2°C
Navenek působila rodina Candice jako reklama na štěstí. Nikdo z rodiny ani blízkých přátel neměl šanci poznat, že se v této rodině něco děje. Jeden bez druhého neudělali ani krok, realita byla ale naprosto jiná. "Mamka schytala od táty opravdu hodně ran. Občas zmlátil i mé starší sourozence. Ovšem mě se nikdy ani nedotkl," vypráví Candice.
Když už šlo opravdu o život, musela matka Candice sebrat děti a utéct ke svým rodičům. "Táta nevěděl, kde jsme, a byl naším odchodem vážně zlomený. Byl na mámě závislý a nás bezmezně miloval." Jenže otec zbytek své rodiny přece jen našel a maminku Candice dlouhé hodiny sledoval. Když šla jednou k němu do domu vrátit nějaké jeho věci, překvapil ji a pětkrát postřelil. Aby na světě nezůstal sám, zabil i sebe.
Tři děti, včetně osmileté Candice, tak zůstaly bez rodičů. Jejich prarodiče si je okamžitě vzali do péče a starali se o ně až do jejich dospělosti. "Fakt, že byl táta adoptovaný, jsme zjistili až nedávno. Nezlobíme se na něj. Sebral nám sice mámu, a změnil tak naše životy, nevíme ale, co se mu odehrávalo v hlavě. Bůh ví, co v dětství zažíval on."
Candice je nyní úspěšná a spokojená žena. Život bez rodičů je prý jako žít s dírou v srdci, a s tou je někdy obtížné pokračovat dál... Podle ní je ale nutné každou překážku překonat a smutku nepodléhat, naopak ho využít k lepším výsledkům.
