2°C
"Nám dětem se žilo dobře, přesto jsme si uvědomovaly, že něco není v pořádku. Všude bylo plno vojáků. Moc jsem se jich nebála. Nejvíc jsem se bála kupodivu dětí v pochodech Hitlerjugend. Desetiletí kluci kráčeli po ulicích v kraťasech a bílých podkolenkách, ruce měli na dýkách zavěšených na opasku a dívali se na nás s obrovskou nenávistí jako na děti lidí podřadné rasy. My všichni jsme vycítili, že kdyby jim to vůdcové nařídili, vrhli by se na nás bez rozmýšlení. Chudinky. Vymývali jim mozky, oni za to nemohli," vzpomíná paní Eva.
Její rodina přežila jen s velkým štěstím. Otec pamětnice byl zapojen do vsetínské odbojové organizace Josefa Sousedíka. Zajišťoval místa pro úkryt partyzánů a vybudoval pro ně tajný bunkr na Juříčkově mlýně. Před koncem války byl úkryt ale prozrazen. Němci tam postříleli celou rodinu včetně dětí a objekt zapálili.
Rodina Eichnerova
Tehdy mu došlo, že kdyby nacisté stavbu nezapálili, našli by dřevěné nádoby, na kterých byla firemní značka, a paní Eva a její rodina by pravděpodobně nepřežily. Mnohem hůř skončili jejich židovští přátelé Eichnerovi, jejichž dcera Ilse si k Lukášovým chodila často hrát.
Když museli do koncentračního tábora, paní Eichnerová si u Lukášových schovala nějaké osobní věci a paní Lukášová je celou válku opatrovala. Jenže se nikdo z nich nevrátil a Lukášovi po nich začali pátrat. Zjistili, že přežila jen Ilse. Našli ji v nemocnici a vzali si ji do rodiny.
Příběh dívky Ilse
Vyšel tak najevo dramatický příběh, který musela tato židovská dívka prožít. Její rodiče odjeli jedním z prvních transportů, ona sama nejdříve skončila v židovském sirotčinci v Praze. Když jí bylo čtrnáct let, musela nastoupit do transportu do Terezína. Tam nějakou dobu přežívala a následně byla přesunuta do Osvětimi.
Vězni, kterým zbyla ještě trochu síla, byli posláni hloubit zákopy v Kurzbachu. Ilse musela kopat promrzlou zem a tahat těžké kameny. Spojenecká vojska se z východu ale blížila tak rychle, že Němci dostali příkaz stáhnout se i s vězni více do vnitrozemí. Ilse se tak dostala na cestu, které se dnes říká pochod smrti.
Mnoho vězňů nepřežilo, ale Ilse se podařilo ještě se dvěma ženami utéct. Schovaly se ve sklepě mezi hromadami brambor. Vojáci pak ve zmatku opouštěli vesnici a ve strachu před blížící se armádou z východu už ani vězně nepřepočítávali.
Ilse zůstala v okupační zóně a vydávala se za chlapce. Byla vyhublá a měla tak krátké vlasy, že to nebyl problém. Postupně se ale v zóně začaly šířit pohlavní a jiné nemoci a byla nařízena plošná zdravotní kontrola všech obyvatel. Ilse se kvůli tomu sama vydala na cestu. Probudila se v nemocnici v Praze. Byla tak vyčerpaná, že ji lidé našli na cestě.
"Ilse, jeď do Ameriky..."
V té době rodina Lukášových pátrala po rodině Eichnerově. Zjistila, že dívka jménem Ilse leží v pražské nemocnici. "Bylo nás tenkrát pět, tak tatínek řekl: proč by nás nemohlo být šest? Ilse se tedy ocitla opět u nás a byla přijata jako opravdová členka rodiny. Dodnes si pamatuju, jak jsem na Korábce viděla vytáhlou holčičku, která se drží za ruku mé maminky a vypadá nejistě. Ale za pár dnů zapadla, protože měla optimistickou povahu," vzpomíná paní Eva.
V té době ale po Ilse nepátrali pouze Lukášovi. Její osud zajímal také jejího strýce, který ještě před válkou odjel do Spojených států. Zjistil, že přežila koncentrák, a přijel si pro ni. Lukášovi ani Ilse moc rádi nebyli, ale nakonec usoudili, že to pro ni bude nejlepší řešení.
