2°C
Paní Věra se narodila v listopadu roku 1947 v Praze. Oba její rodiče pocházeli ze židovských rodin. Seznámili se v Anglii při práci v továrně. Ještě v Anglii se narodil jejich nejstarší syn a po osvobození se vrátili do Prahy. Řada příbuzných jak z matčiny, tak otcovy strany válku nepřežila. "Byli jsme malá rodina, bez babiček a příbuzných. O židovství se u nás asi kvůli válce nikdy nemluvilo. Já jsem se například dozvěděla to, že jsem Židovka, asi v osmnácti letech od bratrance," říká pamětnice.
Strana hledala vnitřního nepřítele
Oba rodiče byli komunisté. Věřili ideálům o spravedlivé beztřídní společnosti, které komunismus nabízel, snažili se sami příkladně pracovat a také tak žít. Byli to poctiví lidé. Otec Hanuš po válce, kdy se místo dokončení studia medicíny věnoval politické práci, vykonal rychlý kariérní vzestup. Následoval však stejně rychlý pád. V roce 1949 byl jmenován krajským tajemníkem KSČ v Plzni, a v roce 1950 byl zatčen a uvězněn na šest let.
"Strana hledala vnitřního nepřítele a Žida. Otec strávil tři roky na cele v samovazbě, kde z něj dostali smyšlené přiznání. Potom byl odsouzen na patnáct let, ale po šesti letech ho propustili," vzpomíná paní Věra. Do těžké situace se dostala také její matka, která zůstala na výchovu tří dětí sama.
"Nějakou dobu jsme žili v Plzni v částečně zapečetěném bytě, máma pracovala v prádelně v nemocnici, pak nás vzal k sobě asi na tři čtvrtě roku strýc, otcův bratr. Máma každý měsíc posílala tátovi do vězení stovku na chleba. Poté už nechtěla bydlet u švagra, chtěla se postavit na vlastní nohy, což bylo se třemi dětmi těžké. Starší bratr šel do internátní školy a já a mladší bratr jsme strávili tři roky v dětském domově." Právě z té doby v ní zůstalo vědomí nutnosti pomáhat slabším a povinnosti postarat se o ně tak, jako se starala v domově o svého mladšího bratra.
Příjezd ruských tanků byl šok
Po otcově propuštění žila rodina zase společně. Ani věznění a odsouzení vlastními spolupracovníky jeho ani matčino komunistické přesvědčení v principu nezměnily. "Rodiče si mysleli, že se prostě někde stala chyba. Dál se stýkali s přáteli, s nimiž se většinou seznámili během války v Anglii, a vedli s nimi debaty v inverzi tabákového dýmu," vzpomíná.
V šedesátých letech při postupném uvolňování zatuhlého systému, při nástupu Dubčeka a především pak při pražském jaru byli plní naděje. "Rodiče nikdy nepřestali věřit ve správnost komunismu. Invaze v srpnu 1968 je ranila. Po tom roce byli opět vyloučeni ze strany. Kdyby své přesvědčení měli přehodnotit, pak by museli škrtnout celý svůj život." Maminka paní Věry zemřela v roce 1971 a otec o dvanáct let později. Podle pamětnice matčin život ukrátilo i zklamání kvůli invazi.
Konec šedesátých let prožívala paní Věra jako studentka strojní fakulty ČVUT. Zde se seznámila se svým budoucím manželem Pavlem. Na vysoké škole se také spřátelila s aktivními studenty kolem Jiřího Müllera, vydávali školní časopis Buchar, společně se studenty aktivně prožívala srpnovou invazi.
"Příjezd ruských tanků byl pro všechny naprostý šok. Vzpomínám si, jak mě máma v noci vzbudila s tím, že tu jsou Rusové. S tátou, který šel na městský výbor KSČ, se máma loučila tak, jako kdyby ho už nikdy neměla vidět." Pamětnice se také zapojila do akcí, které měly ruským vojákům ztížit orientaci ve městě. "Sundávali jsme cedule, vyvěšovali jsme plakáty. Angažovali jsme se i ve škole, vylepovali jsme letáky a diskutovali jsme s ruskými vojáky. Byli většinou šikmoocí, vůbec nevěděli, kde jsou, byli zcela zpracovaní a také vystresovaní z toho, že nepřítel je za každým rohem," vzpomíná.
Pohřeb Jana Palacha
Paní Věra si vzpomíná na pohřeb Jana Palacha v lednu 1969. Byla tehdy mezi studentskými organizátory smutečního pochodu Prahou. "Uvědomuju si, jak byla Palachova smrt šokující. I lidé velmi charizmatičtí tehdy vystupovali a varovali, aby nebyly další pochodně. Přesto ta síla lidí – ty davy studentů, které šly Prahou během pohřbu – byla ohromující, a to v době, kdy už to tady bylo potlačované. To byla velká síla a myslím si, že díky Palachovi to bylo poslední vzplanutí před normalizací, která bohužel přišla velmi rychle."
Charta přišla v pravý čas
Mladí manželé Roubalovi, kterým se během čtyř let narodili tři synové, k nimž později přibyla ještě dcera, až do Charty 77 žili v podstatě spokojeným rodinným životem. Vyrušeni byli ze svého klidu zavřením Jiřího Müllera za rozšiřování letáků, které upozorňovaly na to, že je volební právo, a ne volební povinnost.
Rodinný klid narušily první psychotické ataky Pavla Roubala v roce 1975, kdy musel strávit dva měsíce v bohnické léčebně. Byl to první projev jeho psychické nemoci, později ho nemoc neomezovala, ale vrátila se na konci roku 1989 a v roce 1990. Tehdy Pavel Roubal dobrovolně ukončil svůj život.
