3°C
Maďarské Levice a deportace
V roce 1938 byly Levice připojeny k Maďarsku. Situace pro židovské rodiny nebyla od tohoto momentu ani trochu příznivá. Zhoršily se životní podmínky, potraviny se prodávaly jen na potravinové lístky. "Tak my sme dostali ako Židia len na tie základné potraviny. To bolo odstupňované, že len na toto a toto. Napríklad topánky sa dostali s gumenou podrážkou alebo s umelým niečím, ale tie s pravou kožou, s koženou podrážkou, boli na poukážky," vzpomíná.
Mezitím se paní Marta provdala za Štefana Szilárda. Brzy však začaly deportace a jejího manžela odvedli do pracovního tábora. "Bratra zobrali na nejaké predvojenské cvičenie. Potom prišiel domov, posledný z nás a dlho ležal v nemocnici. Potom ho pustili domov a povedal, že on tu neostane, že toľko utrpenia, toľko sklamaní, že neostane. Odišiel do Palestíny, tam zostal a tam zomrel," vypráví.
Po umístění do ghetta nikdo z nich netušil, co s nimi bude. V roce 1944 to však celá rodina zažila na vlastní kůži. Naposledy viděly paní Marta a její sestra rodiče při výstupu z vlaku v Osvětimi. Rozdělovali je do řad a její rodiče se dostali do té z nich, která vedla přímo do plynové komory. Stejný osud potkal mnoho žen, které v náručí držely své děti.
Paní Marta vzpomíná, že po příchodu do Osvětimi ženám dali léky, pravděpodobně brom, který měl zastavit menstruaci. Stejně jako tisíce lidí před nimi, ztratili i oni svá jména a byli evidováni pod číslem. Paní Marta se sestrou strávila v Osvětimi několik měsíců a v zimě roku 1944 byly obě přidělené na práci.
"Nemci potrebovali ľudí do nemeckých tovární na výrobu zbraní. Nevedeli sme, kde sme a kam ideme. Vyložili nás niekde v horách. Široko ďaleko nič, len drevené baraky, v ktorých nás ubytovali. Nikomu nič nepovedali. To, že sme v Hessisch-Lichtenau, sme si prečítali na jednej tabuli. Denne sme chodievali pešo kilometre do kopca, kde sa nachádzala podzemná továreň na výrobu granátov a mín. Každého z nás zadelili k určitej práci. Po práci nás čakali kilometre späť do barakov. Z továrne viedla jednokoľajka, po ktorej odvážali hotové zbrane, ale všetko bolo dokonale zamaskované, aby ich nenašli," vzpomíná.
"Pracovali tam väzni z rôznych väzníc, politickí väzni, zlodeji, vrahovia, slovom hrozná banda. Na vozíku nosili už hotové granáty. Dvaja muži z nich naukladali pyramídy, ktoré som musela označiť, spočítať a zapísať ich počet. Až takú ťažkú robotu som nemala. A tí dvaja muži, mimochodom politickí väzni, mi dosť pomáhali. Po vyše dvoch mesiacoch prác sa začali diať divné veci. Nad nami bombardovali. Výroba sa pozastavila. Nevedeli sme, čo sa deje. Nikto nič nepovedal a medzi sebou sme sa tiež nemohli rozprávať. Prišiel rozkaz, že sa bude evakuovať. Vyhnali nás z barakov a išli sme nevedno kam," dodává paní Marta.
Pochod smrti a dlouhá cesta domů
Ženy z tábora putovaly tři dny bez přestávky. "Kto nevládal, zastal na kraji cesty alebo tak, tak ho zastrelili. Takže my, ktorí sme boli uprostred alebo v zadnej časti toho zástupu, jak sme išli, tak tam už ležalo kopa mŕtvych žien, čo boli zastrelené s tým, že už nevládali chodiť," říká. Pochod doprovázely neustálé výbuchy. Postupně ubývalo strážníků, kteří je měli hlídat, až nakonec zůstaly úplně samy a nevěděly, co si počít.
Došly k městu Kassel, nad přeživšími kroužila letadla. Jedno z nich proletělo příliš nízko, a tak se lekly, že je začne bombardovat. Piloti nad nimi ale kroužili tak nízko, aby jim ukázali směr, kudy se mají vydat. Paní Marta a ostatní ženy to ale nepochopily a vydaly se jiným směrem. Naproti jim ale nakonec přišli američtí vojáci, ti je zavedli do opuštěných německých kasáren.
