Věra Heroldová-Šťovíčková: Události roku 1968 komentovala v rozhlase, kam se už nikdy nevrátila

11. října 2018 | 06:00

Osud zavedl paní Věru Heroldovou-Šťovíčkovou v raném mládí do rozhlasu a dal jí možnost prožít "na rozhlasových chodbách“ jedenadvacet let. Perspektivou rozhlasu pozorovala dlouhé období od časů, kdy se česká společnost vzpamatovávala z hrůz stalinismu, až po pražské jaro a následnou okupaci. Následoval pád z výsluní do anonymity dělnického povolání, překládání na cizí jméno a kontaktů s disentem. 

Paní Věra se narodila v Praze-Břevnově v listopadu 1930 do chudého dělnického prostředí. Tatínek se živil jako taxikář a maminka dělala posluhovačku. Přestože rodinná situace nebyla jednoduchá, peníze chyběly, rodiče pamětnice nesli situaci statečně a zachovali si laskavost a vlídnost. Toužila po válce po vzdělání, ale její rodiče byli proti. Studium by totiž znamenalo další finanční zátěž, a to si nemohli dovolit. Proto tatínek paní Věry rozhodl, že půjde do služby stejně jako její maminka.

Když se však blížila doba, kdy by mohla nastoupit na gymnázium, začala sama obcházet Prahu a zjišťovala, kde by ji vzali. Jediné gymnázium, kde nepožadovali souhlas rodičů, bylo Reálné dívčí gymnázium Charlotty Masarykové, tam se nakonec přihlásila. Tatínek se na ni moc zlobil, ale maminka za ni orodovala a nakonec dostala ke studiu souhlas s podmínkou, že si na něj vydělá sama.

Na brigádu do rozhlasu

Její spolužačky byly o dva roky dál ve francouzštině a pamětnice je musela dohnat. Jazyky milovala, takže to pro ni byla spíš radost. Po maturitě toužila studovat nějaký filologický obor na univerzitě. V rámci povinných brigád studentky odcházely pracovat a na Věru Šťovíčkovou vyšel Československý rozhlas.

"Těsně předtím z rozhlasu vyhodili řadu starších redaktorů, kteří tam byli léta a nesympatizovali s politickým vývojem. Odešla spousta lidí a oni to řešili, jak se to obvykle řeší: nahradili kvalitu kvantitou, takže místo jednoho kvalitního redaktora přijali tři blbečky," vypráví. Odejít měl také František Gel, ale vedení si netrouflo ho přímo vyhodit. Tento předválečný novinář, zasloužilý rozhlasový redaktor a reportér byl proto odstraněn šalamounsky. Dostal za úkol výchovu mladých redaktorů. Mezi jeho žáky patřila také paní Věra.

Učil ji, jak psát zprávy a rozhlasové příspěvky. Ona mu v té době pomáhala s překlady do jeho pořadů a skončilo to přátelstvím mezi pamětnicí, Františkem Gelem a jeho ženou. I dlouho poté, když už patřila mezi uznávané rozhlasové profesionály, její práci sledoval a nezapomněl pochválit dobře udělaný příspěvek. Postupem času se paní Věra vypracovala a v rámci hlavní redakce zpravodajství postoupila do redakce mezinárodního života. 

Zahraniční zpravodajkou v Africe

V druhé polovině padesátých let se postupně uvolňovala společenská situace a tuhá omezení se začala rozpadat. V rozhlase se to projevilo mimo jiné tím, že si vedení uvědomilo nutnost zajistit si v zahraničí vlastní, nezprostředkované zdroje informací. Paní Věru proto vyslali v roce 1956 na výměnný pracovní pobyt do varšavského rozhlasu.

Po návratu vyjela do Albánie a v roce 1959 do Afriky. "Šéfové půl roku hledali chlapa. Podmínka byla: mužský, znalý jazyků a ochotný jet do Afriky. Tak buď znal jazyky a nebyl ochoten jet do Afriky, nebo byl ochoten jet do Afriky, ale nic neuměl. A protože nikdo nesplnil ty tři podmínky, po půl roce jsem jela já," vzpomíná. Postupně pracovala v několika afrických zemích a obavy, jak se samotná žena v kulturně neznámém prostředí zorientuje, vůbec nevnímala. "Já jsem byla tehdy tak sebejistá a tak žhavá do práce, že na nějaká rizika jsem ani nepomyslela," říká.

Musela předně pokrývat politická témata: konference, státní rozhodnutí, politiku obecně. Dalším úkolem byla tvorba reportáží o životě v Africe. Zprávy posílala telegramem, reportáže každý týden sestříhala a na páskách je posílala poštou do Evropy. Tady je pak posluchači slyšeli v Zápisníku zahraničních zpravodajů.

Byla právě v Alžírsku, když se z vysílání Československého rozhlasu začaly ozývat zprávy, ze kterých bylo jasné, že se v Praze dávají věci do pohybu. Bylo jaro roku 1968 a paní Věra se vrátila zpátky do vlasti.

