4°C
Sestra Edgina se narodila v roce 1916 ve Frýdlantu nad Ostravicí, tam také navštěvovala střední školu a poznala Kongregaci milosrdných sester sv. Karla Boromejského. Byla poslední z devíti dětí obuvníka, byla vychována v katolickém prostředí. V osmnácti letech se rozhodla pro život zasvěcený výhradně Bohu a bližním a tento ideál se stal jejím životním posláním. I přes odpor svého otce vstoupila v lednu roku 1938 do noviciátu Provinčního domu ve Frýdlantu.
Budějovická nemocnice
Po roce noviciátu byla poslána do nemocnice v Českých Budějovicích. Pracovala tam jako výpomoc na operačním sále a jako zapisovatelka v kanceláři. Při této práci dokončila ještě během války dva roky zdravotnické školy. Ošetřovatelská praxe se pro ni stala ke konci války nepřetržitým nasazením během spojeneckého bombardování Českých Budějovic. "Nálety a počet raněných byly hrozné. Nešlo vůbec spát, kdo měl ruce, kdo měl nohy, pomáhal. Nejhorší to bylo ovšem v pětačtyřicátém, když si Němci podřezávali žíly. Byla jsem svědkem, když nám tyto raněné vozili. Přivezli gestapáka, který postřelil i své obě děti, které přivezli ještě živé. Já sama jsem je ještě pokřtila, bylo vidět, že zemřou," vzpomíná.
Pražský mateřinec – nemocnice pod Petřínem
V roce 1945 se sestra Edgina vrátila do Prahy a o rok později složila věčné sliby. Na základě prezidentských dekretů zasáhly kongregaci retribuční opatření a část sester byla pro německou národnost odsunuta do Rakouska. V kongregaci nedocházelo k národnostní nevraživosti, a odsunutí německých sester bylo proto bolestnou záležitostí.
Generální rada kongregace byla většinově německá a v roce 1945 byla na ni kvůli podezření z národnostní nespolehlivosti uvalena národní správa, která ale byla po čase odvolána. Spory mezi doktory a sestrami pokračovaly nadále. Rozcházely se zde představy o poslání nemocnice. Boromejky usilovaly o zachování "odsuvného" charakteru nemocnice, která přijímala většinou jen beznadějné případy a umírající pacienty, a doktoři se snažili o modernizaci zařízení, výstavbu operačních sálů a o vytvoření podmínek pro léčení standardních případů.
Akce B
Potom, co se podařilo úspěšně eliminovat mužské řády, byla likvidace ženských řádů naplánována jako Akce B. U boromejek a jiných veřejně prospěšných řeholí se situace komplikovala tím, že na jejich místo většinou neměl kdo nastoupit. Pražský mateřinec byl nakonec rozpuštěn v srpnu 1952, a to po odsouzení generální představené kongregace.
Akce B nebyla nakonec kvůli jiným prioritám plně realizována a zůstalo jen u vyhnání a pracovního nasazení řeholnic. Před rozpuštěním řádů stát usiloval o to, aby nad nimi získal kontrolu. Jedním z těchto nástrojů bylo i takzvané povinné pobírání platu. "My jsme normálně nedostávaly plat, ale takzvaný vestiář. Ten byl ve výši tisíc korun měsíčně. To bylo podmíněno tím, že si představená může sestry měnit a podobně. Kdybychom braly platy, spadaly bychom pod pracovní úřad a znamenalo by to, že s námi můžou házet, a tím by rozházeli komunitu a mladé sestry by se sotva udržely," říká.
Riskovalo se všechno
Při likvidaci mužských řádů poskytl pražský mateřinec útočiště několika kněžím, kterým se podařilo na čas uniknout pronásledování. V nemocniční kotelně naoko pracoval františkán páter Rudolf Remigius Janča, který sestrám poskytoval duchovní péči. Jako pacient se zde skrýval Oto Mádr, který zde napsal také svůj legendární apel všem věrným katolíkům Slovo o této době. Po jeho dopadení se ukrývání stalo osudným zejména generální představené Bohumile Žofii Langerové a okruhu sester, které byly do případu zasvěceny.
