Čtvrtek 25. dubna 2024
Svátek slaví Marek, zítra Oto
Zataženo, déšť se sněhem 7°C

Nikdy nebudete mít vášnivý sexuální život, pokud budete potlačovat svoje emoce, tvrdí sexkoučka

4. listopadu 2022 | 05:00

Denisa Říha Palečková se už dvacet let věnuje sexuálnímu a vztahovému koučingu. Přináší zcela nový pohled na intimitu a metody, jak tuto oblast využít pro zdraví, štěstí, partnerský život a osobní rozvoj. Právě jí vyšla její nová kniha Tajemství šťastných vztahů, ve které odpovídá na nejčastější otázky svých klientů. Najdete tam i praktické rady nejen do intimního života.

Tento týden jste pokřtila knihu. Můžete mi říct, o čem je a co se tam můžeme dozvědět?

Je to kniha Tajemství šťastných vztahů. Láska a vztahy v otázkách a odpovědích. Jsou to otázky, které mi lidé často dávají ohledně vztahů, ale týká se to i vztahu k sobě. Týká se to našich rodinných kořenů. Týká se to vztahu k dětem a vůbec se to týká i takového toho našeho naplněného života, takže je to docela široké spektrum. Navzájem jsou ta témata hodně provázaná, protože v okamžiku, kdy řešíme vztahy, tak nemůžeme řešit jenom vztah, protože všechno je zakotveno ve zbytku našeho života. Najdete v té knize také boxíky s různými tipy, jak vše prakticky aplikovat do svého života. A současně každá větší kapitola je uvedena i nějakým osobním příběhem mým nebo někoho z mé rodiny či z životů klientů, takže je to takové pestré čtení. A současně vnímám, že je tam i takový přesah, že když to člověk čte, tak současně nejen dostává informace, ale i něco cítí. Z těch prvních ohlasů, které mám, protože ta knížka je venku pár dní, vyznívá, že to lidi otevírá, že to dělá něco s jejich naladěním, že je to pohladí po duši a rozsvítí jim to nějaké vnitřní světlo nebo dodá naději. Někdy se lidé ocitnou v těžkých situacích a mým přáním je, aby ta kniha ukazovala cestu ven.

Podívejte se na video o vaginálním mapování:

Video se připravuje ...
Gábi se nebojí zeptat: Co je to vaginální mapování • VIDEO: Adam Balažovič/BPŽ

Naťukla jste tady právě to, že kniha odpovídá na otázky. Jaké nejčastěji dostáváte? V jaké části života si lidé nejčastěji nevědí rady? Co je ten největší problém dneška?

Tak já bych řekla, že mě vyhledávají lidé hlavně tehdy, když jim je úzko, když jim je ouvej, a často je to v oblasti vztahů. Když něco nefunguje v partnerství, v intimitě. Ale je to nejen o vztazích, pracuji i s lidmi, kteří partnera nemají a potřebují nějakou inspiraci do života. Ta kniha může být inspirující napříč generacemi, je jedno, jestli je člověku dvacet nebo šedesát, přestože většina lidí, kteří mě vyhledávají, je vlastně z mé věkové skupiny 45±10 let. Já už jsem nad tím kolikrát přemýšlela, čím to je... Jsme stejná generace, ale myslím si, že to má i naprosto pragmatické souvislosti, že to třeba souvisí i s tím, jaké komunikační kanály jako generace používáme – ale neznamená to, že by to téma nebylo zajímavé napříč generacemi. Na svých kurzech to vidím, že tam jsou lidé dvacetiletí, a já vlastně vidím sebe, když jsem začínala ve dvaceti svým prvním seminářem – tam pro mě začala ta seberozvojová cesta, kdy jsem sebe poznávala, když jsem se znovu napojovala na to, co jsem v sobě potlačila. Chtěla jsem vyřešit svůj sexuální život s partnerem a tam jsem zjistila, že to není jen o sexu, ale o mně, o mém životě, o tom, jak cítím nebo co tvořím.