"Tam nám dali hygienické vrecúška, kde bola kefa na vlasy, hrebeň, zubná kefa, pasta. Po roku! Po roku som mala zubnú kefu. Viete si to predstaviť? Čo to bolo? No tak, tam nám bolo dobre, lebo skutočne oni sa snažili dať nás do poriadku," vzpomíná. Podstoupily také lékařskou prohlídku, dostaly šaty, najedly se a ubytovaly se. Musely být však drženy v karanténě.
"Niekto mal týfus, niekto vši vo vlasoch, všeličo sa tam. Chrasty! Všetko možné, to si neviete predstaviť. Dolámané, dopukané nechty, hnisavé. No veď to bolo hrozné voľačo. Chvalabohu, ja som bola taká odolná, neviem prečo," říká. Po čase stráveném v nemocnici přišli Rusové a oznámili jim, že jsou volné a mohou jít. Žádná z nich ale nevěděla kam.
Rozhodování jim ulehčili muži z vedlejšího tábora, kteří se rozhodli jít domů a přišli hledat Češky, které by chtěly jít s nimi. "Ale viete, to bolo také nedomyslené. My sme išli, koľajnice neboli, jeden vlak nepremával. Nič na svete tam nebolo! Jedna vojnová krajina. No a tak sme išli a keď sme došli k nejakej dedine alebo osade, tak skutočne s veľkým súcitom nás vždy prijali. A nakŕmili, a prvé, čo bolo, tak lavór teplej vody. To bol sviatok! No a potom nás vyprevadili ďalej," říká.
Namířili si to do Drážďan v domnění, že pro ně bude zřízen nějaký transport, který je dostane zpět domů. Po příchodu ale ztratili iluzi. „Dojdeme my do Drážďan, koľajnice takto do neba, celá stanica rozbombardovaná, mesto rozbombardované. Drážďany hrozne vyzerali, široko ďaleko jeden vlak tam nebol. Lebo nevedeli tie vlaky. No a teraz, čo ďalej," vzpomíná paní Marta.
Nakonec se paní Martě a skupině dalších žen podařilo dojít do Šurian, kde se jejich cesty rozdělily. Zpátky do Levic se vrátila spolu se svou sestrou. Došly k bytu, kde předtím bydlely, ale nový nájemník je nechtěl pustit dovnitř. Nikdo je příliš vstřícně nevítal. "Vravievali nám: Už sme si tak zvyklí bez vás a viacej ste došli, než koľkých vás odviezli," vzpomíná.
Život v Československé republice
Po vyhlášení Československé republiky se někteří Maďaři vrátili zpátky do své rodné země. Paní Marta se sestrou se proto nastěhovala do jednoho z opuštěných bytů. Myslely si, že už nikdo nepřijde. "No ale chvalabohu to tak dopadlo, že jedna z tých majiteliek sa vrátila a s ňou sme sa dohodli a ten byt sme si podelili. Takže v jednom byte sme dve rodiny. No a môj manžel sa medzitým objavil," říká.
Zpočátku svého manžela nepoznala. Díval se na ni usměvavý, pohublý, špinavý muž bez vlasů v československé vojenské uniformě. Podařilo se mu během bombardování utéct z tábora, v noci putoval a přes den se skrýval, až se nakonec dostal na československé území, kde vstoupil do armády. Po demobilizaci Prahy a Brna se vydal domů v jediném oblečení, které měl. "S manželom sme povedali, že to je zázrak, že sme sa obidvaja vrátili," říká paní Marta.
Manžel si našel práci na úřadě na pozici vedoucího, která se uvolnila po maďarském úředníkovi, a paní Marta nepracovala. Po nějaké době se rozhodli přestěhovat do Nitry, protože se v Levicích necítili dobře. V Nitře měl její manžel jistou práci, dostali byt a pamětnice začala pracovat v závodech Ferrenit jako korespondentka. Mezitím se jim narodila dcera Marika a za pět let dcera Adriana. Oba se rozhodli, že dcery nebudou zatěžovat svými zážitky, dokud nebudou ve věku, ve kterém budou schopné pochopit, co jejich rodiče prožili.
Na úřadě se později uvolnilo místo referentky, a tak paní Marta nastoupila a strávila zde šestnáct let. Poté pracovala v masokombinátu jako sekretářka. Zde zůstala až do důchodu. Přestože paní Martu po všech hrůzostrašných zážitcích opustila víra v Boha, stále věří ve spravedlnost.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Dne 17. listopadu můžete sledovat na programu ČT2 Ceny Paměti národa. Také letos budou oceněni čtyři lidé, kteří ve svém životě prokázali, že čest, svoboda a lidská důstojnost nejsou jen prázdná slova. Cenu Paměti národa 2018 převezmou lidé, kteří neváhali ve svém životě někomu pomoci i za cenu vlastního nebezpečí nebo pronásledování či věznění. Více informací ZDE.