Když se ředitel schovával pod psacím stolem

Měla v rozhlase službu 20. srpna večer a časně ráno druhého dne už připravovala další zprávy. Protireformní křídlo KSČ se pokusilo prosadit do vysílání zprávu, která měla legalizovat vstup socialistických armád do Československa. Rozhlasoví pracovníci se pokusili naopak odvysílat stanovisko Dubčekova ÚV KSČ, ale tehdejší ředitel Ústřední správy spojů Karel Hoffmann vypnul vysílače. Pokračoval pouze rozhlas po drátě.

"Když jsme zprávu o té zradě odvysílali, začali do rádia proudit lidi. Jednak posluchači, kteří si troufli, jednak pak chodili i známí herci a různí funkcionáři, aby zjistili, co se vlastně děje. Protože je to vyděsilo a chtěli vědět víc," vzpomínáDo budovy rozhlasu v ranních hodinách pronikli i sovětští vojáci.

A byl tu i generální ředitel Miloš Marko. Paní Věra vzpomíná: "Když skončila moje relace, tak jsme šli do ředitelny o patro výš zeptat se, jak máme postupovat. A tam jsme našli pana ředitele – a to je nesmrtelná vzpomínka – jak seděl ve výklenku svého stolu skrčený na zemi. Schovával se pod svým vlastním psacím stolem."

Když vojáci obsadili všechna studia na Vinohradské třídě, převzala v jedenáct hodin dopoledne 21. srpna vysílání tajná náhradní pracoviště. Na jednom z nich byla i paní Věra. Vysílala z bývalého Kina Skaut ve Vodičkově ulici proti Novoměstské radnici. Tato štafeta pokračovala šest dní a skončila 27. srpna po návratu československé delegace z Moskvy. Po Dubčekově defenzivním projevu zklamaní rozhlasoví pracovníci náhradní vysílací pracoviště opustili.

Věra Heroldová-Šťovíčková tušila hned, že tím se její práce v rozhlase chýlí ke konci. Ještě několik týdnů a měsíců žádná přímá reakce nepřicházela, s novým vedením v květnu roku 1969 byla nejprve přeřazena a později propuštěna. Byla předvolána k různým prověrkám a bylo jí zrušeno členství v KSČ. Odchod nesla těžce, ale věděla, že to jinak dopadnout nemohlo.

Překladatelství

Po výpovědi dlouho nemohla najít práci. Ucházela se o místo v Náprstkově muzeu, kde byl ředitelem Erich Herold – ten se stal později jejím manželem. Paní Věra získala práci ve fotografické sbírce. To však neuniklo pozornosti komunistických dohlížitelů, a z muzea musela proto odejít. Chvíli pracovala jako uklízečka, ale ani to dlouho nevydrželo.

"Pak jsem šla po Václaváku a byla jsem strašně naštvaná a potkala jsem Petra Pitharta. Říkala jsem mu: Petře, představ si, jdu domů, protože už jsem zase dostala výpověď. A Petr mi povídá: Já ti poradím, já už práci mám. Jdi do Ústředních skladů, tam tě vezmou. Oni nás smějí brát. Tak jsem tam hned mazala a kádrovačka říká: To vás posílá pan Pithart, viďte? No jo, my jsme dostali povolení brát provinilce. Tak mě zařadila do oddělení chemie, a tak jsem se prosím stala obchodníkem s kyselinou sírovou," vzpomíná. V Ústředních skladech pracovala paní Věra do důchodu.

V těžké době těsně po odchodu z rozhlasu paní Věře pomohla kolegyně, která přišla s nabídkou překladu. Tím se nastartovala paní Věře překladatelská kariéra, které se věnovala spolu se svým manželem. "Dělali jsme to moc rádi, my jsme překládali i o Štědrém dnu. Prožili jsme s tou knihou vždy hezký kus života," vypráví. Žádná z překládaných knih však nesměla vyjít pod jménem paní Věry.

Bez návratu

Manžel paní Věry zemřel v roce 1988, a smutek z jeho odchodu tak zastínil všechny společenské události, které se v té době odehrávaly. Přestože byla pamětnice v kontaktu s disentem a patřila k signatářům Charty 77, listopad 1989 ji citově minul. Mohla se také vrátit zpátky do rozhlasu, ale nabídku odmítla.

"Víte, řada mých kolegů se vrátila, ale nebyli vítáni. Když se někdo vrátí, vždycky ohrožuje ty, kteří tam jsou. My jsme navíc byli zvyklí na jiný způsob práce. A já jsem tehdy byla zaběhnutá v překládání, tak jsem si říkala, proč to opouštět a vrhat se do konfliktů? Jsem ráda, že jsem odolala tomu pokušení," říkáVěra Heroldová-Šťovíčková zemřela po dlouhé nemoci 31. října 2015.

Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>

Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.

720p 360p
Post Bellum pořádá sbírku na výstavu Paměť národa • VIDEO: 

 

 

 

Autor: Aneta Valešová
1080p 720p 360p
DesktopMobile