Středa 22. května 2024
Svátek slaví Emil, zítra Vladimír
Oblačno, déšť 22°C

Anežka Rusevová: Skončila jsem na policii, v sanitce, v nemocnici a na konzulátu

3. února 2022 | 06:00

Herečka Anežka Rusevová (35) hraje jednu z nejoblíbenějších postav seriálu Ulice – Vendulu. Její seriálová postava je také docela odvážná, ale Anežka je opravdu dobrodružka. Jen její poslední dovolená stála za to!

V minulé sezoně Vendula přivedla na svět dceru Elišku. Můžete prozradit, co Vendy na jaře v Ulici čeká?

Vendula si mateřství užívá a je z miminka opravdu nadšená, jenže bistro je něco jako její další dítě. Takže do všeho toho shonu s Eliškou touží co nejdřív se vrátit do práce. Což je rozhodně ambiciózní plán, takže jsem zvědavá, jak se jí to podaří všechno skloubit.

Proč myslíte, že diváky tak baví vztah Vendulky a Pavlíka?

Myslím, že to je takový pohodový pár. Zejména Pavlík je velký sympaťák a pohodář. Vendula je občas trochu splašená, ale je to vesměs hodná holka. Společně tvoří takový ten obyčejný fungující pár, který se vyvíjí správným směrem. Tohle na nich zřejmě mají diváci rádi.

V dějové lince Nyklových budete už déle než pět let. Jak vám to spolu na place jde?

Hraje se nám spolu dobře, protože víme, co můžeme jeden od druhého čekat. Čím déle se známe, tím více na sebe slyšíme. Ta spolupráce je příjemná a natáčení nám rychle odsýpá.

Video se připravuje ...
Vendula z Ulice: Začne novou kariéru u sousedů v Německu? • VIDEO: Adam Balažovič/BPŽ

Vendula s nelibostí už přes rok pozoruje, jak se Lumír po smrti Světlany zoufale snaží objevit nový smysl života, ale se ženami se mu vůbec nedaří. Vy jste podobnou rodinnou tragédii zažila. Čerpáte při hraní z této zkušenosti?

Pro herce může být výhoda, když se může vžít do dané role či situace na základě vlastní životní zkušenosti. Dokáže se pak do toho, co daná postava prožívá, lépe vcítit. To je částečně i můj případ, protože bohužel mám z čeho čerpat.

Měla byste pro Lumíra nějakou radu, jak se z toho dostat?

Už je to dlouho, co jsme o tátu přišli. Ale vím, že čas je jediný lék. Moje jediná rada je: nepřestávat žít.

V Česku jste známá zejména jako divadelní herečka. Kam byste nás mohla na jaře pozvat?

Ve Studiu DVA hrajeme od léta báječnou komedii Tři grácie z umakartu. Tam hraji po boku Zlaty Adamovské a Ilony Svobodové. Stále ještě hraji i na Kladně v inscenaci Mirka Hanuše, která se jmenuje Jak umřít na rokenrol. V Divadle Bez zábradlí bych doporučila komedii Hra, která se zvrtla. Pak spolupracuji se souborem Depresivní děti touží po penězích, který dělá alternativní či experimentální divadlo. V létě jsme měli premiéru hry Zlý jelen. Vytvořili jsme také projekt Happy End v hotelu Chateau Switzerland. Je to takzvané imerzivní divadlo, což je takový specifický žánr, kdy se divák stává součástí performance. Na jaře mě čeká nové zkoušení v jednom pražském divadle, ale to ještě nebudu prozrazovat.

Občas se objevujete i v zahraničních projektech – jak se vám v tomto směru daří?

Sem tam mám nějaké natáčecí dny pro zahraniční produkce, zejména když natáčí v České republice. Je to zajímavé zpestření – ohromná produkce, obří catering, vlastní karavan, a navíc mám příležitost potkat se s hvězdami světového formátu. Také jsem si před dvěma lety našla agentku v Německu. Byl by to splněný sen, kdybych tam dostala nějakou pracovní příležitost. Pro to, aby člověk získal roli v zahraničí, ostatně i u nás, je v dnešní době mimo jiné potřeba opravdu kvalitní self promotion. Což stojí mnohdy velké úsilí, čas i peníze na kvalitní materiál… Je to běh na dlouhou trať. Občas na to člověku chybí kapacita…

Máte hodně práce?

Měla jsem šílené léto, a vlastně i podzim byl kvůli oprašovacím zkouškám v divadlech náročný. Teď je to trochu lepší, ale všichni s napětím čekáme, jak se bude vyvíjet pandemická situace. Nicméně pořád je toho dost. V minulém půlroce jsem volna moc neměla. Teď je mou největší obavou, abychom zas celou zimu neseděli doma. V tom asi nejsem sama…

Co ráda děláte, když máte náhodou volno?

Ráda cestuji, umožňuje mi to na chvíli vypnout, zapomenout na práci a podívat se na svůj život z jiné perspektivy. Naposledy jsem byla pět dnů v Paříži, to byl krátký, ale zato velmi intenzivní zážitek. Vyzkoušela jsem si let vzduchem, když mě na přechodu u Louvru smetlo auto, navíc jsem byla bez dokladů, které jsem den před tím ztratila někde na Montmartru… Naštěstí jsem byla jen trochu potlučená a díky Bohu se nic vážného nestalo. Takže jsem navštívila policii, sanitku, nemocnici i konzulát… Tak mám teď alespoň další neuvěřitelnou historku – jak s oblibou říkám – do zlatého fondu svých neuvěřitelných historek. Moc ráda trávím čas se svým psem. Ráda chodím na výlety nebo jsem na chalupě.

Jakou největší příležitost jste dosud dostala?

Já myslím, že mou největší hereckou příležitostí bylo monodrama v Gostner Hoftheater v Norimberku. Bylo to v roce 2013, třicet stran německého textu a skoro hodinu a půl jsem stála sama na jevišti. To byla velká výzva.

Jak jste se k tomu vůbec dostala? Kde jste se naučila tak dobře německy?

Chodila jsem na gympl s rozšířenou výukou němčiny, takže jsem si zároveň s maturitou dělala i státnici z němčiny. Pak jsem šla studovat na DAMU a po dvou letech přišla možnost jít studovat na rok na německou školu. To byl pro mě velmi silný životní zážitek. Díky škole jsem získala pár dobrých kontaktů, které mi pak dopomohly k několika zajímavým projektům v zahraničí.

Kterou knihu nebo film byste si přála prožít?

Znáte film Půlnoc v Paříži? Klidně bych se propadla na Montmartre do 20. let minulého století. To by byla hezká zkušenost.

Video se připravuje ...