Odkud přišel nápad podniknout tuto cestu?

Část mé rodiny má dobrodružnou povahu, strejda je horolezec a maminka přírodu miluje. Vždycky mě fascinovaly filmy o takových poutích do divočiny, třeba Into The Wild. Vzhledem k tomu, že jsem se vždycky bála spát v lese a vůbec chodit sama do lesa, tak jsem si říkala, že to asi nikdy nezvládnu. Vždycky jsem si říkala, že jestli se jednou naučím spát v lese, budu dospělá, protože pak už zvládnu všechno.

Byla to tedy cesta k dospělosti?

Lockdown byl hrozně dlouhý a čekání v bublině ničeho ve mně vyvolávalo potřebu svobody. Takže jsem chtěla něco takového někdy zvládnout, ale netušila jsem, že to bude tak brzy, a když jsem narazila na oficiální stránky Stezky Českem, tak jsem si říkala, že to bych mohla zvládnout. Už to bylo dopředu rozplánované i s harmonogramem, mapou, kde najít vodu a místa na přespání, takže jsem se rozhodla, že to dám.

Vždy bylo v plánu jít sama?

Původně jsem si myslela, že půjdu jen sama, ale jsem strašně sdílející tvor, takže jsem pár dnů šla sama a pak se ke mně přidal nějaký kamarád nebo kamarádka. Nakonec jsem nejdelší úsek sama šla asi pět dní v kuse. Byla bych asi větší drsňák, kdybych byla sama pořád.

Spaní bylo vždycky venku pod širým nebem?

Vesměs ano, ale když byla bouřka, tak ne. Měla jsem aplikaci staženou na meteoradar a hlídala si to, protože to bych se v bouřce spát venku bála. Letos bylo počasí docela šílené.

Podívejte se na rozhovor s Bárou:

Potkalo vás během cesty něco, na co jste nebyla připravená?

Zaskočila mě velká mlha v Krušných horách, bylo to téměř na konci mé cesty a už jsem si myslela, že jsem v pohodě. Byla jsem zrovna sama a probudila se na louce a všude kolem byla mlha jako mléko a nikde nikdo. Krušné hory jsou trochu drsnější a méně osídlené. Vyrazila jsem směr Cínovec a mlha pořád houstla a houstla. Ráno jsem se probudila celá promočená, protože podle předpovědi mělo být polojasno, takže jsem neočekávala, že bych mohla tak promoknout. Byla jsem promrzlá a celá mokrá a hlava začala v té mlze vymýšlet všechno možné. Nejsem spirituální tvor, který by viděl duchy, ale v téhle situaci bylo těžké nepředstavovat si a fantazie běžela na plné obrátky. Šla jsem v tomhle strašidelnu snad čtyři hodiny!

Co třeba divoká zvířata, neděsily jste se navzájem?

Měla jsem střet s liškou, která přišla krást jídlo. Vystrašila jsem divoké prase, ale naštěstí běželo druhým směrem. Celá ta cesta je hodně meditativní, byla symbolem objevení vlastní síly a opravdovosti. Opravdovost byla v podstatě takové nejvíce vystihující slovo, protože příroda vracela mě samotnou k opravdovosti. Naučila jsem se vnímat vše z jiné perspektivy a možná je to klišé, ale zjistila jsem, že nejdůležitější je se z toho prostě – s dovolením – neposrat. Naštěstí jsem nepotkala vlky ani medvědy, ale v některých vypjatých situacích jsem měla pocit, že teď na mě odněkud vyběhnou, byl to boj s vlastní hlavou. Řekla jsem si, že budu zpívat a dupat, ale po půlhodině jsem zjistila, že je to strašně vyčerpávající, a nemohla jsem si zpívat několik dní v kuse. Tak jsem si řekla, že to budu řešit až v okamžiku, kdy to na mě vyběhne. Nejkrásnější pocity jsou ovšem ráno, když první, co cítíte, je mokrá tráva pod nohama a slyšíte neuvěřitelně hlasitý zpěv ptáků. Člověk si uvědomí, jak ve městě žije v takovém mikrosvětě, nechá se ovládat sociálními sítěmi a tlakem, jak by asi měla jeho kariéra vypadat, a zdá se mu, že na všem strašně záleží. Když pak projdete takovou mlhou a překonáte strach, máte pocit, že jste neskutečně vyrostli.

