4°C
Ve dvacátých letech se Hejdovi přestěhovali do Prahy. Bydleli na Vinohradech, tam také začala Jitka i její sourozenci chodit do školy. Otec psal články pro Lidové noviny i Peroutkovu Přítomnost, později přešel do redakce Českého slova. "Díky práci v novinách dostával otec lístky do divadel. Chodili jsme na Voskovce a Wericha, skoro každý druhý týden jsme byli v Národním na nějaké pohádce,“ popisuje paní Jitka bohatý kulturní život rodiny před válkou.
Maminka emigraci odmítla
V roce 1934 navštívil Jiří Hejda Německo a sledoval tam veřejný projev Adolfa Hitlera. O své návštěvě vydal spis V zemi hákového kříže. O tři roky později dostal od bankéře Preisse, člena dozorčí rady ČKD, „nabídku, která se neodmítá“ – stal se ředitelem strojírenského podniku ČKD.
Podnik ve své době úspěšně soupeřil s konkurenční plzeňskou Škodovkou, ale i se zahraničními výrobci. Rok 1939 zastihl manžele Hejdovy v Turecku. "Měli tehdy podniknout cestu kolem světa. Mohli zůstat v cizině, ale maminka, ačkoli byla Židovka, si to nepřála kvůli nám, dětem.“ Rodiče se vrátili do Československa. S nástupem války se všechno změnilo. V roce 1939 odešel Jiří Hejda ze zaměstnání v ČKD a založil rodinnou firmu na kuchyňské potřeby ve Vršovicích.
Jitka Hejdová vystudovala gymnázium a po maturitě chtěla pokračovat ve studiu na architektuře. Vysoké školy ale byly zavřené. Nakonec absolvovala dvouletý abiturientský kurz na stavební průmyslovce, kam po uzavření vysokých škol přešla řada vysokoškolských profesorů a kde výuka měla vysokou úroveň. Získala tak druhou maturitu. Ještě za války, v roce 1941, se Jitka vdala za lékaře Matouška. Brzy se jí narodili dva synové, později přibyl ještě třetí.
Za války se její otec Jiří Hejda zapojil do odboje a snažil se pomáhat nejen svým zaměstnancům, ale i celé řadě židovských rodin. "Otcova továrna dodávala zboží významným firmám, například Vaňhově rybí restauraci. Potravin byl za války nedostatek, ale Vaňha tehdy otci daroval ryby. Otec vše rozdělil mezi zaměstnance firmy.“
Jiří Hejda ustál nátlak na nežidovské partnery ve smíšených manželstvích a podařilo se mu zachránit manželku Luisu před deportací do koncentračního tábora. "Opatřil jí falešné doklady a ukrýval ji v rodinné vilce na Cibulce. Tam přečkala celou válku.“ Velká část matčiny rodiny byla za války zavražděna. Během bombardování Prahy se rodina Matouškových přestěhovala z Vršovic do vily na Cibulce.
"Netušili jsme, že otce odsoudí v procesu s Horákovou"
Po skončení války patřil Jiří Hejda mezi významné členy Československé strany národně socialistické a byl jmenován do Ústřední plánovací komise. Jedním z prvních úkolů komise bylo připravit plán dvouletky. Jako prvorepublikový národohospodář měl o ekonomickém fungování nového státu odlišné mínění, dokonce adresoval dopis vedení státu, ve kterém vyjádřil nesouhlas s ekonomickou politikou. Stal se tak jedním z lidí nepohodlných novému režimu.
„Ačkoli otce přátelé varovali hned po únoru 1948, emigrovat nehodlal.“ Před Vánocemi roku 1949 byl zatčen. O tom, že ho odsoudí v květnu 1950 v politickém monstrprocesu se skupinou Milady Horákové, rodina neměla ani ponětí. "Během procesu nás do soudní síně nepustili. Seznámili jsme se ale s příbuznými dalších souzených. Když jsme zjistili, že otec dostal doživotí, objímali jsme se a plakali radostí,“ vzpomíná paní Jitka. Jiří Hejda strávil ve vězení celkem dvanáct let.
"Vrátili jsme se tak jako rodiče před válkou"
Jiří Hejda byl propuštěn až v roce 1962, amnestie politických vězňů v roce 1960 se na něj nevztahovala. "Okamžitě po návratu začal otec psát vzpomínky na vězení. Musel se z toho vypsat a zachytit vše, dokud to měl v mysli,“ vzpomíná jeho dcera. Po návratu se Jiřího Hejdy ujala vdova po jeho bratrovi Božena, starala se o něj a později se stala jeho ženou. Zároveň ho vedla k literární činnosti. Nejznámějším dílem Jiřího Hejdy je jeho rozsáhlá autobiografie nazvaná Žil jsem zbytečně, která mohla vyjít posmrtně až v roce 1991. Jiří Hejda zemřel v roce 1985 v devadesáti letech.
Jitka Matoušková s manželem vychovala tři syny. Její manžel, pediatr, pracoval na ministerstvu zdravotnictví a provozoval soukromou praxi, v ordinaci mu pomáhala paní Jitka. "Později, když soukromou ordinaci zrušili, se vypracoval na hlavního pediatra pro Prahu 2, ale kvůli nějaké jeho stížnosti ho vyhodili. Za trest strávil rok na dětském středisku v Jáchymově. Do Prahy za námi pak jezdil jen o víkendu,“ vzpomíná Jitka Matoušková.
Manželé Matouškovi po okupaci v roce 1968 uvažovali o emigraci. "Manžel odjel do Německa, kam jsem ho později následovala i já s dětmi. Nějakou dobu jsme tam legálně pobývali, ale pak nám neprodloužili vízum. Rozhodli jsme se k návratu do Československa tak, jako kdysi moji rodiče před válkou.“
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavy, knihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.
