2°C
Jak se vy vypořádáváte s případnou nepřízní osudu? Jste spíš optimista?
Já jsem hlavně praktik a vím, že všechno se dá řešit. Něco stojí méně námahy, něco více. Zatím se mi vždycky podařilo nepřízeň osudu vyřešit k mé spokojenosti, ale není to nic jednoduchého. To uznávám.
Lumír si navíc umí v mnoha situacích poradit a selský rozum je mu vlastní. Tuším, že v tom si jste podobní. A tak se vás zeptám právě naopak – prozradíte nám, co vám osobně nejde?
V poslední době mi nejde všechno, co ode mě vyžaduje trpělivost. Čím jsem starší, tím jsem netrpělivější. Myslím, že je to kvůli tomu, že mám tendence řešit problémy i za ostatní. Pak mi dochází trpělivost na některé relativně běžné činnosti. Třeba když se něco opakovaně nedaří, jdu raději od toho. Čím jsem starší, tím je to se mnou složitější.
Co když opravdu musíte udělat něco, na co buňky prostě nemáte?
V první řadě záleží na tom, jestli jsou kolem děti. Když jsem sám, někdy padají ostřejší slova. Už se i stalo, že daná věc letěla – letěla daleko... A už jsem ji nezvedl. Takovou práci raději přenechávám někomu, kdo to umí. Rád říkám: „Ševče, drž se svého kopyta.“ Každý by měl ideálně dělat jen to, co umí, a nepouštět se s vypětím všech sil do toho, na co prostě nemá.
Podívejte se, co se děje právě teď v Ulici:
Vaše kopyto je herectví, co na něm máte vlastně nejraději?
V divadle je to úsměv na rtech diváků, potlesk, když se hlediště hlasitě směje. Nebo když na konci představení hlediště dokonce vstane... V televizi je to jakákoliv zpětná vazba od diváků. To je pro mě nejvíc. Také jsem vděčný za příležitost setkávat se s inspirativními osobnostmi uměleckého prostředí, to mám na téhle profesi moc rád.
Kdybyste se mohl vrátit na začátek své kariéry a musel si vybrat jiné povolání než herectví, co by z vás bylo?
Já jsem se učil elektromechanikem, ale bylo by velká chyba, kdybych to dělal. Zřejmě bych si zase musel vybrat nějaké povolání, kde bych se živil pusou. Ale určitě by to muselo být něco, čemu bych věřil... Velmi obdivuji šikovné řemeslníky, ale tím bych já určitě nebyl. A nešikovných řemeslníků už je hromada. Jsou věci, které si doma samozřejmě opravím sám, a mám z toho radost. Ale do těch složitějších už se raději vůbec nepouštím.
Co jste opravoval naposledy?
Naposledy jsem opravoval držák na ručníky, který se nám utrhl. Jenže nejdřív jsem z toho držáku musel seškrábat staré lepidlo, které drželo jako beton. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale musel jsem, žena si to přála už dlouho. Počkal jsem si, až budu doma sám a nikdo mě u toho nebude honit a radit mi, jak to mám udělat lépe. To odlupování lepidla mi nakonec zabralo ještě víc času, než jsem předpokládal, ale mohl jsem si to udělat v klidu a výsledek je úžasný.
Jsou u vás dlouhé čekací lhůty na opravení některých věcí v domácnosti?
Jsou, někdy dokonce několikaleté. Všichni si myslí, že dělat herce je sranda a máme spoustu času. Ale ona to zas taková legrace není. Osobně vnímám herectví jako zodpovědnou profesi. Kdybych podal špatný výkon, zkazil bych to před diváky kolegům, potažmo celému divadlu. To si nemůžu dovolit, a k tomu je nutná i domácí příprava. A z práce domů přicházím většinou bez energie na to, abych si vzal kladivo, majzlík a šel dělat novou koupelnu.
Letos jste měl ale poněkud volnější režim, když byla divadla zavřená.
To není tak úplně pravda. Vedle Ulice dělám ještě ve třech divadlech, kde jsme zkoušeli i během karantén. Práce bylo stále dost. Nikdo nevěděl, kdy se to otevře, ale museli jsme být po celou dobu připraveni okamžitě navázat tam, kde jsme skončili.
A jak se vám po lockdownu vracelo do divadla?
Ono nikdy není jednoduché z něčeho na delší dobu vypadnout a pak se zase honem rychle vracet. Když jsme měli na začátku pandemie v Ulici pauzu, také nebylo jednoduché se po třech měsících zase vrátit do toho kolotoče. Ale už jsem zase v sedle a s divadlem to bude podobné. Jak už jsem řekl, nic jiného než herectví neumím, takže mi ani nic jiného než se do toho zase rychle dostat nezbývá.
V Ulici letos startujete už 17. sezonu. Málokdo v ateliérech Ulice strávil tolik času jako vy. Prozradil byste, kde nejraději relaxujete v průběhu natáčecího dne?
Jsem nejraději tady v šatně. Nejspokojenější jsem, když ji mám jen pro sebe a můžu si udělat svoje pohodlí. Nejčastěji mezi obrazy ležím na pohovce, čtu si texty, přemýšlím o nich, telefonuji... A snažím se maximálně relaxovat.
Často vás také můžeme potkat u režisérského kávovaru. Jaká káva je podle vás nejlepší?
Italská. Popřípadě i jihoamerická. Měla by být hořká, ale ne kyselá. To nemám rád.
Na natáčení už mnoho let pravidelně dojíždíte z Brna a víme o vás, že na toto město nedáte dopustit. Čím to je? Měl jste někdy tendenci se přestěhovat do Prahy?
Ne, takové tendence jsem nikdy neměl. Život v Brně je komornější a my Moraváci jsme takový zpomalenější. Poznáte to už na dálnici, když u Devíti křížů dávají všichni nohu z plynu. Všechno se najednou zpomalí, nikdo kolem vás nelítá jak šus. V Praze je všechno hektické a všichni jsou tu pořád zaneprázdnění, zejména prací. Nemají čas žít. Já si rád zajdu na tenis nebo do hospody. Jednou za měsíc si udělám svůj lenivý den, kdy se obklopím dobrotami a koukám na něco v televizi. Celý den zobu, pospávám, zobu, pospávám a pak jsem zase nabitý na celý měsíc. V Brně žiji v podstatě celý život a nehodlám na tom nic měnit.
Za tu dobu už určitě musíte mít nějaké tipy, jak si co nejpohodlněji užít dlouhé cestování po D1... Co byste mi doporučil?
Myslíte tu nejpomalejší silnici v Evropě? To je zkrátka daň za to, že bydlím v Brně. Když mám v Praze představení v 19 hodin, vyrazím ve 13 hodin. Na D1 se v rádiu vyplatí poslouchat dopravní zpravodajství, když to jde, snažím se zácpy objíždět. A když to jede dobře, dá se to zvládnout za dvě hodiny. Tuto cestu absolvuji zhruba třikrát až pětkrát týdně, naučilo mě to velké trpělivosti za volantem.
