoria v Praze a následně do věznice v Ruzyni, tam potom zůstala téměř až do Vánoc roku 1948. V Ruzyni jí paradoxně ošetřil hnisající ránu na chodidle jeden z dozorců, čímž jí patrně zachránil život. 22. prosince 1948 byla Emilie Faitová převezena na Pankrác, tam ji drželi bezdůvodně ve vazbě další dlouhé měsíce. Celkem matka paní Jiřiny strávila ve vězení jedenáct měsíců.

Emilie vyšla na svobodu s podlomeným zdravím, bez bytu i bez rodinného majetku, protože ten zabavil stát. Obě děti byly během jejího pobytu ve vazbě umístěny v sirotčincích. Věznění a mučení ji doživotně poznamenalo. Emilie se později dočkala formálního odškodnění, to však zdaleka nemohlo vynahradit utrpení a bezpráví, kterými si prošla. Maminka paní Jiřiny zemřela předčasně v roce 1978.

"Jiřinko, já jsem tvoje maminka"

Její rodiče před válkou založili a vydávali Národohospodářský věstník amerických Čechoslováků, časopis pro československou menšinu v americkém Chicagu. Možná právě kvůli kontaktům se zahraničím a stykem s paní Hermínou Bílou, manželkou generála Bílého, vstoupili rodiče do protinacistického podzemního hnutí. V létě 1943, kdy byly malé Jiřině čtyři roky, zatkla rodiče německá tajná policie. Matka se i v této vypjaté situaci zachovala duchapřítomně. "Maminka viděla z okna přijíždějící gestapo. Spolu s bratrem mě ukryla u sousedů. Gestapo je sebralo a Erpsovi, tak se sousedé jmenovali, se o nás pak postarali."

Rodiče malých dětí se nevraceli, a tak sousedé předali malého bratra německému sedlákovi, u něj se pak po zbytek války ukrýval. Pomáhal mu v hospodářství. Paní Jiřinu odvedli do Ústavu hluchoněmých na Smíchově, tam žila spolu s dalšími dětmi. Skrývání dítěte odbojářů, navíc poloviční Židovky, bylo nutné tajit. 

Po skončení války ji 5. srpna 1945 nalezla maminka. Dojemné setkání se však nekonalo. Malé dítě po dvou letech v cizím prostředí snadno zapomene tvář své matky, na které se navíc podepsaly nacistické koncentrační tábory. "Šli jsme zrovna z vycházky. U brány seděla nějaká paní a u ní stála ředitelka ústavu. Říkala jsem si: Zase nějaká návštěva. Za mnou ale nikdo nechodil. Ředitelka mě zavolala, chvíli koukám na tu cizí paní a ona na mě. A tahle hubená a šedivá paní mi říká: Jiřinko, já jsem tvoje maminka. Řekla jsem jí, že to nemůže být pravda. Že já měla hezkou maminku, a ona je stará a ošklivá. Dodnes si představuji, jak muselo tenkrát mamince být. Ale byla jsem dítě. Přivezla mi nějaké bonbony, takže si mě prakticky koupila."

Emilii Faitové byl jako účastnici protifašistického odboje přidělen byt v Praze 7, tam se spolu se svými dětmi nastěhovala. Na rekreaci v lázních se seznámila s Evženem Kolářem, později si ho vzala. "S Kolářem jsem se ráda neměla. Bráška mu hned začal říkat tatínku. Mně to oslovení nešlo přes jazyk, protože jsem věděla, že mého tatínka zabili Němci a že jiného nemám. Navíc se nás snažil vychovávat šlauchem od plynu."

"Chtěli naši rodinu úplně rozdělit"

Počátkem října 1948 zmizel Evžen Kolář a za pár dní téhož roku vtrhli do bytu tři muži a jedna mladá žena ze Státní bezpečnosti. "9. října 1948 večer někdo zvonil. Maminka byla zrovna ve vaně. S bratrem jsme se koukli kukátkem. Muže za dveřmi jsme neznali, zavolali jsme tedy maminku. Ta si oblékla župan a šla ke dveřím. Dveře otevřela jen na řetěz. Muži jí ukázali policejní průkaz, a tak otevřela. V tu ránu vtrhli dovnitř, maminku porazili na zem a dali jí pistoli k hlavě. Musela se obléknout, odvedli ji a my jsme zůstali sami v bytě. Mně bylo deset a bráškovi třináct," vzpomíná.