Roubalovi byli mezi prvními signatáři Prohlášení Charty 77 v lednu 1977. S prohlášením se seznámili prostřednictvím kamaráda ze studií Jiřího Müllera, kterému vedení školy nepovolilo složit závěrečné zkoušky kvůli jeho občanské angažovanosti. Později byl odsouzen za šíření letáků. Podle pamětnice bylo podepsání pro oba manžele naprosto samozřejmou věcí, o které nebylo pochyb. První výslech na sebe nenechal dlouho čekat.
"Nejdřív vyslýchali Pavla, ale ten měl jedinou strategii – nikdy nic neřekl. Když jsem šla na první výslech kolem Charty, tak jsem byla připravená. Byla jsem velmi nervózní, obešla jsem několik lidí, abych se zeptala, jak se chovat, a pak jsem na výslechu prostě řekla, že mám z 50. let velice špatné zkušenosti s StB, že v té době přinutila mého otce, aby po dlouhé době samovazby říkal to, co nebylo pravda – takže já jim nedůvěřuji a nebudu se s nimi bavit. Oni to ještě párkrát zkusili, tam byl vždycky jeden zlý a jeden hodný... Takže ten hodný to zkoušel přes děti: Máte sice ještě děti malé, ale budete chtít, aby šly na školu a tak dále... Takže takové ty klasické metody, které měli nacvičené. Já jsem tam šla připravená, prostě jsem to odmítla a bylo to."
"Když jsme večer uložili děti, šli jsme na půdu vázat"
Po podpisu Charty 77 rodinu stihla obvyklá šikana vedená proti signatářům – ztráta zaměstnání, výslechy, sledování. Represe ze strany režimu vyvrcholila zatčením Pavla Roubala v létě 1978. Tehdy Roubalovy někdo udal za to, že vázali knihy pro samizdat. "Vázali jsme samizdatové knížky, některé jsem i opisovala. Pavel byl technik, tedy nastudoval vše potřebné, potřebné instrumenty jsme měli na půdě, a když jsme večer uložili děti, šli jsme na půdu vázat."
Udal je pravděpodobně člověk, který fungoval jako spojka. Po udání následovaly domovní prohlídka a zatčení Pavla Roubala. Obviněn byl kvůli vázání knih od Jiřího Gruši, Jaroslava Seiferta a dalších autorů. „Nevěděla jsem, na jak dlouho ho zavřou. Tehdy jsme čekali, že dostane tak tři roky. Nakonec se vrátil z vězení za dva měsíce, stejně jako s ním zavřený Jiří Gruša." K propuštění Pavla Roubala (i Jiřího Gruši) přispěly mimo jiné aktivita Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných a mezinárodní solidarita.
Osobní zkušenost s vězením vedla Pavla Roubala ke vstupu do VONS a k aktivní práci v něm. Účastnil se schůzí výboru, navštěvoval soudy, pomáhal rodinám vězněných a informoval VONS. Členství Pavla Roubala ve VONS pochopitelně aktivovalo šikanu ze strany StB. Věra Roubalová vzpomíná na tuto dobu jako na život v setrvalém strachu především z toho, že jako známější disidentská rodina ohrozí své přátele.
Roubalovi byli „na ráně“ ještě víc, když se rozhodli – především kvůli zdravotnímu stavu dětí – odstěhovat se z Prahy. Rok strávili v pronajaté chalupě na Kytlici u České Lípy, později se odstěhovali do Častrova v pelhřimovském okrese. "Původně měl Pavel dostat práci v lese a bydlení v hájence v Žirovnici, ale když dorazily naše kádrové materiály, sešlo z toho a zůstali jsme v bytovce v Častrově, kde jsme měli být jen přechodně. Ale důležité bylo, že jsme tam mohli zůstat, přece jen to už nebyla padesátá léta. Byli jsme tak spolu s Honzou Litomiským jediní chartisté v kraji."
Žít v souladu se svědomím
Roubalovi, především Pavel, si „užili“ sledování, StB je přemlouvala i k odchodu do zahraničí, kde by měli klid. "K emigraci nás na výsleších přemlouvali několikrát. Nejdůležitější byla tehdy podpora přátel, mého otce a rodiny. Pomáhala překonat nejistotu a strach, na koho si co StB vymyslí a na koho si zasednou – byl to pocit beznadějné nekonečnosti."
Sledování rodiny Roubalovy pak vyvrcholilo při hospitalizaci dcery Marty v roce 1983. StB nechtěla Věru Roubalovou nechat vyzvednout si ani zprávu o lékařském zákroku. Lékařskou zprávu StB považovala za nějakou tajnou „operační zprávu“ o aktivitě disidentů. V listopadu 1989 byli oba manželé Roubalovi, především Pavel, velmi aktivní, zapojili se do práce nově vzniklého Občanského fóra. Přišla svoboda, po které tak dlouho toužili.
Do Prahy se na začátku 90. let vrací Věra Roubalová jako vdova. V roce 1992 oficiálně ohlásila ukončení činnosti Charty 77 jako jedna z poslední trojice jejích mluvčích. Našla smysluplnou práci v poradně pro uprchlíky. Postupně si doplnila vzdělání a pracuje jako psychoterapeutka. Dále neúnavně spolupracuje s neziskovými organizacemi, které se o migranty starají. Svými aktivitami tak naplňuje to, co sama považuje za nejdůležitější – žít v souladu se svědomím.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavy, knihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.
