4°C
Simono, byla první charita, nebo byznys?
Nejdříve byla pomoc, první neziskové aktivity jsem dělala už v devatenácti letech. Samozřejmě úplně na začátku byla pomoc mým sourozencům, mám tři a o sestry jsem se starala a dělala jim maminku i tatínka, protože jsem z rodiny samoživitelky. Když pominu tohle, což děláme všichni v takové situaci tak nějak automaticky, tak jakmile jsem si jako studentka začala vydělávat trochu peněz, rozhodla jsem se podpořit adopce v Africe a to mi zůstalo dodnes. Teprve po tom začalo podnikání a dneska i nadační fond, takže to má všechno nějaký svůj vývoj.
Je neuvěřitelné, kolik toho jedna žena může zvládnout!
Když člověk chce, tak jde všechno. Mám tři děti, tři sourozence, úžasného manžela, strašně moc firem, nadační fond, ale všechno tak nějak souvisí se vším. Já rozhodně nejsem dokonalá mamka, manažerka a už vůbec nejsem dokonalá manželka nebo žena. Když jste s tím smíření a děláte věci, které milujete, pak zvládnete všechno!
Na první pohled by do vás jeden neřekl, že jste ajťačka!
Já jsem si to vyloženě vybrala, zamilovala jsem se do IT. Když jste architekt a něco navrhujete, tak to nakreslíte někde na papíře, ale když jste ajťák, tak jakmile začnete kreslit kód, tak dokážete klidně přes noc vytvořit web nebo microsite. Pro mě bylo kolikrát nejúžasnější napsat právě přes noc kód, ani jsem nešla spát a třeba v pět ráno jsem zmáčkla to F5 a ono to všechno naskočilo v plné kráse. Člověk za sebou vidí rychle výsledek. Je to tak trochu také druh umění.
Pro mě je to úplná španělská vesnice, k tomu musíte mít vlohy!
Je to láska, musíte to milovat. Někdo miluje malování, někdo navrhuje módu, jiný design. Já ráda programuji a teď třeba navrhuji nové produkty.
O lidech, kteří se věnují IT, se mnohdy říká, že jim chybí ty sociální vlohy, ale u vás to tak nevypadá!
Jsem asi taková výjimka potvrzující pravidlo, ale tím, že se v tom světě pohybuji, musím říct, že takových jako já je spousta. Znám spoustu IT specialistů, kteří jsou velmi sociálně zdatní a jsou i velmi sexy. Pak jsou samozřejmě i tací, u nichž si nejste jistá, jestli je to finančník, nebo IT, prostě úplně běžní lidé. A pak jsou ti, kteří nemají sociální kontakt rádi, ale je to mnohdy známkou geniality. Pokud vám bylo dáno shůry někde hodně, tak na jistou výbavu už nezbylo. To může být ta schopnost jednat s lidmi. Já nejsem tak skvělý IT, tak možná proto mi to jde víc s lidmi.
Zmínila jste váš nedávný návrat z Afriky, kde máte (vedle svých vlastních dětí doma) ještě čtyři adoptované. Byly se někdy podívat za vámi?
Ještě ne, dopisuji si s nimi v angličtině. Adopce spočívá v tom, že vybrané dítě podporujete ve vzdělání. Mám už jednoho doktora, dvě učitelky a teď mi čtvrté dítě dokončuje studium, a to vypadá, že bude nějaký humanitní obor. Povedlo se mi dovést k finále studia zatím všechny ty děti, a to je úplně skvělé. Já to doma ukazuji svým dětem, aby viděly, jak moc je to důležité. Není důležité, kdo jste a kolik vyděláváte, někdo může přispět pětikorunou, jiný pěti miliony, hlavní je, když to jde od srdce. Neznamená to, že je něco víc, jen má jiné možnosti. Učit děti už od malička o tom, že existují různí lidé, bohatí, chudí, jinak barevní, věřící jiným bohům. To je to, o co se snažím, aby děti byly otevřenější, a svět potom bude třeba o něco lepší.
Vy jste vyrůstala v chudobě, vaše děti v bohatství, proto jim chcete předat ten svůj kód?
Když máte nedostatek, tak ten plodí kreativitu a kvalitu, když máte dostatek, tak přijde saturace a můžete padnout do deprese a přestane vás bavit to, co děláte. Najednou vám může váš život připadat nudný, už jste dosáhli všeho, tak co byste chtěli? Další terasu, další bazén nebo čtvery nové šaty od návrhářky? To je špatně. Takže já dětem peníze jen tak nedávám a snažím se je naučit, že si je musí vydělat. U mě třeba čtením knížek, za to dostanou pár korunek a vždycky jim říkám, že by se měly rozdělit ještě s někým jiným. Nedávno jsme byli na charitativní akci a syn podpořil děti z dětských domovů koupí dárku pro sestru, a utratil tak celé kapesné. Je to hezké a myslím, že by se nad tím měla spousta rodičů zamyslet.
Zaujalo mě, jak rychle jste zareagovala na dění v Ukrajině. S čím vším už jste pomohli?
Musím říct, že jsem před chvílí brečela. Zaměstnávám jak Ukrajince, tak lidi z Ruska a Běloruska a mám 2300 zaměstnanců, a jakmile projde člověk těmito dveřmi, nekoukám se, odkud je. Ti lidé, kteří jsou tady, jsou správní a věří dobrým věcem, takže bychom rozhodně neměli soudit. Druhá věc je, že když pomáháte rychle, pomáháte dvakrát. Když mi zavolala Karolína Bosáková, že potřebuje autobus do Kyjeva pro děti z dětských domovů a kojeneckých ústavů, nechci ani myslet na to, co by se stalo, kdybychom nepomohli. Byla tam s nimi jedna učitelka a měla na starosti čtyřicet dětí! Teď mi volali z nadace Veroniky Kašákové, že tu stejnou situaci mají ve Lvově, a to mě rozbrečelo. Schovávají se tam po sklepích sirotci, kteří už během války o rodiče přišli. Na tohle se teď zaměříme, a jestli něco umím, tak je to propojovat lidi, kteří dokážou situaci vyřešit.
