Sobota 13. dubna 2024
Svátek slaví Aleš, zítra Vincenc
Polojasno 22°C

Ája z Ulice: Děsivá diagnóza mi vzala naději. Po cestě do hor přišel zázrak!

18. září 2022 | 06:00

Herečka Bára Mudrová (31) si prožila takový malý zázrak. Přestože ji doktoři přesvědčovali, že u ní nepřipadá v úvahu, aby otěhotněla, a to ani přirozeně, ani umělým oplodněním, narodil se jí před třemi měsíci krásný a zdravý syn Kristián. Jak se na ni sneslo dobro hor, jak ji ovlivnilo zjevení ve sprše a jestli se budou s přítelem brát, o tom všem jsme si popovídaly u kafíčka.

My jsme se, Báro, potkaly minulý rok po vaší dvouměsíční cestě přes hory, která – jak se nakonec ukázalo – řešila i trochu jiné věci, které jste evidentně nechtěla moc rozkřikovat do světa…

Já jsem to v té době ještě neměla zpracované, protože jsme se potkaly chvilku potom, co jsem došla. Zpráva od doktorů byla stále docela čerstvá, ale já jsem tu cestu plánovala jít tak jako tak. Než jsem vyrazila, tak jsem se dozvěděla špatnou zprávu od doktorů, tak bylo jasné, že tuplem musím asi někam zmizet.

Video se připravuje ...
Mrcha Ája z Ulice Bára Mudrová je zamilovaná! Kdo je její láska? • VIDEO: Markéta Reinischová, Lukáš Červený

Vy jste se s přítelem snažili o miminko, ale nešlo to. Je to tak?

Já jsem totiž za posledních 10 let prodělala dost gynekologických zákroků. Doktoři mi pořád říkali: „Měla byste mít děti. Už ale opravdu musíte mít děti.“ A já jsem na to buď neměla zrovna podmínky, že jsem byla sama, nebo jsem se s přítelem snažila, ale nešlo to. Tak se postupně zkracoval čas, o němž říkali "ještě máte čas"... Teď v tom posledním období, kdy jsme se s přítelem už snažili opravdu intenzivně, ale nic se nedělo, tak jsem si říkala, že si radši zajdu na ty testy znovu, protože jsem na nich byla před dvěma lety. Šla jsem na komplexní vyšetření reprodukčních orgánů a tam mi doktorka řekla jen tak mezi řečí, že podle výsledků není možné, že bych otěhotněla, a že v mém případě nejde mluvit ani o umělém oplodnění.

Oni to mnohdy umí podat tak citlivě, že?

Bohužel někdy ano. Takže jsem byla docela v šoku, protože jsem si myslela, že i když mě všichni varovali, tak že mám ještě chvilku čas, a nedovedla jsem si moc představit, že bych byla sama. Nepotřebovala jsem hodně dětí, ale chtěla jsem aspoň nějaké. Přítel mi říkal, že to bude v pohodě, že si najdeme smysl života jinde. Já spolupracuji s dětskými domovy, tak budu jezdit za dětmi tam a budu taková máma všech těch dětí a třeba si nějaké adoptujeme. Snažila jsem se přesvědčit sebe, že to není konec světa, ale vlastně to je dost důležitý fakt, který člověka ovlivní.

A jak dlouho jste s přítelem?

Moc ne, jen dva roky, z nás dvou to byl on, kdo přišel s tím, se o miminko začít snažit. Až jsem se lekla, jestli ještě není brzy, byli jsme spolu tou dobou sotva tři měsíce. Snažila jsem se ale o miminko i v minulých vztazích, kdy jsem s partnery byla o dost déle. Je myslím hodně důležité zůstat v klidu a v pohodě, i když miminko pořád nepřichází. Jakmile se holka dostane do nějaké hysterie, tělo to pozná. Já brala úplně všechny doplňky stravy na otěhotnění, cvičila jógu, chodila na gynekologické rehabilitace, všechno je to asi fajn, ale musí to být v nějaké zdravé míře.

A tak jste se prostě rozhodla se srovnat se situací tím pochodem přes severní část naší republiky?