O tom, že děti zůstaly samotné, věděli domovník i další obyvatelé domu. Je s podivem, že se nenašel nikdo, kdo by se jich zašel zeptat, zda něco nepotřebují. "Naštěstí jsme doma měli dost krabic od UNRRY. Tam byly trvanlivé potraviny, nejlepší byl guláš z koňského masa, to si dodnes pamatuji. Když jsme všechno snědli, tak bratr zajel do Mukařova, kde bydlela teta Eliška."

Teta Jiřiny Eliška Saibertová se k dětem nastěhovala a nějaký čas o ně pečovala. Po třech měsících však musela i s dětmi odejít. Do jejich bytu se totiž neoprávněně nastěhoval poslanec KSČ Břetislav Horák a vybavení bytu podle pamětnice připadlo Josefu Špirkovi, tajemníkovi Ústřední rady odborů. Jiřina se tak spolu s bratrem dostala do dětského domova na Hradčanech.

Tam sourozence rozdělili, jako potomci nepřítele státu měli v dětských domovech to nejhorší postavení. Jiřina nechápala, proč musí všechny tyto ústrky snášet. "Já jen držela ty rány na hřbetě, ale proč a za co, to jsem nevěděla.“ V každém domově pobyla Jiřina jen krátce. Sama uvádí, že z jediného důvodu – aby k ní, dceři nepřítele státu, nikdo nepřilnul a nikdo si ji nepamatoval.

Na otázku, zda existoval nějaký rozdíl mezi dětskými ústavy za války a ústavy komunistickými, pamětnice odpovídá: "Bylo to stejné. Hnus, buzerace a ponižování. Smutné bylo, že nás komunisti nenechali s bratrem v jednom domově. Dali nás vždycky alespoň sto kilometrů od sebe. Pár týdnů jsem pobývala dokonce i v Domaníži na Slovensku. Chtěli naši rodinu úplně rozdělit."

Po necelém roce se matka vrátila z vězení a vyhledala děti. Paní Jiřina vzpomíná, že je nemohla navštívit, prý aby nenarušovala jejich socialistickou výchovu. Tak se s matkou scházela v nestřeženém koutě ústavní zahrady a přes plot si krátce povídaly. 

"Aby ses mohla podívat sama sobě do očí"

Nakonec se matce podařilo děti získat a později se společně nastěhovali do malého bytu. Maminka měla podlomené zdraví, nesla si trvalé následky mučení. Onemocněla rakovinou a musela se podrobit operaci. V roce 1950 se z vězení a jáchymovských lágrů vrátil její manžel Evžen Kolář. Matka odešla do invalidního důchodu a rodina se potýkala s nedostatkem financí. Matka se všemožně snažila získat odškodnění za ztrátu bytu a majetku, ale bohužel víceméně neúspěšně. Jiřina nemohla studovat, a nakonec se tedy vyučila soustružnicí kovů. Této práci se věnovala až do svého důchodu.

I ve svých téměř osmdesáti letech je paní Jiřina Urbanová bojovnicí a daří se jí i díky pomoci její dcery vítězit nad nemocemi, které se jí staví do cesty. "Rodinu jsem prakticky neměla, za války mi ji vzali nacisti a po válce zase komunisti. Musela jsem se životem nějak prokousat. Dnes si říkám, že kdybych byla v situaci jako maminka – tedy být Židovka, mít za manžela antifašistu – tak bych se zachovala stejně. Vlastně nás tím zachránila. Možná kdyby se nestala odbojářkou, tak šla do plynu a my asi taky. To, že šla proti komunistům, bylo kvůli její povaze přirozené. Nikdy jsem jí nic nevyčítala. Maminka mi často říkala: Žij tak, aby když se podíváš do zrcadla, tak ses mohla dívat sama sobě do očí."

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa pořádá 28. října od 20 hod. v pražském Foru Karlín benefiční koncert -  Nezapomeňme: Koncert pro Paměť národa. Přijďte oslavit říjnový svátek v dobrém stylu! Poslechnout si skvělou muziku a podpořit Paměť národa. Připomeneme si legendární Koncert pro všechny slušný lidi z prosince 1989. Připravili jsme koncert napříč žánry i generacemi: vystoupí Aneta Langerová, Tomáš Klus, Vladimir 518Thom ArtwayMichal Ambrož & Hudba PrahaJaroslav HutkaJan BurianVladimír Merta a mnoho dalších. Těšte se i na zajímavé řečníky.

Lístky k zakoupení v síti Ticketstreamhttps://www.ticketstream.cz/akce/nezapomenme-koncert-pro-pamet-naroda-126464 . Prvních 550 lístků je jen za 550 korun! Více informací ve Facebookové události.

Autor: Aneta Valešová, Paměť národa