Jaroslava Doležalová: Za války ukrývala židovskou holčičku, v roce 1948 přišla o všechno | Pro ženy | Blesk.cz

Jaroslava Doležalová: Za války ukrývala židovskou holčičku, v roce 1948 přišla o všechno

12. dubna 2018 | 06:00

Paní Jaroslava riskovala život, aby pomohla lidem, které téměř neznala. V roce 1944 ukrývala pětiletou židovskou holčičku, jejíž matka skončila v koncentračním táboře. Nabídnout pomoc druhým lidem, ať už se jednalo o Židy, Čechy nebo Němce, vždy považovala za naprosto přirozenou věc. 

Jaroslava se narodila v roce 1925 ve Žďáru nad Sázavou. Její rodiče Bohuslav a Anna Vločkovi vlastnili hospodu, řeznictví a malé hospodářství. Měla ještě bratra, se kterým prožívala idylické dětství. Bezstarostné období skončilo, když bylo paní Jaroslavě devět let. Jejího otce ranila mrtvice a zemřel. Aby její maminka vše zvládla, začala do podnikání zasvěcovat také malou Jaroslavu. Ta tak už v devíti letech vyřizovala různé záležitosti na úřadech.

Matka i strýc ji vždy vychovávali k vlastenectví a zájmu o veřejné dění, což se jí ale málem vymstilo v roce 1938. V den, kdy Němci zabrali Sudety a začali z nich vyhánět české obyvatele, byla vyzvána na gymnáziu před tabuli, aby opakovala německá slovíčka. Na protest tam ale stála a mlčela. Němčinářku to rozčílilo, ale další nepříjemnosti z toho naštěstí nebyly.

Když bylo paní Jaroslavě devatenáct let, provdala se za svého spolužáka. Nešlo ani tak o sňatek z lásky, ale spíše z nutnosti. Svobodné dívky a svobodní mladíci totiž museli odjet na nucené práce do Německa. "Já nikdy netoužila vdát se tak brzy. Snila jsem o tom, že budu studovat jazyky a cestovat, že poznám svět," vzpomíná. Svatba s kamarádem znamenala šanci, že nebude muset do Německa. Navíc jí pomohl rodinný lékař, který jí napsal potvrzení, že je v třetím měsíci těhotenství.

Úkryt pro židovskou dívku

Život ve Žďáru na Sázavou se výrazně změnil. Do jejich hospody často přicházeli na kontrolu němečtí vojáci. Rodina se snažila vše v klidu přežít, ale občas se pouštěla do riskantních akcí. Velkou odvahu projevila paní Jaroslava v roce 1944. Její známá jí vyprávěla o rodině Wilhelmových, kteří vlastnili v Prostějově továrnu na malé zemědělské stroje. Paní Wilhelmová byla poslána do transportu do Terezína a její muž, který nebyl Žid, začal mít strach, že do koncentračního tábora pošlou také jejich tři děti.

Plán byl takový, že každé dítě chodilo do nějaké rodiny, aby si začalo pomalu zvykat. Pokud by hrozilo, že budou muset nastoupit do transportu, otec by je rychle do těch rodin zavezl. Děti by tak byly na rodinu zvyklé, a proto by se tolik netrápily. Když se o tomto plánu paní Jaroslava dozvěděla, hned chtěla pomoct a o prázdninách si k sobě pětiletou Jarušku nastěhovala. 

O tom, že mají doma cizí dívku, věděl jen starosta blízké vesnice Stržanov. Jaroslava mu důvěřovala, a proto se mu s tajemstvím svěřila. Společně vymysleli další krok, jak zabránit případnému transportu malé Jarušky. Starosta jí vystavil papíry na jiné jméno, podle kterých patřila do Stržanova. "Díky tomu jsem se nebála, že by nás něco mohlo prozradit. Samozřejmě jsem věděla, jaké následky byly, když někdo skrýval Žida. Věděla jsem to, ale nepřemýšlela jsem nad tím," vypráví.

Skrývání Jarušky se jí podařilo utajit. Vycházela s ní na procházky zadní brankou do zahrady, která vedla až do lesa. Vracely se večer, aby je nikdo ze sousedů nezahlédl. Malá Jaruška se nakonec vrátila domů ještě před koncem války.