Asi měsíc předtím, než jsem vyrazila, jsem se to dověděla a tím spíš jsem si říkala, že to potřebuji, abych si všechno srovnala. Pro mě je příroda strašně důležitá. Já vím, že každý to má jinak, ale já tam vždycky najdu nějakou vnitřní sílu, kterou ve městě ztrácím, dojdu si tam k prapůvodu nějaké své schopnosti se nebát dělat rozhodnutí.

Vyladíte si tam asi nějaké své frekvence, možná...

Nejsilnější byly chvíle, kdy jsem byla v hlubokém lese, kde jsem měla pocit, že tady ten les žije sám už velmi dlouho a já jsem totální návštěva a že musím důvěřovat jemu, že mě něco nesežere, že z houští nevyběhne stádo prasat nebo že v těch beskydských kopcích nepotkám medvěda. Že vlastně vůbec nemám tu věc pod kontrolou a jsem odkázána na to, aby to všechno fungovalo kolem mě... A já jsem tím vším nakonec prošla v pohodě. Nacházela jsem v tom paralelu k své životní situaci, kdy se mi těch deset let zkracovala možnost, neměla jsem to pod kontrolou... Vždycky jsem měla pocit, že už jsem v pohodě, a on ten důvod, proč jsem pak musela znovu na operaci, přišel zase a zase, a to byla totální bezmoc. V horách mi došlo, jak moc musím důvěřovat svému tělu, protože to i přes všechnu snahu a aktivitu stejně nemám ve svých rukou. Když jsem procházela Sudety, tak jsem měla pocit, jako by se tam na mě snesla nějaká hodná síla, možná si to jen namlouvám a vůbec to s tím nemělo nic společného, ale v každém případě jsem dva měsíce po návratu otěhotněla.

To muselo být velké překvapení!

Nedostala jsem měsíčky, to se stávalo, myslela jsem si, že zase budu muset na hormonální injekci, ale než jsem šla na gynekologii, raději jsem si koupila test, aby to nebylo trapné, kdyby náhodou... Když vyšel test pozitivní, tak jsem na něj koukala jak na UFO, měla jsem pocit, že to není realita, že to za chvilku zmizí, že je to sen. Když to nezmizelo, tak jsem volala mámě a nemohla jsem to do toho telefonu vůbec vyslovit. S kupováním těhotenského testu se pojí i docela vtipná historka.

Povídejte!

Nechtěla jsem příteli říkat, že si jdu kupovat test, abych ho zbytečně neplašila, ale byli jsme u kamarádů na chalupě, takže jsem si musela půjčit auto, že si musím jet něco koupit. Jenže když jsem dojela do města, tak mi nešlo zamknout, ať jsem dělala, co jsem dělala, tak to prostě nešlo... A jak to my holky občas máme, začala jsem propadat panice a pocitu neschopnosti. Asi už pracovaly i hormony. Nemohla jsem ale odjet bez toho testu, to nebylo možné! Najednou šla kolem taková stará paní a zeptala se: „Dobrý den, nejste vy Ája z Ulice?“ A já si řekla, že to je moje šance! Potvrdila jsem, že jsem to já, a poprosila ji, jestli by mi nemohla chvíli počkat u auta. Paní celá zmatená čekala a já jsem jí po návratu z lékárny nabídla fotku nebo autogram, ale ona mi řekla, že se jen chtěla zeptat, zda jsem to já. Bylo to trochu trapné. Ale tak jsem jí alespoň moc poděkovala a odjela jsem.

A co na tu zprávu říkal přítel?

Samozřejmě jsem ho musela „nenápadně“ vytáhnout z místnosti plné kamarádů, že mu musím něco říct. Ačkoliv jsme se o tom už nebavili, protože to bylo x měsíců od toho, co jsem se dověděla, že těhotná být nemůžu, tak jsme šli ven a on se na mě podíval a řekl: „Ty jsi těhotná, viď?“

Jak jste prožívala to těhotenství, neměla jste komplikace?

Všechno bylo v pořádku, jen ve čtvrtém měsíci se mi zbláznila kůže a naskákala mi po celém těle vyrážka, která hrozně svědila. Každý den jsem se musela mazat ráno a večer krémem, tak to bylo nepříjemné. Ale jinak jsem byla docela čiperná až do 9. měsíce, za což jsem byla vděčná. Všichni mi říkali, ať jsem opatrná, doktoři mě asi víc hlídali, ale já jsem povahou spíš akční a neposedný člověk.

