2°C
Kvůli svému původu ztratil otec paní Anny zaměstnání, a tak si přivydělával malováním stínidel na lampy, s tím mu pomáhaly také děti. V září roku 1942 přišla paní Anna s rodinou do sběrného tábora pro pražské Židy a po šesti týdnech v táboře nastoupila rodina do transportu do Terezína. Těhotná sestra pamětnice Truda už v Terezíně spolu s manželem byla.
Transport byl začátkem tragického příběhu celé rodiny, z níž se později vrátila domů paní Anna jako jediná. "Říkalo se, kdy se roznáší transport. Nechodilo to totiž poštou, ale roznášeli to poslové. Obvykle tak tři dny předem. My jsme ale nevěděli, kdy to přijde. Jednoho dne jsme dostali předvolání, už předtím jsme se ovšem připravovali jako všichni ostatní – pekly se sušenky, balily se kostky cukru, dělala se jíška do foroty, šily se ruksaky a spací pytle," vzpomíná.
Terezín
Transport, který Kovanicovy přivezl, byl trestný a měl během pár dnů odejít dále na východ, do Osvětimi. Sestra rodinu uschovala u známého z ghetta, aby do transportu Kovanicovi nemuseli nastoupit. "Schovali nás u někoho, kdo měl tak trochu privilegované postavení. Ne snad z funkce, spíše trochu šíbroval, kšeftoval. Byli jsme v takové malé místnůstce v šancích, která nebyla tak hnusná jako ty ostatní. Tam jednou vešel esesák v civilu a můj tatínek, jak byl vychovaný, vstal, podával mu ruku a představil se mu. Esesák začal řvát a ječet, co si to ten smradlavej Žid dovoluje. Ten náš hostitel ho vzal ven a tam to ututlal a asi ho uplácel. To byla první otřesná zkušenost, hned po příjezdu do Terezína. Ten esesák neměl sice uniformu, ale taky žádnou hvězdu, čehož si tatínek jaksi nevšiml."
Život v terezínském ghettu byl pro každého jiný. Jiný byl pro děti a mládež, kterým se věnovali vychovatelé, kteří se snažili alespoň pro ně vytvořit podmínky podobné normálním poměrům. Jiný byl pro dospělé, kteří tvrdě pracovali a pomáhali v rámci možného zajistit plnění základních sociálních potřeb šedesáti tisícům lidí v ghettu. Nejhorší život zde byl pro staré lidi, kteří se aktivně ničím podílet nemohli a byli závislí na málu toho, co pro ně zbylo a co jim ostatní byli ochotni ze svého poskytnout.
"Tehdy bylo v ghettu nejvíce lidí. Obydlená byla každá kůlna, každý chlívek pro prasata, každá prádelna. Nejhorší bydlení měli staří, na půdách. Nebyly tam záchody, takže v noci se muselo po schodech dolů, špína, která se nedala kvůli trámům zamést, v zimě mráz a v létě vedro. To nebylo z necitelnosti, ale kvůli tomu, že už nemohli pracovat. To jsou tristní vzpomínky na ty staré lidi, jak tam hladověli. ,Reichlich von unten,‘ prosili o polévku ze dna hrnce, kde byla hustší. To byli hlavně staří němečtí Židi, kteří už neměli nikoho, kdo by jim posílal balíky, protože ti mladí už byli deportovaní nebo dávno emigrovali. Navíc v tom nacistickém marasmu žili už od třiatřicátého roku."
Osvětim
V létě 1944 byla Anna s rodiči vybrána do transportu na východ, do Osvětimi. Zde byl zakrátko zrušen takzvaný rodinný tábor, proběhly selekce na práci, těmi prošla z rodiny jen Anna. Byla přestěhována do Frauenlageru. Rodiče zůstali ještě krátce v táboře na druhé straně rampy a zahynuli oba v plynových komorách. Annina sestra Truda s roční dcerou přišla do Osvětimi na podzim a i ony putovaly z transportu rovnou do plynu.
Anna Kovanicová se zakrátko dostala z vyhlazovacího tábora ven a prošla ještě několika tábory, kde panovaly o poznání snesitelnější podmínky. Spolu se dvěma kamarádkami se jí podařilo později uprchnout z pochodu smrti, který byl vypraven z Christianstadtu do tábora Bergen-Belsen.
Útěk
"Šly jsme k tomu jednomu a řekly jsme: Herr Wachmeister, dürfen wir austreten gehen? Tak se muselo hlásit, když se chtělo na záchod. On řekl: Ja, wohl. A čekal, že půjdeme do mlází. Šly jsme do toho vysokého lesa, už dneska nevím proč, asi jsme si říkaly, že to bude na útěk lepší. A čekaly jsme, jestli střelí, nebo nestřelí. On na nás volal a my jsme dělaly, že ho neslyšíme, a šly jsme a šly. Tam potom byla taková rovinka, tam jsme sebou plácly na zem a čekaly jsme, jestli nás budou hledat a jestli transport odejde. A on odešel. Taky se mu asi nechtělo střílet do mladých holek," vypráví.
Po několika dnech na cestách byly všechny tři chyceny SS a poslány zpět do pracovního tábora Niesky a poté do Görlitz. Tam velel sadistický vrah Hermann Czech. Všechny tři dívky byly odvezeny do mužského tábora Niesky, odtud byly po několika dnech převedeny do Arbeitslager Görlitz. Ještě v Niesky rozhodl o trestu za útěk z pochodu smrti Lagerführer, o útěku mu pověděl strážce, který dívky přivedl.
"Hermann Czech – toho jsem se bála, to byla taková zrůda hnusná. Měli nás oholit a dát nám pětadvacet ran, ale nestačili to, protože holič a ti, kdo měli přinést lavice, byli sami vězňové – a ti nespěchali. Pak přišel transport a on na nás prostě zapomněl. Pak jsme se zase měli evakuovat, přišlo tři sta Polek s vlasy a zapomnělo se na nás."
Z Görlitz odešla Anna počátkem května 1945, kdy tábor už nebyl moc hlídaný a blížila se Rudá armáda. Odjela na voze taženém koňmi, a to spolu s dalšími dvanácti lidmi, kteří se postupně odpojovali a odcházeli do svých domovů. Do Prahy dorazila skupina čtyř lidí na koňském povoze s cedulí: "Z koncentráku zase domů." Z Anniny nejbližší rodiny se nevrátil nikdo, a tak na ni doma nečekalo žádné šťastné shledání.
Anna Kovanicová se po válce přihlásila na grafickou školu a bydlela v sirotčinci, později v ženském domově. Po roce 1948 se vdala. Dnes se zabývá historií a dokumentací koncentračních táborů a organizuje přednášky a výstavy. Za tímto studijním účelem se několikrát vrátila i na místa, kde ztratila své nejbližší.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavy, knihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.