Mě třeba překvapuje, že někdo ve dvaceti takhle přemýšlí, já jsem rozhodně taková nebyla. Myslíte si, že nová generace je k sobě vnímavější?

Já bych řekla, že ano, přece jenom už vyrůstala jinak. Člověk, kterému je dneska dvacet, tak se narodil v roce 2000, tak to je úplně jiná doba než sedmdesátá léta, kdy jsme se narodili my. Ale ta témata jsou stále stejná, to, co řešíme jako lidé, určitý druh sebepotlačení, neporozumění sobě... Klademe si otázky typu: Co budu dělat se životem? Tyhle otázky já jsem si teda hodně kladla a říkám si: zaplaťpánbůh, že jsem si je kladla takhle brzo... Ale vzpomínám si na sebe, jak jsem byla na vysoké škole a říkala jsem si: co já budu dělat, aby mi to dávalo smysl? A několik let jsem nevěděla, co to bude, pak naštěstí ještě na vysoké jsem začala učit semináře, a tak se to vlastně hezky poskládalo. Já jsem Kozoroh a ono se říká o Kozorozích, že stárnou naopak. Když jsou malí, tak jsou hodně vážní a pak až postupem věku získávají určitou lehkost života, a to teda na mě sedí, já bych se nechtěla vracet do mládí.

Možná mít mladé tělo, ale nechat si nabyté zkušenosti, ne?

Právě, ta nejistota zmizela. Neznalost sebe sama tehdy, tohle všechno se totiž  vybudovalo až s věkem.

Vy se věnujete hodně vztahovému koučinku. Proč se lidé stále nedokážou ve vztahu otevřeně bavit o sexu a intimitě?

Já si myslím, že je tady velká silná historie sexuálního potlačení. Ono je to takové matoucí, protože my žijeme v době, kdy se o sexu otevřeně mluví, ale my za sebou máme stovky let sexuální represe, kdy nám bylo vnucováno, že sexualita je hřích, že bychom se měli stydět. Někdo si možná řekne: no jasně, to je přežitek, to dneska už nemáme. Není to pravda, jenom když se podíváme, jaký je oficiální název pro část ženského pohlaví: stydké pysky... To je od slova stydět se. A v němčině říkali Schamlippen, rty studu, tam to jsou aspoň rty, nejsou to pysky jak u zvířete. V Německu se to třeba před několika lety přejmenovalo a postupně to dávají do všech učebnic, že jsou to Vulvalippen, rty vulvy – ale my máme pořád stydké pysky. Takže my se stydíme za svoje tělo. Potkávám ženy, i mladé ženy, které třeba říkají, že jim matky předaly poselství o sexu asi takové: "To víš, ten sex. To si holka neužiješ, to je pro chlapy, musíš to nějak vydržet." To je pořád dnešní realita, no a potom je to i takové určité neporozumění sexualitě, protože když už se teda o sexu začalo mluvit, tak se začalo mluvit skoro až jako technicky. Jakože erotogenní zóna, jak se vzrušit, jak mít orgasmus. Ale z mého pohledu sexualitu nelze vyjmout se zbytku života, ona souvisí s našimi emocemi, a když potlačuji své emoce jako žena, tak nebudu mít nikdy vášnivý sexuální život, protože to je vše úzce propojeno. A souvisí to s tolika dalšími věcmi, že opravdu ta sexualita je provázána i s oblastmi, které by lidé nečekali. Takže ono se nedá dívat na sex jenom jako na sex, a to i v kontextu partnerství. To je mozaika věcí, a pokud já třeba před partnerem skrývám to, jak se opravdu cítím, tak se neuvolním a neodevzdám v posteli. Pokud mezi námi vázne komunikace, pokud máme témata, která házíme pod koberec, tak spolu nebudeme mít intimní život. Možná si dáme mechanický sex, nebo ani to ne. Nepochopení toho, co všechno sexualita je a s čím vším souvisí, dělá hodně neplechy. Potom nevíme, jak se otevřít, jak být jeden s druhým, jak mít naplněný život.