Odjela koncem roku 1948. Později se provdala za Američana, který byl při osvobozování koncentračního tábora Dachau, takže chápal, čím si Ilse prošla. Narodily se jim dvě děti a s paní Evou si stále psala. Do České republiky se přijela podívat až po roce 1989.
Těžké časy
Zatímco Ilse žila ve Spojených státech, Lukášovým se po únorovém převratu v roce 1948 žilo čím dál hůř. Rodina se ocitla na okraji společnosti a žila ve velké chudobě. "Ale nám ta chudoba ani nevadila, my vždy žili velmi skromně, přestože tatínek měl úspěšnou firmu. Pro něj bylo důležité slušně zaplatit zaměstnancům a mít peníze na materiál, takže jsme i v úspěšných dobách často měli k večeři jen brambory a mléko," říká.
StB se pokusila jejího otce usvědčit z protistátní činnosti. Přišlo na něj udání, že rozhazuje z auta protistátní letáky. Nakonec ho ale po pár dnech vyšetřování propustili. Reálný socialismus prožil jako pracovník na stavbách. Ve svém oboru byl dobrý, a tak mu komunisté svěřovali dozor nad velkými stavbami, a to i přes jeho "závadný kádrový profil".
Paní Eva se ale musela vzdát svého snu. Chtěla studovat, ale onemocněla tuberkulózou a ztratila rok na střední škole, zároveň nebyla několikrát doporučena ke studiu. Nepomohlo jí totiž také to, že patřila do party mladých lidí, kteří se otevřeně postavili proti vynucenému odchodu jejich oblíbeného pedagoga z gymnázia. Nakonec šla na rok pracovat na dráhu. Později se dostala na studium nástavby v oboru hygiena, té se pak věnovala celý život.
"Vstávaj, Rusi nás obsazujú!"
Později se paní Eva seznámila s Radomírem Žárským, později se jim narodili tři synové. Radomír byl typ, který svůj nesouhlas s tím, co se děje ve společnosti, dával najevo. Pocházel z rodiny národních socialistů a byl aktivní v evangelické církvi. Paní Eva mu zajišťovala zázemí, s dětmi byla pět let doma a snažila se, aby minulost a postoje její rodiny nijak neovlivnily možnost studií jejich dětí.
Sama podotýká, že si dnešní mladí lidé nedovedou život v socialismu představit. "Byla to bída, o níž dnešní mladí ani netuší. Mateřská trvala šest týdnů. Nebylo co koupit. Když jsme chtěly plést svetr, páraly jsme ponožky. Fronty byly na máslo, na olej, na vejce. Káva, kakao, vše bylo podpultové zboží. Nikdy nezapomenu na osmihodinovou frontu na maso, kterou jsem před svátky musela vystát se dvěma malými dětmi," vzpomíná.
V roce 1965 nastoupila do práce, ale za tři roky se jí vrátila tuberkulóza. Odjela proto na léčení do Tater. Tam ji v noci vzbudila spolubydlící se slovy: "Evka, vstávaj. Rusi nás obsazujú." Následovaly poslouchání rádia a obrovský strach o manžela a syny. Nakonec se po pár týdnech vrátila do Prahy a s rodinou se šťastně shledala.
Manžel ale svůj nesouhlas s okupací dával najevo. Byl propuštěn z několika zaměstnání, opakovaně byl pod dozorem StB a několikrát s nimi odmítl spolupracovat. V listopadu 1989 se jako první účastnili demonstrací a informovali ostatní o tom, co se děje v Praze. Paní Eva pak přispívala do novin a při každé příležitosti se snažila připomínat osud své přítelkyně Ilse.
Vydala také knihu Očima dítěte, která je založena na zápiscích, které si židovská dívka vedla v deníčku. Pamětnice se dodnes ráda zajímá o příběhy jiných starých lidí, kteří za války a totality prožili něco zajímavého. "Baví mě poslouchat příběhy obyčejných lidí, tyto malé dějiny. Protože právě ony tvoří dějiny velké," dodává.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
