Věra Dulová: Rodiče jí odvezli do koncentráků. V 10 letech neměla kam jít

2. srpna 2018 | 06:00

Její matka a teta byly židovského původu. Otec, Rakušan, k židovství přestoupil, aby se mohl oženit. V průběhu druhé světové války byla teta Amálie transportována do koncentračního tábora Osvětim. Otce z důvodu jeho přestupu na židovskou víru zatklo v roce 1943 gestapo, dva následující roky strávil v káznici v Bernau. Ke konci války musela do koncentračního tábora odejít i Věřina matka a desetileté děvče strávilo takřka čtyři měsíce v Praze zcela samo. 

Paní Věra Dulová, rozená Richterová, se narodila v březnu roku 1935. Její matka a teta byly židovského původu, otec byl Rakušan. K židovství ale přestoupil, aby se mohl oženit.

"Maminka se narodila jako devátá. Jejím rodičům tehdy bylo třiačtyřicet let, což mělo vliv na to, že nemohla jít studovat, jelikož její tatínek odcházel do důchodu. Její rodina se nebála pouštět nejstarší děti třeba i do Ameriky, jelikož pořád zůstávaly v domě děti mladší. Ale potom ty dvě nejmladší – mou maminku a její o dva roky starší sestru Malču – pustit nechtěli, najednou se báli, aby je nezkazili ve velkoměstě, takže musely čekat, až se vrátí z vojny bratr Arnold. Teprve potom mohly odejít do Prahy," vypráví paní Věra.

Jolana a Amálie v Praze

Věřina matka Jolana se do Prahy přestěhovala, když jí bylo devatenáct let. Vyzkoušela několik zaměstnání, pracovala u advokáta nebo působila ve spolku pro ochranu věřitelů. "Máma byla velice kamarádská, vždy měla nějaké přítelkyně. Teta Malča ale byla u firmy, která šila stany a pokrývky na auta. Dělala tam sekretářku, účetní, vedla prezenci k dílnám a tak dále, zkrátka úplně všechno, a neměla tím pádem čas se s někým kamarádit. Takže potom dědila kamarádky od mé mámy," říká.

Seznámení

V tehdejší době bylo zvykem, že by se jako první měla vdávat nejstarší dcera a potom teprve dcery mladší. "Bratr Ludvík, který dělal rabína v jednom maďarském městečku, pozval Amálii k sobě, aby ji seznámil se svými nezadanými známými. Coby rabín nemohl slíbit vysoké věno, takže z té návštěvy v tomto směru nic nebylo," vzpomíná.

"Když byla maminka bez dozoru své starší sestry, namluvil si ji můj tatínek. Oba tehdy jeli na takzvanou modrou plovárnu v Praze, ale ten den pršelo. Takže se rozhodli, že půjdou domů. Sháněla se po svém pytlíčku s plavkami, který jí měla jedna z kamarádek hlídat. Ale ta jí řekla: Nemám, on si pro něj přišel tamten chlapec, a jestli ho chceš zpátky, tak musíš k němu. Udělal to mazaně. Šli spolu na tramvaj a potom ji požádal, aby si spolu šli po večeři ještě popovídat. Maminka souhlasila, jelikož se jí líbil, a navíc na ni nemohla dohlížet Malčinka, která právě byla v Maďarsku na těch nevydařených námluvách," vypráví o seznámení svých rodičů paní Věra.

Když se sestra Amálie vrátila z Maďarska a zjistila, že se její mladší sestra vídá s chlapcem, rozhodla se, že jejich vztahu bránit nebude. Na schůzky ale museli chodit ve třech. "Matčin bratr tatínkovi říkal, ať jde za dědečkem a vyjedná, aby se mohli vzít. Dědeček souhlasil pod jednou podmínkou – že si musí vzít takový byt, v kterém by s nimi mohla bydlet i teta Amálie, aby nemusela bydlet s někým cizím. Táta se vším souhlasil, ale netušil, co si nadrobil," říká.

S tetou v pokoji

Teta Amálie ale soukromý život novomanželů značně narušovala. "To, že jim chodila do ložnice, zatímco spali, bylo velice nepříjemné, tak se tatínek opět radil s bratrem mé matky. Ten mu řekl, aby maminku přivedl do jiného stavu – bude pak důvod, proč si vzít pomocnici, a teta se bude muset osamostatnit. A tak se také stalo," vzpomíná.

V březnu roku 1935 se narodila paní Věra. Tetička do vztahu ale zasahovala dál. Našla například sestře pomocnici do domácnosti, ta ale kradla, a bylo proto nutné se jí zbavit. K Věře ale byla laskavá a milá.

Rok 1937 a později

Otec paní Věry věřil, že Anglie s Francií budou Československo proti Německu bránit. V roce 1937 dostal zaměstnání ve Varnsdorfu a celá rodina se tam přestěhovala. "Bylo to tam krásné, zdravější než v Praze. Když ale v roce 1938 Hitler obsadil Sudety, museli jsme prchat zpátky," vypráví.

Teta Amálie musela nastoupit do koncentračního tábora. Nejdříve spolu s matkou, ta byla v Osvětimi hned poslána do plynu. "Tetička byla taková menší, podsaditější. Všichni tvrdili, že moje máma, Jolana, je hezčí. To je samozřejmě pro dítě těžké, ale na druhou stranu byla Amálie zdravější a všechny koncentráky přežila. Byla v Osvětimi, nakonec v Bergen-Belsenu, kde ji našli britští vojáci v hromadě mrtvol. Odvezli ji pak do nemocnice. Dostala tyfus, uzdravila se. Po tyfu však slezou vlasy, a tak do Prahy přijela úplně holohlavá. Vlasy jí  potom narostly tmavší a hustší, než měla předtím," říká paní Věra.