Osvobození Žďáru nad Sázavou

Poslední dny války trávila paní Jaroslava ve sklepě domu, ve kterém žila s manželem. Když se blížila fronta, schovávalo se u nich přes dvacet lidí z okolí. "Byly to maminky s dětmi. Každá měla jen pár věcí, které mohla zachránit. Jen se pořád modlily a plakaly. V noci jsme slyšeli rachot, jak se sypalo nahoře sklo. Trnuli jsme dole hrůzou," vzpomíná pamětnice.

Ráno se se sousedem odhodlala ze sklepa vyjít. V kuchyni uviděli spát dva německé vojáky. Když se probudili, nic se nedělo. Jen jí řekli, že "zítra už tady budou Ivani". "A zanedlouho už nám do sklepa lezli Rusové. Hledali Němce. Já jim říkala, že tam žádní nejsou. Nakonec jsem v tom sklepě spala tři neděle. Bála jsem se jít nahoru. Jednou ráno přišel nějaký ruský kvartýrmistr a rozčílil se, že mám prázdný barák, zatímco jeho vojáci musí spát ve škarpě. Řekla jsem mu, že je pěkně, tak proč by nemohli spát ve škarpě, když v ní spali i předtím," vypráví paní Jaroslava.

Pomoc i Němcům

Snažila se také pomáhat německým obyvatelům, které znala z dřívějších dob. Velmi ji zasáhla událost, kdy lidé ostříhali a týrali ženu, která měla za manžela Němce. Přitom šlo právě o ženu, která jí vyprávěla o rodině Wilhelmových. Ona a maminka ji proto na pár dní schovaly a živily. Zkušenosti z války pamětnici jen utvrdily v přesvědčení, že lidé si musí navzájem pomáhat, přestože jsou různých národností.

Velkou radost měla z toho, že Wilhelmovi nakonec válku přežili. Dozvěděla se, že pan Wilhelm čekal u bran Terezína hned po jeho osvobození a svou ženu tam našel. "Byla bez zubů, bez vlasů, nemocná. Vynesl ji v náručí a hned autem odvezl k lékaři do Prahy. Zachránil ji," vypráví paní Jaroslava. S malou Jaruškou se už neviděla. 

Znárodnění hospody i řeznictví

Mnoho manželství, která byla uzavřena jenom kvůli tomu, aby lidé nemuseli na nucené práce, se rozpadlo. Jaroslava ale se svým manželem zůstala a zjistila, že je těhotná. Dítě bohužel zemřelo.

Později se jim narodili další tři synové. Paní Jaroslava s nimi zůstala doma a vedle nich se starala ještě o těžce nemocnou tetu. Místo radosti z života v míru přišly další starosti. Po roce 1948 byl rodině znárodněn majetek. Přišli tak o hospodu, řeznictví i hospodářství.

"Nestálo to za nic. Musel se založit státní statek. My měli dvě krávy. Čisté, tělo statné, vemena jako hrom. Když je odváželi, brečeli jsme. Pak se družstvo rozpadlo. Dostali jsme ty krávy zpět. Ony ty chuděry nemohly k nám ani přijít, jak byly dodělané," vzpomíná.

Odpor ke komunismu

V roce 1957 nastoupila paní Jaroslava do práce, vystřídala různá úřednická místa. "Viděla jsem, jak se na ředitelská místa dostali skladníci, kteří nic neuměli. Ke komunismu jsme měli vyloženě odpor, ale nic jsme nemohli dělat. A nikdy mě nenapadlo, že to tak brzy skončí. Já myslela, že se to s námi potáhne až do hrobu. Já jim nevěřila," říká.

Přesto jí nebylo lhostejné, co se kolem ní děje. Dvacet let byla předsedkyní sboru pro občanské záležitosti ve Žďáru nad Sázavou. Organizovala akce jako například vítání nových občánků, předávání občanských průkazů nebo loučení se zemřelými občany. Dostala za to ocenění od odborářů, ale vždy se vyhýbala nabídkám ke vstupu do KSČ. Po roce 1989 dostala rodina zpět hospodu.

"Jsem vděčná za každý den, který prošlápnu bez malérů. Co si v mém věku jiného přát? Nejmladší syn mi vždy říká, že se málokterá maminka může pochlubit tím, že má tři syny v důchodu," vypráví. Jejím největším přáním je, aby se lidé měli rádi, byli k sobě pozorní, ohleduplní a pomáhali si.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky. 

720p 360p
Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 


Autor: Aneta Pařízková
720p 360p
DesktopMobile