3°C
Paní Klára se narodila v roce 1921 v židovské rodině ve městě Sevluš ležícím v zakarpatské oblasti Ukrajiny na řece Tise. Město bylo tehdy součástí předválečného Československa. Její maminka před válkou zemřela a otec těžce onemocněl a nemohl se o Kláru a její další čtyři sourozence starat. „Otec měl hodně sourozenců a můj dědeček vzal potom každého z nás za ruku a odvedl k různým příbuzným. Postrčil nás do dveří a řekl: Budete se o dítě starat. A tak to také bylo. Co dědeček řekl, to platilo,“ vzpomíná paní Klára.
Ve čtrnácti letech se přestěhovala ke strýci do Budapešti, tam pak prožila svůj předválečný život. Zde také začala chodit do školy. Po vyučování pomáhala strýci v jeho obchodě s porcelánem. Po neshodě s ním ale začala bydlet u své kamarádky. Její rodina přijala paní Kláru skoro za vlastní.
Stále tvrději na ni začala dopadat protižidovská opatření. Jako všichni maďarští Židé nesměla navštěvovat divadlo a kino, nesměla navštěvovat parky a veřejné prostory a musela nosit žlutou hvězdu. V roce 1941 bylo na základě rozhodnutí vlády vyhoštěno asi sedmnáct tisíc Židů ukrajinského a polského původu, kteří žili na území Maďarska bez státního občanství. Byli odvezeni na území Ukrajiny a po skupinách hnáni do města Kamenec-Podolský. Zde byla většina z nich zavražděna.
Těžký život v ghettu
V roce 1944 musela pamětnice spolu s ostatními budapešťskými Židy odejít do zřízeného ghetta. Odtud byla po čase vybrána na práci. Pracovala na maďarském venkově u města Pásztó, kde kopala protitankové výkopy. Spala ve stodole na slámě, práce byla v zimě a dešti, neustále mokré oblečení a nedostatečná strava si vybraly svou daň.
„Neměla jsem se kde usušit, neměla jsem se kde umýt, kde se napít. Onemocněla jsem zápalem plic. To bylo strašně špatné. Přeložili mě na ošetřovnu, kde mi dali léky, ale pracovala jsem dál,“ vzpomíná.
Jednoho zimního rána je místo odchodu na práci u nedalekého nádraží nahnali do vlaku. Klára Gerendášová seděla v rohu dobytčího vagonu a v duchu se loučila se všemi příbuznými a známými. Po těžkém stoupání vlak zastavil. Ze zadrátovaného větracího otvoru byl vidět les.
„Vyházeli nás z vagonu, někoho vykopli. Jedné ženě esesáci vytrhli malé dítě z rukou a hodili s ním o vagon. Dítě spadlo a bylo mrtvé. Matka zešílela, tak ji na místě zastřelili. Seřadili nás a ženy šly od vlaku. Myslely jsme, že jdeme na smrt. Prošly jsme vraty do tábora, kde k našemu údivu byli živí lidé,“ vypráví.
Ravensbrück
Ocitla se v největším ženském koncentračním táboře Ravensbrück. Tábor byl přeplněn a nově příchozí ženy dozorci nahnali pod stanovou plachtu. Po dvou mrazivých dnech bez vody a jídla poslali ženy do koupelny, tam jim ostříhali vlasy. Paní Klára měla krásné husté černé vlasy a možná pro svou potěchu dozorci jí a jedné blondýnce vlasy nechali. To bylo ale pro obě ženy z důvodu velkého množství vší trestem.
Vězeňkyně přespávaly v dřevěných barácích. Po dvou dnech byla paní Klára spolu s ostatními ženami vybrána a převezena na práci do pracovního tábora Penig v Německu, tam pracovala v továrně na letecké součástky.
Paní Klára pracovala u soustruhu a na zapracování měly vězeňkyně deset dní. Pro tu, která se práci nenaučila, byla připravena šibenice. Pamětnice se zapracovala a za dobrou práci byla odměněna dvěma talíři řepné polévky. Z tábora chodily každý den deset kilometrů do továrny a po osmihodinové směně se vracely zpátky.
„Jednou jsem po příchodu na směnu dostala od jednoho pána zabalený krajíc chleba s máslem a medem. To bylo něco neuvěřitelného. Neskutečně to vonělo. A já jsem dokázala půlku toho chleba schovávat pod oblečením celou směnu a pak i pod polštářem celou noc, abych – sama hladová – ten chléb dala druhý den jedné ženě, která měla pod srdcem dítě. Potřebovala to víc než já,“ vypráví.
Příšerný hlad
Při těžké práci v továrně byly příděly jídla skutečně nedostatečné. Při jedné ranní návštěvě táborové kuchyně se paní Klára dostala k špinavým slupkám od brambor, schovala je pod oblečením a večer na bloku si je spolu s ostatními opékala na rozžhavené komínové rouře.
„Měla jsem neskutečný hlad. Jednou jsem v práci už vyčerpáním nemohla. Myslela jsem, že je konec. Svět se se mnou točil a nohy se mi podlamovaly. Najednou přede mne jeden dozorce postavil plnou mísu teplých brambor. Abych prý jedla. To byl zázrak. Přišlo to v pravou chvíli, už jsem to vše chtěla vzdát. Snědla jsem dvě brambory a o ostatní se podělila. To mě zachránilo, mohla jsem pracovat dál,“ říká.