Bylo vám jedno, jestli to bude kluk, nebo holka?

Já jsem už třeba od dvaceti let věděla, že až jednou budu mít dítě, že to bude kluk. Jednou jsem se takhle doma sprchovala a najednou jsem měla pocit: já budu mít kluka, až budu mít dítě... Nedokážu vysvětlit, co to bylo, takže jsem trochu tušila, že to bude kluk.

Na Kristiánovi jste se shodli jednoznačně?

Martin se jmenuje příjmením Prošek, což je české příjmení, a k tomu je hezké české jméno. Přemýšleli jsme i nad jinými, ale jak se řeklo Kristián, tak mi došlo, že když jsem byla v pubertě, že se mi to jméno strašně líbilo, ale úplně jsem na to zapomněla. Holčičí variantu jsme třeba vůbec neměli, to zjevení ve sprše bylo tak silné, že jsem s holkou ani nepočítala.

Kristiánovi jsou tři měsíce, a jak tak na vás koukám, tak jste asi nic nepřibrala, že?

Naštvu asi hodně žen, ale měla jsem dobré těhotenství a přibrala jsem snad jenom to dítě. Je to asi genetika. Ale já dělám třeba dvě stě dřepů denně, malý totiž usne, jen když se pořádně houpe, takže mám tohle nedobrovolné posilování několikrát denně. Jinak u porodu jsem měla dulu, ta mi říkala, že chodí taky do hor, a jestli jsem zvládla přejít tyhle hory a běžela kdysi půlmaraton, budu v pohodě. Že porod je nejnáročnější tím, jak je dlouhý a že to musí žena fyzicky vydržet. Tak jsem si říkala, že to bude dobrý, že jsem si i několik operací zažila, tak mě to tak nebude bolet, ale bolelo to strašně. Můj porod trval asi šestnáct hodin, hned na začátku mi řekli, že něco s plodovou vodou není v pořádku, tak jsem se vystresovala a strašně dlouho trvalo, než se to moje tělo dole otevřelo. A jak se otevřelo, na první kontrakci byl venku!

Nechá vás spát?

Dá už i pět hodin v kuse, což je úžasný. Co takhle mluvím s kamarádkami, tak mám docela hodné dítě. A to mám jen jedno, moje máma nás měla dvě, protože já jsem z dvojčat. A to opravdu klobouk dolů, teď to mohu posoudit.

Když partner také funguje, tak je to dobré. U vás to klape, ne?

Ano, bála jsem se trochu, protože kolem sebe jsem viděla několik párů, které to dítě nedaly, místo toho, aby je to spojilo, tak je to rozdělilo. Domluvila jsem se s Martinem, že každý týden budeme spolu chodit na tři hodiny na rande. To je ta doba, na kterou jsem schopna odstříkat mléko, a Kristián se může najíst z lahvičky.

Funguje babička?

Občas je to babička, někdy je to kamarádka, někdy si zaplatíme kamarádku. Snažíme se, aby to byli pokud možno ti samí lidé. Já jsem dokonce schopná s ním jít i pracovat. Nebo pohlídá tatínek, když jdu do dabingu nebo divadla.

Myslíte si, že byste ještě chtěla jedno?

Moje gynekoložka mi řekla, ať zůstanu doma a rovnou, dokud to jde, mám další. Já si to ale teď nedovedu představit, zatím máme Kristánka a uvidí se, co bude dál.

Poslední otázka je na svatbu – nebude náhodou taky nějak v dohledné době?

My se o všem bavíme velmi otevřeně a máme se moc rádi, tak si myslím, že se chceme vzít, jen najít správný čas a nedávat do toho majlant. Samozřejmě se nás na to všichni ptají, dokonce doma si trochu staromódně mysleli, že se vezmeme, než se malý narodí. Jenže toho bylo v tu dobu strašně moc a všechno to šlo tak rychle, ale jestli mě někdy požádá o ruku, tak se na to těším. Doufám, že to někdy udělá.

Autor: Gabriela Röhrichová, roh
Video se připravuje ...