Přestože lidské ucho není tak kvalitním přijímačem, jako třeba ucho delfína, přesto je to perfektně fungující zařízení. Skládá se ze zevního, středního a vnitřního ucha. Každá "součástka", ať už je to třeba zvukovod, bubínek, kovadlinka, nebo třmínek má přesnou funkci a výsledkem spolupráce těchto součástek je zachycení a přenesení různých frekvencí zvuků do vnitřního ucha. Odtud ho další technická vychytávka tzv. Cortiho orgán přenáší pomocí sluchového nervu do mozku. Tam se, stejně jako signály z dalších orgánů těla, zpracovávají a vyhodnocují. Tímto způsobem slyšíme.

Opět je jasné, že takové složité zařízení se může poměrně snadno porouchat, lidské ucho proto ohrožuje celá řada nemocí, o kterých se více dozvíte zítra. Naleznete zde také test, který vám napoví, jak na tom jste se sluchem vy!

Ucho není jen smyslovým orgánem sluchu, ale také rovnováhy. Zevní ucho pracuje jako přijímač, jenž zachycuje zvukové vlny vznikající vibracemi molekul zvuku. Řečová frekvence, běžně rozlišitelná se pohybuje od 125Hz - hluboké tony, až po 6000Hz - vysoké tony (delfín slyší ultrazvuky o kmitočtu až 280 000 Hz).

Ucho

Autor: wikipedia

Zevní ucho má dvě části - viditelná se jmenuje boltec – funguje jako trychtýř, který soustřeďuje zvuky a na světě nenajdete dva absolutně stejné, skryté se říká zvukovod.

Zvukovod je asi 2 cm dlouhá, mírně esovitě prohnutá trubice. Obsahuje drobné žlázky produkující ušní maz, který společně s drobnými chloupky brání tomu, aby se do ucha dostali cizorodé částice. Zvukovod zastává roli jakési rezonanční komory a zesilovače určitých frekvencí zvuků, důležitých především pro porozumění řeči. Je významnou součástí tzv. vzdušného vedení zvuků. Nedílnou součástí přenášení zvuku do další oddílů, je kostní vedení, rozkmitáním kostí obklopující celý sluchový orgán.

Zevní je od středního ucha odděleno bubínkem, pružnou blankou, která když na ni dopadne jakýkoli zvuk, vibruje skutečně jako membrána na bubnu. Vibrace se vzápětí přenášejí na další součást středního ucha - tzv. sluchové kůstky v bubínkové dutině: kladívko, kovadlinku a třmínek. Přes tzv oválné okénko, je šířící se zvuk přenášen do ucha vnitřního, které je vyplněno tekutinou. Bez tohoto převodního systému by zvukové vlny neměly šanci se ze vzdušného do kapalného prostředí vůbec dostat - na rozhraní dvou prostředí se totiž odrážejí a do tekutiny se nešíří.

Vnitřní ucho je složeno z hlemýždě a tří polokruhovitých kanálků, které jsou uloženy ve třech na sobě kolmých rovinách a sbírají také informace o stabilitě našeho těla. Hlemýžď obsahuje vlastní smyslové sluchové ústrojí - tzv. Cortiho orgán. Přivedené vibrace se zde rozechvívají díky miniaturní vláskům buňek, uložených ve speciální tekutině, jíž je hlemýžď vyplněn. Vlásky se podobně jako řasy v moři pohybují současně s tekutinou rozvlněnou zvukovými vlnami a jejich pohyby tak mění mechanickou energii na nervové impulsy, které směřují vlákny sluchového nervu z hlemýždě do mozku.Vnitřní ucho je nejchoulostivější a nejzranitelnější částí, přestože je uloženo a chráněno nejpevnější kostí skalní, vzniká právě zde většina sluchových poruch.

Nervové impulsy z Cortiho orgánu putují do mozku sluchovým nervem, jemuž se říká též osmý hlavový nebo jen VIII. nerv. Ten pokračuje sluchovou drahou do mozkové kůry, obsahující i centra myšlení, paměti či učení - i ta nám totiž pomáhají interpretovat, co vlastně slyšíme. Určité poruchy sluchu - nazývané senzoneurální - mohou vznikat i v důsledku nesprávné funkce tohoto nervu.