4°C
Narodila se jako Věra Zikánová 1. listopadu 1928 do židovsko-křesťanské rodiny v Praze. Vyrůstala v nadačním domě pro chudé, kde bydlela s rodiči a také s matčinými sourozenci a svou babičkou. Otec pracoval na volné noze jako architekt a grafik, matka vlastnila obchod s pánskými obleky Na Poříčí. Velkou autoritou byla pro malou Věru babička, která udržovala židovské svátky a brala ji do dnes již neexistující synagogy v Sázavské ulici na Vinohradech. "To byla velká budova, kde jsme na svátek purim chodili dokola se svíčkou v ruce," vzpomíná.
Válka Na Bojišti
Nejvíce však vzpomíná pamětnice na období druhé světové války. "S Němci jsem se zaplaťpánbůh nedostala do styku, na ulici jsme se před nimi koukali hned zdekovat do nějakého baráku, aby nás neodvezli," přibližuje strach z německých vojáků, který v Praze zažívala.
Nemusela sice nosit židovskou hvězdu jako její maminka, každodenní stres z povolávacích lístků, které se týkaly jejích spolužáků a příbuzných, se jí však nevyhnul. S nátlakem se v důsledku "smíšeného manželství" setkali také její rodiče, kteří byli opakovaně vyzýváni k tomu, aby se rozvedli. "Otec to rezolutně odmítl. Manžel maminčiny sestry, fotograf, se ale nátlaku podvolil. Teta pak šla po rozvodu do koncentráku a fotoateliér jim stejně vzali. On jí potom vezl tajně do Terezína buchty, jenže ho chytli, zavřeli na Pankráci a utloukli. Tetu poslali hned do Osvětimi," vypráví.
Přestože tak smutný osud rodiče pamětnice nepostihl, i oni se potýkali s problémy. "Máma přišla do krámu prodávat, měla schovanou hvězdu a byla tam celý den. A pak vyšel článek ve Vlajce: Jak to, že může Židovka prodávat v obchodě Na Poříčí? A to už se bála."
Velký dopad měla celá situace také na jejího otce, na kterého bylo vlastnictví obchodu převedeno jako ochrana vůči protižidovským zákonům. Neuchránil ale ani obchod, ani sebe – nacisté ho odvezli do koncentračního tábora Bystřice u Benešova, kde internovali mimo jiné manžele, kteří se nerozvedli se svými židovskými ženami, a krámek zlikvidovali. Otci se sice před koncem války podařilo utéct, řada dalších příbuzných pamětnice však takové štěstí neměla.
Paní Věra prožívala těžce odchody svých příbuzných do koncentračních táborů. Takto vzpomíná na svou babičku: "Zůstala zavřená v bytě Na Bojišti a pořád se modlila, aby jí nikoho nevzali do koncentráku. Když pak musela jít do Terezína, držela mě máma stranou, abych u toho nebyla, protože já jsem na babičce hodně lpěla. Nikdy jsem však od ní už nedostala ani lísteček.“ Z matčiných pěti bratrů se vrátil pouze jeden – otec herce Tomáše Töpfera.
Přestože byla rodina ráda, že se alespoň s někým shledala, samotné návraty z koncentračních táborů nepopisuje paní Věra jako veselé. "Poté, co jsme na národním výboru obdrželi informaci, že by se měl někdo vrátit, šli jsme příbuzné vyhlížet na nádraží. Ti lidé ale nebyli k poznání, vyzáblí, ještě v hadrech, některý se ploužil ulicí, jiný ho podpíral. Třeba Ota vypadal o deset až patnáct let starší, než byl," vzpomíná.
Obchod jako zrcadlo společnosti
Po válce pomáhala pamětnice mamince v obnoveném obchodě. Obleky se nakupovaly u krejčích v Prostějově, stály asi čtyři sta korun a největší zájem o ně měli lidé z venkova. V roce 1951 však obchod znovu začaly navštěvovat kontroly. "To přišel komunistický tajemník, lopatou přeházel uhlí, jestli tam není schované zboží, a bral si od obchodů klíče. Živnostenský úřad pak krámek zabavil, přestože jsme žádný malér neměli.“ Věra Kalvachová brzy nato nastoupila do drogerie v Bělehradské ulici, tam ji po čase následovala i její matka.
V drogerii byla Věra Kalvachová svědkem paniky lidí, kteří narychlo nakupovali hromady zásob po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968: "Lidé se nahrnuli do obchodu a nakupovali například mýdlo. Proti rabování však byly zřízeny civilní hlídky, a tak se nic vážného nedělo. Myslela jsem si, že bude válka, a měla jsem hrozný strach, tak jsem zamkla mámu doma, aby nikam nechodila."
V období normalizace už chtěla mít klid od politiky a nevěřila, že by se situace mohla změnit. "Nadávali jsme na okupaci, to jediné jsme mohli, teda mohli jsme víc, ale na to jsme neměli..." Když dnes Věra Kalvachová hodnotí současný svět, myslí hlavně na svá pravnoučata, která žijí v Izraeli. Pořád cítí stres z politiky, a jejím přáním tedy zůstává to, „aby lidé mohli volně dýchat“.
Další příběhy Paměti národa čtěte ZDE >>>
Příběh zdokumentovali lidé z Post Bellum. Tisíce hodin nahrávek a fotografií zpřístupňují v internetové sbírce Paměť národa. Ta vzniká díky podporovatelům z Klubu přátel. Přijměte pozvání mezi ně i vy! Z Paměti národa vznikají také výstavy, knihy, filmy, weby, promítání či vzdělávací projekty. Pokud byste chtěli Paměť národa podpořit i vy, můžete to udělat jednoduše, všechny informace najdete zde.