V tomhle oboru už jste hodně dlouho. Myslíte si, že Češi – jak ženy, tak muži – už udělali nějaký krůček kupředu?

Určitě, jak jsem říkala, ve dvaceti jsem začínala jezdit na semináře, a to bylo takové to období, kdy se vlastně začal ten seberozvojový svět otevírat. Teď je to dvacet let, co učím kurzy, a ten posun je obrovský. Vnímám to i třeba, co se týká práce médií, že mainstreamová média píšou o věcech jako vaginální mapování, léčení jizev po porodu, o tom, jak to ovlivňuje sexualitu, jak to ovlivňuje partnerské soužití. Hojně se píše o vědomém milování, což jsou všechno věci, se kterými jsem průkopnicky přicházela do toho mainstreamu. Myslím, že povědomí o světě sexuality se fakt změnilo. V době mých začátků, když jsem lidem chtěla říct, aby si přečetli nějakou knihu, tak jsem v češtině nedokázala nic najít. A teď doporučím minimálně deset titulů, které jsou skvělé. Vidím to, že ženské časopisy dělají obrovský kus práce, že přináší témata, která dřív byla okrajová, už to nejsou články typu: nefunguje ti sex, no kup si sexy spodní prádlo a zpestřete si sexuální život. Ono je to také fajn, ale není to zdaleka všechno, a proto to tolika lidem nefunguje.

Přichází většinou ženy a táhnou své muže, nebo je to naopak?

Vidím, že chtějí zlepšovat ženy i muži, ale každý z trošku jiných důvodů a v jiné fázi. Ženy většinou zlepšují vztah za pochodu. To znamená, že v podstatě je to ještě dost dobrý, a žena už to chce zlepšovat a chce na tom vztahu pracovat, protože vidí, že by to mohlo být lepší. Takže žena je většinou motivována už rovnou a klidně preventivně se chce o vztah starat nebo zlepšovat i dobrý vztah. A velmi často muž začíná chtít zlepšovat vztah, když už ta žena nechce, jako kdyby si předávali štafetu.

Klasika....

Ženy chodí preventivně nebo ještě těch pět minut před dvanáctou, a to znamená, že ten vztah je už hodně v hádkách, už je to hodně bolavé, ale ona pořád ví, že ho miluje a chce být s ním, a přesvědčuje ho: pojďme to zachránit. Pojďme něco udělat. A pro velkou část mužů i tohle ještě pořád není dost velký impuls a pak třeba přijde takový bod zlomu, kdy ta žena už to vzdá. A někdy to je zrádné, protože ten muž si říká: tak doteďka prudila a konečně je normální, konečně je v pohodě. Konečně je klid. A já říkám: pozor, tohle je někdy špatné znamení, to může znamenat, že ta žena už to vzdala, že už nechce do toho investovat energii, tak už se ani nehádá. A možná má milence. A bohužel jsou tyhle scénáře velmi reálné. V ten okamžik už žena bývá jednou nohou ven ze vztahu. No a muž právě přichází často s tím, že jeho žena už s ním nechce být, někoho si našla... "Ale já ji miluju, je to žena mého života." Prostě chce být s ní a neví, co má dělat. Ale bohužel je to často právě už pět minut po dvanácté nebo hodně na hraně. A pak je ještě další, častější scénář, kdy muž usiluje o zlepšení vztahu, když je žena velmi sexuálně uzavřená, je nepřístupná pro sexualitu. Většinou je za tím nějaké zranění, to může být třeba i znásilnění dřív v životě nebo náročný porod, který taky může fyzicky i psychicky velmi uzavřít a traumatizovat. Nebo to má nějaké jiné důvody, kterým třeba ani vůbec nerozumí. Nebo se ta žena stydí. Teď jsem slyšela chlapíka, on říká: "Já jsem nikdy neviděl prsa mojí ženy, ona prostě vždycky, když se převlíká, tak to udělá tak, abych ji neviděl, a žijeme spolu dvacet let." Tam je to třeba negativní sexuální výchova, protože proč bych se jako žena styděla za svoje prsa a bála se je ukázat svému muži, kdyby mi někdo neřekl, že jsem ošklivá nebo něco podobného?