Osud připravil paní Kláře ještě těžší zkoušku. Při jedné směně jí stroj zachytil rukáv a těžce si poranila prsty na levé ruce. Rána začala hnisat, a dokonce jí hrozila amputace ruky. „Odvedli mě na nemocniční blok, kde už byla připravena pilka. Já jsem odtamtud utekla. Schovala jsem se na záchodě. Nenašli mě a naštěstí jsme se druhý den z tábora evakuovaly, to bylo moje štěstí. Ruku jsem měla ale v hrozném stavu. Celou rozřezanou, vypadalo to jak květ. A s tím jsem šla,“ vzpomíná.
Útěk před smrtí
Fronta se přiblížila a vězeňkyně nastoupily pochod smrti. Po několika dnech se situace vězňů zhoršovala. Spojenecká vojska se blížila a ke Kláře a jejím kamarádkám se donesla zpráva, že se dozorci chystají pochod zlikvidovat. Za deštivé noci se naskytla příležitost a šestnáct vězeňkyň, mezi nimi i pamětnice a již zmiňovaná těhotná žena, z pochodu uteklo.
Schovávaly se v lese, celou noc ležely ve vodě. Transport se vzdálil a skupina žen nastoupila cestu neznámým a nepřátelským územím. Došly do Lipska, kde překročily most přes řeku. V tom momentě ustupující německá armáda most odstřelila. V Lipsku už nevěděly, jak dál. Vyčerpané a vyhladovělé dívky zariskovaly a v kuchyni jedné z hospod poprosily o něco k jídlu. Sál hospody byl plný německých důstojníků, ti dívky pozvali dál.
Důstojníci jim dali jídlo a po občerstvení se ženy rozhodly pokračovat v cestě. „Šly jsme pořád dál a já už byla špatná. Měla jsem otravu krve a ztrácela jsem vědomí. V jednom poli jsme uviděly dřevěnou boudu, kde byly uskladněny zemědělské stroje. Rozhodly jsme se tam schovat a odpočinout si. Škvírami ve dřevě jsme viděly, jak se prchající esesáci cestou převlékali do civilu a uniformy zahrabávali na poli. Najednou jsem uviděla maďarského vojáka beze zbraně. Holky mi pomohly ven a přivolaly jsme ho,“ vzpomíná.
Klára Gerendášová uměla dobře maďarsky. Od vojáka se dozvěděla, že míří k nedaleké americké jednotce. Domluvila se s ním, aby Američany přivedl. On bude mít protekci a vyčerpané židovské dívky budou osvobozeny...
„Zanedlouho přijel na místo džíp se čtyřmi americkými důstojníky a lékaři maďarského původu. Mě hned ošetřovali na poli na zemi. Ubytovali nás v nedalekém táboře. Zastřelili koně, vyjmuli z něj játra. Ta uvařili ve vodě a každé z nás dali lžíci vařených koňských jater. Pak přivedli německého lékaře-důstojníka, ten mě operoval. Předtím mu řekli: ‚Jestli ta žena zemře, tak tě zastřelíme.‘ Operace se povedla a pak nás dovezli do takové vily, kde jsme vařily americkým důstojníkům. Tam jsme se pořádně najedly,“ říká.
Návrat domů
Po čase se Klára Gerendášová zotavila a dostala nabídku odletět do Švýcarska. Do letadla však nenastoupila. Místo toho mířila repatriačním vlakem k domovu – chtěla se setkat se svými sourozenci. Ve vlaku se dala do řeči s československým vojákem, který byl dobrý kamarád jejího bratra. Dozvěděla se od něj, že odjel Kláru hledat do Budapešti. Tam se s ním nakonec také setkala a po válce i s ostatními sourozenci – kromě jedné sestry, která se nevrátila z koncentračního tábora.
V roce 1946 se s manželem Františkem, který za války působil v týlu Svobodovy zahraniční armády, přestěhovala do Karlových Varů, tam si zařídili malý zlatnický krámek. Těžké chvíle připravil osud Kláře také po válce. S manželem se bránili vstupu do KSČ, jejich obchod byl znárodněn. Dostali se do těžké životní situace.
Tím to ale nekončilo. Manžel odjel na návštěvu za příbuznými do Budapešti, odkud se už nevrátil. Zahynul při těžké dopravní nehodě. Paní Klára tak zůstala na výchovu syna a dcery sama. Navíc se o ni kvůli kontaktům s příbuznými v zahraničí začala zajímat StB, a tak musela podstoupit několik nepříjemných výslechů.
Až do důchodu pracovala paní Klára v pohostinství. Vychovala dvě děti, na které je patřičně hrdá. Její syn Ladislav je známým hercem a hudebníkem. Dcera Anna emigrovala do Ameriky, kde vybudovala velkou zubní laboratoř. Dcera bohužel v minulém roce po těžké nemoci zemřela.
„Někdy si říkám, že to, co jsem prožila, to, co jsem viděla, nemůže být ani pravda. Ten, kdo tu hrůzu neprožil, kdo měl v životě všechno, ten to nikdy nemůže pochopit. Prožila jsem šílené věci. V koncentráku jsem viděla, jak házejí živé lidi do kotle s vařící vodou. Viděla jsem, jak pověsili člověka a stáhli z něj kůži a udělali z ní stínítka na lampy. Viděla jsem vězně, kterému usekali prsty na rukou, viděla jsem, jak táhli mrtvoly za vlasy jak kus hadru až do toho pekla, kde je spalovali. Viděla jsem, že tohle všechno a mnohem víc dokázal člověk udělat člověku,“ dodává ke svému příběhu.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Paměť národa v prostorách pod bývalým pomníkem Stalina v Praze chce otevřít výstavu ke 100. výročí republiky. Post Bellum vyhlašuje veřejnou celonárodní sbírku na webu www.nastalina.cz. Aby výstava mohla být otevřena, potřebuje vybrat 10 milionů korun. Pomozte i vy, a podpořte tak vznik výstavy ke 100. výročí republiky.