Když jste balila na cestu, měla jste nějaký manuál? Zjistila jste třeba hned, že vám něco chybí?

Postupovala jsem tak, abych se vešla do deseti kil, ale to se mi nepovedlo. Věci jsem měla na delší dobu, ale jídlo jsem měla tak na čtyři dny, abych nemusela řešit nakupování a zároveň jsem toho zbytečně moc netáhla. Na začátku jsem toho měla moc a postupně se toho zbavovala.

Co jste tedy jedla?

Ryby jsem si nelovila! Ovšem když dozrály borůvky, byla jsem nadšená. Jedla jsem totiž předpřipravená jídla nebo pytlík rýže a fazole. Docela jsem za jídlo za ty necelé dva měsíce ušetřila. Konzervy jsem nechtěla, protože jsou těžké. Dehydrovaná jídla, která se zalijí vodou. Když teď procházím kolem regálu s tímto jídlem v obchodě, tak hodně obloukem, protože už to nemůžu ani vidět! Občas jsem samozřejmě potkala i restauraci, a to jsem si pak užívala třeba smažák, protože cokoli sníte, tak je za chvíli pryč.

Kolik hodin denně jste chodila?

Většinou tak devět hodin a přiznávám, že jsem nešla žádným šíleným tempem. Ušla jsem třeba třicet kilometrů denně, někteří lidé zvládnou i padesát. Já jsem se prostě normálně vyspala a pak jsem vyrazila.

Jak správně chodit: Co děláme skoro všichni a bolí nás z toho záda?

A měla jste nějakou průpravu?

Chodila jsem všude po Praze pěšky, ale když jsem se zpětně na to dívala, tak jsem ušla maximálně deset kilometrů a bez batohu, takže průprava nic moc. A v přírodě si člověk uvědomí, jak strašné je chodit po asfaltu. Ušla jsem pětadvacet kilometrů v lese a pak pár kilometrů po asfaltu a myslela jsem, že umřu, jak to bylo tvrdé.

Jak na takovou obrovskou zátěž reagovalo vaše tělo?

Zezačátku jsem byla úplně hotová. Špatně jsem si přečetla, že se ta cesta doporučuje ze západu na východ, a já jsem to šla samozřejmě obráceně. Začala jsem tím nejtěžším, tedy Beskydy. To je, jako byste vylezla dvě Sněžky denně. Tam nejsou hřebeny, je to nahoru a zase dolů. Chtěla jsem s tím na začátku hned seknout. Domluvila jsem si sbírku pro Dobré víly dětem, takže jsem se musela hecnout, protože jinak by to byl hrozný trapas. Svou vlastní výzvou jsem chtěla jít příkladem dětem z dětských domovů, které musí zvládat ty své. Když jsem zvládla Beskydy, tak jsem si dala pár dní odpočinku, kdy jsem nedělala nic, to je běžná praxe, člověk musí načerpat energii, než vyrazí dál.

Kdo vám byl největší oporou, když jste potřebovala podpořit?

Moje sestra, té jsem volala nejčastěji, vždycky se mnou soucítí a hodně mě pochválí a mohu jí kdykoliv zavolat. Nemohla se ke mně připojit, protože je na mateřské a s kočárkem by se to nedalo zvládnout. Ovšem její podpora byla velmi důležitá. Na začátku jsem totiž stěží zvládla dvacet kilometrů denně, pak pětadvacet a v těch Beskydech někdy i osmnáct a byla jsem ráda, protože to převýšení bylo znát. Na začátku mě taky hrozně bolela záda a nevěděla jsem, jak už batoh nasadit, co utáhnout nebo povolit, aby to bylo snesitelné. Na konci jsem ho už měla mnohdy jen přehozený přes jedno rameno a bylo to nakonec úplně v klidu, přestože byl stejně těžký jako na začátku. Tělo si postupně zvykalo, ale když jsem šla víc než třicet kilometrů, už jsem cítila koleno a kotník, takže jsem musela respektovat i to, co tělo chtělo.

Eva Hacurová z Ulice: Myslela jsem si, že jsem tlustá, ale jedna role vše změnila

Bylo ještě něco, co jste musela zvládnout a na co nezapomenete?