Může to být i tlakem společnosti, která obdivuje jen to krásné, teď to můžeme vidět všude na sociálních sítích...

Přesně, já si doteď pamatuji, jak mi moje kamarádka z dětství před mnoha lety říkala: "Já se starám o to, aby mě můj muž nikdy neviděl nenalíčenou. Já vždycky vstanu dřív než on a nalíčím se." Večer počkala do tmy, styděla se za to, jak vypadá. Moje kamarádka, moje generace, nic, co by bylo dávno, a bohužel je to stále živé a trápí se tím i dvacetileté holky.

Ty to mají myslím právě z těch sociálních sítí.

Přesně, a do toho opravdu i taková témata, jako že sexualita je něco špatného, že potěšení je něco špatného. To taky velmi silně žije ve společnosti. Ono to téma není vidět, ale tím, že já s intimitou pracuji, tak to vidím, jak je to velmi silně zastoupené. A ten, kdo to prožívá, si říká: to jenom já jsem takhle divná. Ale když jdete po ulici, vidíte spoustu lidí, říkáte si, že oni jsou všichni v pohodě, ale každý si řeší něco.

V poslední době se objevuje hrozně moc nových sexualit a sexuálních trendů. Mnohočetná partnerství jsou také v kurzu. Co vy si o tom myslíte?

Já nad tím tak kroutím hlavou, říkám si, kam to ten svět spěje. Když jsme byli mladí, tak jsme si říkali, jak ti staří nadávají na to, kam se ten svět vyvíjí, tak musím říct, že já to mám teď v tomhle ohledu také. Ale vnímám, že je skvělé, že získáváme svobodu. Po dlouhá staletí lidi museli skrývat svou orientaci, svou sexualitu. A mělo to obrovský psychický i sociální dopad. A vnímám dobře, že je to osvobozené téma, ale současně tohle, co popisujete, vidím jako opačný extrém, který není zdravý pro naši společnost. Já jsem původní profesí socioložka, vím, že potřebujeme mít něco, podle čeho se můžeme orientovat. A najednou jsme v prostoru nekonečných možností, což je skvělé, jenže my taky nevíme, o co se můžeme opřít. Nemáme se čeho zachytit, jsme vytržení z kořenů.

Ztrácíme identitu...

Ano, přesně tak, najednou to, že mám ženské pohlaví, ještě neznamená, že jsem žena, to je velký zmatek. Nebo vůbec to rozdrobení rodin. Máme tolik rodin, které jsou rozvedené, sešívané, nesezdané, takže se rozpadají tradiční rodinné struktury, které samozřejmě v mnoha ohledech byly ničivé. Ale teď je to zase tak easy, každý si žije tak nějak, jak chce, a my se nemáme o co opřít. Protože rodina je základ, to je ta pevná půda pod nohama, a když nevím, kam patřím, způsobuje to velkou nejistotu. Vidíme to i dál na úrovni národů, najednou se stírají všechny rozdíly mezi národy, mezi rasami a my nevíme, kam vlastně patříme. Je to podle mě obrovská otázka dnešní doby, na kterou bych si dávala obrovský pozor, protože to, kam patřím, kde se můžu zakotvit, o co se můžu opřít, kdo vůbec jsem, kdo mě podrží, do kterého kmene patřím, do kterého národa, do které rodiny, do kterého pohlaví – tak tohle najednou úplně zoufale mizí a z mého pohledu to vytváří velkou nejistotu a neukotvenost.

Video se připravuje ...