Viktorie Ivancová: Nepočítala jsem s tím, že se dožiju konce války | Pro ženy | Blesk.cz

Viktorie Ivancová: Nepočítala jsem s tím, že se dožiju konce války

3. ledna 2019 | 06:00

Narodila se na Volyni a pocházela ze čtyř dětí. Otec byl Rus a matka pocházela z Kromštátu. Po sovětském záboru pracovala pro Rusy jako sekretářka. Pracovala u dráhy až do odchodu do armády.

Paní Viktorie Ivancová se narodila v roce 1923 v Lucku na Volyni. V té době patřila Volyň Polsku, nicméně na základě paktu Molotov-Ribbentrop byla na počátku války zabrána SSSR. Otec paní Ivancové byl Rus a doma se mluvilo především rusky. Díky tomu neměla problém se za nových poměrů uchytit. Pracovala jako sekretářka pro Rusy.

Za životní zlom považuje setkání se svým prvním mužem Jašokem, který do Volyně přišel s 1. čs. samostatnou divizí v SSSR pod velením generála Svobody. Díky němu vstoupila do Československé armády a díky svým jazykovým schopnostem se uchytila na štábu. Do armády vstoupila hned, jak se Čechoslováci dostali do Lucku, kde pracovala. Výcvik prodělala základní – jako ostatní vojáci. Ale už během výcviku měla své zaměstnání na technické správě na štábu. Její hlavní náplní práce bylo přebírání tankové techniky od Rusů. Byla pod velitelem tankových technických vojsk Jegorovem.

V armádě se také vdala. "Hned mi nabídl, že se vezmeme a že odejdu z domu už vdaná, jako jeho manželka. Táta nesouhlasil, říkal: ,Máte čas.‘ Tak jsme šli do armády, a tam jsem měla nesmírně krásnou svatbu. To nikdy nezapomenu, dělal ji sám generál Svoboda a oddávali nás v Přemyšlu ve velké katedrále." Manželství ale trvalo krátce a skončilo tragicky: její muž byl zastřelen v průběhu bojů na Dukle. Paní Viktorie zůstala v armádě, na technické správě. 

Ráj na zemi

Největší zážitek, který paní Viktorie má, je doba, kdy osvobodili Československo. "To bylo u Kežmaroku, a to víte – šlo se pěšky, tak, jak jsme byli, neumytí, přišli jsme tam v noci a lehli jsme si na zem a spali. Když jsem ráno uviděla tu krásu, ty hory... A Slovensko mělo všeho dost v obchodech. To já jsem nemohla se dva dny uklidnit, že je na světě mír, země, kde není všechno rozbité a kde všechno mají. My jsme ale už léta neviděli nic normálního," vzpomíná.

Nebrali nás jako lidi

Zúčastnila se také ostravské operace. "Ostrava se velmi těžko dobývala – šlo to vesnice po vesnici až k městu. Byli jsme velmi šťastní, když jsme dobyli Ostravu. Lidé nás vítali. Nikdy jsem nepočítala, že se dožiji konce války," říká.

V Ostravě se také díky rozhlasu doslechla o věznění svého bratra v Osvětimi, tam se s ním také po letech setkala. Odvezla ho potom do Ostravy. "Němce jsme neměli rádi. Viděli jsme, jak se k nám chovali. Se Slovany vůbec nepočítali, a to bylo zřetelně vidět na území, které jsme osvobozovali. Viděli jsme ty koncentráky. A nejhorší byly děti – to byly jen kostry," vypráví paní Viktorie.

Po válce se pamětnice usadila v Opavě. A její poselství? "Aby další generace nepoznaly válku, hlad a zimu. Aby si vždy vážily vlasti. Aby byl klid a mír," uzavírá své vyprávění.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.

Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: Post Bellum

Autor: Aneta Valešová