To jsme takhle šly zrovna s kamarádkou a měla být bouřka, a tak jsme si to nasměrovaly k přístřešku, který byl na trase značený, ale bohužel tam žádný nebyl. Nechtěly jsme riskovat v bouřce bez střechy nad hlavou, tak jsme se rozhodly, že se vydáme k nejbližšímu městu, přestože už jsme měly za sebou asi třicet kilometrů. Jeseník byl asi dvanáct kilometrů strašným srázem ve skalách, byly tam stopy něčeho, doteď nevím, co to bylo, ale něčeho velkého a bylo to tam všude. V takových podmínkách prostě musíte posbírat všechny síly a vybičovat se.

Taková technická otázka mě napadá – jak to bylo s hygienou?

Koupala jsem se v řekách, což byl jeden z nejhezčích zážitků. Nejsem žádný otužilec, ale asi to tak neprožívám a ta studená voda člověka neskutečně osvěží. V Adršpachu jsem si v potoce myla vlasy, protože už byly týden nemyté a říkala jsem si: Báro, už musíš! Už mi smrdělo i oblečení. Člověk si na to tak nějak zvykne, protože to není priorita, kterou byste měla čas řešit.

Když mluvíme o vodě, kolik jste jí s sebou musela tahat? Ta je přece také strašně těžká!

Na mapách jsou značené studánky, jen někde jich je hodně a někde málo. V Beskydech byla studánka skoro na každém druhém kilometru, to člověk nemusí tahat takovou zátěž a může často doplňovat. V Jeseníkách a Orlických horách to bylo horší, tam jsem normálně chodila k lidem. Tím jsem se dala do řeči se spoustou místních a zjistila, jak jsou strašně hodní. Ačkoliv jsem se zezačátku trochu zdráhala, tak nikdy nebyl problém a stalo se mi i to, že mě pozvali na večeři. Nebo mi tam paní dala do vody vitaminy a hořčík a přinesla koláče. Nabízeli mi i sprchu.

Jsou to vůbec ony? Podívejte se na nepovedené plastiky celebrit

A kolik jste za ty dva měsíce shodila?

Určitě jsem shodila, ale nedoporučovala bych nikomu to jít kvůli shazování, to není nejlepší motivace. Je fakt, že jsem opravdu shodila, ale zase jsem nikdy v životě nesnědla tolik čokolády. Kdybych takhle mohla fungovat normálně, tak by to bylo skvělé. Mohla jsem se vyřádit v neřestech, jako jsou smažák a sušenky. Jakmile jsem se dostala do Prahy, tak jsem měla najetý tenhle režim a začalo se to pomalu zvedat, takže se člověk musí zase začít kontrolovat. Jelikož nemám váhu, tak nevím, jak moc kilo šlo dolů, ale poznala jsem to na oblečení.

Neměla o vás strach vaše rodina, když jste se na tu cestu vydala?

Měla, hlavně babička. Musela jsem o sobě pořád dávat vědět. Teď když jsem se vrátila, tak si oddechla a řekla mi, ať už hlavně nikam nechodím, že jsem tomu andělíčku strážnému dala pořádně zabrat. Samozřejmě to myslela v dobrém, protože se o mě moc bála. Když začalo špatné počasí, tak jsem psala a posílala souřadnice. Máma mi strašně fandila a říkala, že by šla se mnou, kdyby to ušla. Teta, ta je z té linie horolezců, takže ta mi taky fandila.

Když to máte teď za sebou, šla byste znovu?

Teď chvíli ne, ještě ve mně doznívá vše, co mi to dalo. Vůbec nelituji toho, že jsem si to dala, a určitě bych asi znovu něco dalšího dala. Amerika mě určitě neláká, protože tam je moc zvířat a srážka s medvědem by byla jistá. Mám pocit, že jsem trochu vyrostla a mám jiný nadhled nad věcmi a žebříček hodnot to trochu posunulo. Procesy rozhodování se zrychlily, více následuji instinkt.

A ještě by mě zajímalo, co čeká Áju v Ulici – také nějaké zvraty a změny?

Podobná transformace, jako se stala mně v horách, se stane i postavě Áji. Sáhne si na své lidštější stránky a zasáhnou ji určité věci a bude s tím chtít něco dělat. Takže se diváci mohou těšit na nečekané zvraty. Já jako herečka jsem za to ráda. Nechci prozrazovat, jak moc se změní a v co se změní, možná to bude ještě horší...

Kolik kroků denně byste měli ujít? Údajných deset tisíc je jen marketingový tah!

Kolik metrů musíte skutečně ujít, abyste zhubli o jedno kilo týdně?