"Byla jsem do všeho zasvěcená. O otci Mádrovi, o všech vím, kteří se u nás skrývali. Opisovala jsem Slovo o této době, ne desetkrát, ale mockrát. To byla krása! Myslím, že tu sílu dalo mnoha lidem, ne jenom mně, když jsem to do noci opisovala. Riskovalo se všechno a něco takového bylo pro mě samozřejmostí," vypráví. Generální představená kongregace byla zatčena několik měsíců poté, co Mádr úkryt opustil a pokusil se přejít hranice. V červenci roku 1952 byla odsouzena na dvacet pět let do žaláře za velezradu. Trest jí později o pět let zkrátili.
"Když jsou tam ostatní, půjdu i já"
V srpnu roku 1952 došlo k rozpuštění pražského mateřince a sestra Edgina byla pověřena likvidací a následným odevzdáním celého zařízení. "Musela jsem tam zůstat a všechno zlikvidovat. Pátera Janču jsme odstěhovali už předtím do Prachatic, kam jsem v září odjela. Když zde zatkli matku Vojtěchu, otci Jančovi jsme nařídily, aby si vzal modrý plášť a šel zametat schody. Jenže on, když přišli pro sestru Vojtěchu, začal utíkat do lesa a při tom jim vletěl do náruče. Já jsem věděla, že mě zatknou, protože měl papíry, které jsem mu vystavila," vzpomíná.
Na zatčení čekala až do října roku 1952. Byla převezena do vyšetřovací vazby do Českých Budějovic. Byla obviněna ze zatajování informací kolem pátera Janči. Na takzvaném justičáku byla držena a vyšetřována za nelidských podmínek až do září roku 1953, kdy se konal soud se všemi zúčastněnými řeholnicemi. Z jedenácti měsíců vyšetřovací vazby strávila sestra Edgina devět v naprosté izolaci.
"Řvala jsem k Pánu Bohu, ale jako zázrakem jsem tady"
"Samotku jsem měla z nás všech nejdelší. To bylo kruté, to bych nepřála nikomu. Kdybych mohla volit mezi deseti lety v Pardubicích ve věznici a mezi jedním rokem v budějovické vazbě, volila bych ty Pardubice. S vírou jsem se musela rvát. Kdo by to řekl, s Kristem se rvát? Řvala jsem někdy k Pánu Bohu, ale jsem tady. Představte si to, jsem zázrak! Co se dalo, to jsem zapírala, měla jsem totiž tu jistotu, že kdyby matka Bohumila něco prozradila, nečekali by rok s mým zatčením," vypráví.
Sestra Edgina opustila vyšetřovací a soudní vazbu ve špatném zdravotním stavu. V pardubickém vězení musela být proto odevzdána do péče vězeňského lékaře, který jí diagnostikoval tuberkulózu, a její váha přesahovala jen něco málo přes čtyřicet kilogramů.
"Jsem křesťanka, pane doktore"
Otec sestry Edginy shromáždil všechny úspory a zaplatil advokáta, který ji v procesu obhajoval. Chtěl dosáhnout revize rozsudku a snížení trestu. Sestra Edgina ale trvala na svém stávajícím rozsudku. S advokátem se nakonec ale přece jen sešla. Ten ji přesvědčil, aby se v zájmu svého zdraví pokusila o odvolací soud. "Advokát mi říkal: Prosím vás, sestro, když se vás budou ptát, jestli byste opakovaně tomu knězi poskytla pomoc, řekněte, že už byste to neudělala. A já jsem odpověděla: Pane doktore, já jsem křesťanka. Když se mě budou ptát, tak mohu říct jenom tolik, že ten kněz nic zlého neudělal a že bych kdykoli znovu nevinnému pomohla. Nakonec ale soud změnil rozsudek ze šesti let na tři," vypráví.
Na svobodu vyšla sestra Edgina v říjnu roku 1954. Oblékla znovu své řeholní roucho a vrátila se do Frýdlantu nad Ostravicí. Po zotavení z těžké nemoci a krátkém působení v domově důchodců odešla do jiného domova do Určic u Prostějova. Skutečnost, že jí bylo dovoleno působit zrovna v komunisty zcela obsazeném kraji, považuje za zázrak. Sestra Edgina zemřela v dubnu roku 2012.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