Zatčení otce

Také otec paní Věry měl problémy s gestapem a v roce 1943 ho zatkli. Hlavní důvod byl ten, že se odmítal rozvést se svou židovskou manželkou a "přijmout tu čest být nasazen do první linie wehrmachtu". Byl umístěn do káznice v Bernau, odkud měl být později přeřazen do koncentračního tábora k převýchově. K tomu ale nedošlo. Káznice byla v roce 1945 osvobozena Američany a otec se vydal na cestu domů. 

Bez matky

Nakonec také Jolana musela v lednu 1945 do Terezína. Matčini příbuzní byli buď mrtví, nebo v koncentračních táborech. Otcovi příbuzní žili daleko v Sudetech a desetiletá Věra neměla kam jít. Matka obcházela i různé známé, ale nikdo si ji k sobě nechtěl vzít. Malé děvčátko tak zůstalo bez peněz a bez rodičů. "Až nakonec jeden z nich, pan Trojan, řekl, že už jsem velká holka, že můžu zůstat sama a že si k němu mám zajít občas pro peníze," vzpomíná. 

V únoru dostala vysvědčení za první pololetí čtvrté třídy a potřebovala nějaké peníze. Rozhodla se tedy zajít za panem Trojanem, ten jí ale žádné nedal, a ještě od něj dostala pár facek. "Rodiče mě nikdy neuhodili, největší trest byl, že mi máma řekla, že se mnou nebude mluvit," vypráví.

Shledání

V polovině května 1945 se Věřina matka vrátila z Terezína. O pár dní později se vrátil také otec. "Máma ho ani nepoznala, vlastního manžela! Zůstaly mu jenom oči. Já ho ale poznala podle hlasu. Napustil si vanu a snažil se sundat si boty, ale nebyl schopen se zbavit ponožek, byly vrostlé do mozolů. Asi týden nemohl chodit," říká.

Nebylo lehké se s rodiči bavit o tom, co prožili. Po návratu nebyl otec schopný holit se elektrickým strojkem, používal pouze žiletky. Gestapo ho totiž mučilo tím způsobem, že mu po prsou jezdili právě elektrickým strojkem. "Po takovém výslechu byl táta šest neděl v bezvědomí. Tehdy měl zřejmě první infarkt. Další pak v roce 1964 a další o tři roky později, kdy zemřel," vzpomíná.

Návrat tetičky Malči

V červenci roku 1945 telefonovali Věřiným rodičům z nádraží, že přijel sanitární vlak, ve kterém byla teta. "Táta sehnal taxík a přivezl ji k nám domů. Máma hned zavolala doktorku, ta k nám potom dennodenně chodila. Tetička měla na kříži totiž – těžko říci, z čeho to bylo – dvě velké mužské ruce, krvavé rány. Muselo se to převazovat. Byla vyhublá. Bylo mi deset a ona nosila šaty, které mi byly, když mi bylo devět let. Učila jsem ji chodit," vypráví.

V listopadu téhož roku se provdala za pana Knížka, ale manželství nebylo nijak šťastné. Vzhledem k vysílení způsobenému pobytem v koncentračním táboře nebyla Amálie schopna donosit dítě. Třikrát potratila, naposled v pátém měsíci těhotenství. Manželé tedy zůstali sami, bez potomků.

Tetička-matka

Amálie sice platila za ošklivější dítě, vynikala ale pevnějším zdravím. Po smrti Jolany, v roce 1980, zahrnovala Věru takřka mateřským citem. "Už nebyl nikdo, kdo by jí překážel, a tak ke mně spíše než tetičkovskou projevovala lásku mateřskou. Já jsem jí to potom oplácela, od roku 1985 jsem k nim jezdila každý pátek, strýc byl nemocný s prostatou, tak jsem tetě pomáhala v domácnosti," vzpomíná.

Křik

Když teta nakonec zjistila, jak je to s jejím manželem, její zdravotní stav se výrazně zhoršil. Byla odvezena do nemocnice na Karlově náměstí. "Tam mi doktor řekl, že jí museli udělat vývod, že to jinak není možné. Ona totiž od té doby, co byla v koncentráku, nemohla v podstatě žít bez gutalaxu nebo odvaru ze senových lusků," říká. Dlouhou dobu strávila Amálie v nemocnici, potom byla přemístěna do gerontologického ústavu.

O svých zkušenostech z Osvětimi nechtěla nikdy mluvit. Noční můry ji ale pronásledovaly až do konce života. "Byla na lůžkovém oddělení, ale stěhovali ji chudáka z jednoho pokoje do druhého. V noci totiž hrozně křičela a spolubydlící si stěžovaly. Ve dne byla normální, ale v noci, když rozum přestane fungovat, tehdy se jí vybavovaly všechny ty povely, které tam dostávali. Zkrátka spala a křičela," vzpomíná na stav své tety paní Věra. Amálie se dožila věku 86 a půl roku, zemřela 20. 10. 1991. Její mladší sestra Jolana tehdy byla již takřka třináct let po smrti.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.

720p 360p
Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 

Autor: Aneta Valešová
1080p 720p 360p
DesktopMobile