2°C
Byla pro vás žádost o ruku překvapením?
Tušila jsem to, protože se přítel jednou prořekl, abych si změřila prst, a potom si myslel, že na to zapomenu. Muži ovšem netuší, že na něco podobného my ženy zapomenout nemůžeme, takže jsem tušila, že to přijde, jen jsem nevěděla, jaký okamžik si na to vybere. Pokaždé, když si zavazoval tkaničku nebo mu něco upadlo, tak jsem byla v hrozném šoku, že už je to tady, ale nakonec to přišlo až na Štědrý večer. Přestože člověk tuší, že to asi přijde, tak to překvapení je veliké a hlavně ty emoce, na to se připravit nedá.
Takže vám to dal jako dárek pod stromeček?
Bylo to odpoledne, než jsme šli na večeři, takže jsem ho nenašla pod stromečkem. Já mám ještě na Štědrý den svátek, takže se toho ten den sešlo hodně!
Požádal vás tedy, když jste byla nalíčená a pěkně oblečená, ne v pyžamu a v papučích!
Ano, ten moment byl dobrý!
Jak vypadal snubní prsten, byla jste okouzlena?
Nenosím moc šperky, prstýnek mám jeden jediný, který mám z blešáku. Bála jsem se, aby to nebyl obří prsten s diamantem. Nepatřím k lidem, kteří si potrpí na drahé věci. V Americe se řídí podle nějakého pravidla, že by snad měl snubní prsten stát několik platů, to je podle mě hloupost. Mám ráda, když se za tyhle věci moc neutrácí, je to symbol. Mám prstýnek, černý, protože je z ebenového dřeva, a je na něm zirkonový kamínek. Jsem ráda, že přítel vychytal to, že nejsem na výrazné a třpytivé věci, a vsadil na přírodní materiál. Nevýhodou je, že se tím pádem nedá zmenšit, když je ze dřeva a je mi velký, takže ho nosím na prostředníčku.
To je velmi nevšední materiál. Vydrží vám, nemusíte na něj dávat pořád pozor?
Má na sobě asi sto vrstev laku, takže vypadá skoro jako z umělé hmoty, jen na světle je vidět, jak tam prosvítá dřevěný reliéf. Myslím si, že je rozhodně náchylnější k poškrábání než ocel nebo zlato, takže se k němu musí člověk chovat ohleduplněji.
Už zásnubní prsten je dost nevšední, máte už vymyšleno, jaké budou vaše snubní prsteny?
Původně jsem si chtěla nechat snubák vytetovat, ale ono už to taky není moc netradiční a kvůli práci jsem si říkala, že nevím, jestli je vhodné mít tetování na prsteníčku. Už jsme se samozřejmě koukali po prstýnkách a našli jsme jedny, které se nám moc líbily, jsou totiž ocelové a potažené karbonem, takže jsou také černé a je to nesmrtelný materiál, který se používá při výrobě formule 1. Nechci na ruce nosit půl milionu, to bych je raději poslala někomu, kdo je potřebuje. Našli jsme také jednu českou firmu v Hořicích, ta dělá prsteny netradičního tvaru, jsou takové sesekané a vždycky je tam nějaký kámen. Třeba jantar, rubín nebo měsíční kámen a tenhle prvek mě hodně bavil.
Nedávno jsem řešila, jak by to asi vypadalo, kdyby ženy žádaly muže o ruku! Co si o tom myslíte a jak by vypadala ta vaše žádost?
Já jsem o tom dokonce přemýšlela, protože jsem si kolikrát říkala, že se snad nerozhoupe a že to budu muset udělat já. My v našem vztahu dost boříme různé předsudky nebo dogmata typu: žena patří za plotnu a muž nosí domů peníze. Podporujeme se v tom, co koho baví, ale můj muž třeba myje doma nádobí. Já bych totiž chtěla myčku, ale on ji nechce, tak jsem mu řekla, že bude mýt nádobí, a až ho to přestane bavit, tak si pořídíme myčku. Je to taková naše hra, ale jeho to očividně vážně baví. Rozhodně to neznamená, že by byl míň chlap. Takže není nepředstavitelné, že bych ho o tu ruku požádala já, a patřím k lidem, kteří mají rádi velká gesta. Určitě bych to udělala nějak brutálně teatrálně. Nemusím k tomu mít lidi, ale udělat něco, na co by ten chlap nezapomněl.
Vy jste měla nějaký vysněný scénář, jak byste chtěla, aby vás muž žádal o ruku?
Ani nevím, ale je jedno, jakou máte představu, na to v tu chvíli nemyslíte, každá žádost je svým způsobem jedinečná a na představách nezáleží. Je fakt, že jednou, když si klekl na chodníku u silnice, aby si zavázal tkaničku, tak mě napadlo, tak on to udělá teď a tady, tak to je hrozné! Ale nakonec to byla naštěstí jen tkanička.
Svatba bude v divadle. To vzešlo nějak ze společných úvah nebo čí to byl nápad?
Když mi bylo třináct, tak jsem milovala seriál Divoký anděl. Tam se její kamarádka vdávala s motýlími křídly na šatech a já si říkala, že chci mít svatbu v divadle, mít tahle křídla a že to bude jako jedno velké představení s hledištěm plným lidí, ale to mi bylo třináct! Chtěla jsem mít svatbu venku, ale vzhledem k těm všem opatřením a k tomu, jak se všechny svatby posouvají už z loňska, není moc možné sehnat hezké místo venku, a ještě pro sto padesát lidí. Ono se to nezdá, ale nasčítá se to a ještě bychom to nestihli třeba do července připravit. Tak jsme se rozhodli, že to uděláme nejdřív na podzim a někde vevnitř. Kryštofovi jsem navrhla Divadlo v Dlouhé a přišlo mu to jako super nápad, díky tátovi je to pro něj skoro druhý domov.
Takže místo je jasné. A co šaty, ty už taky víte jaké?
Vůbec netuším! Měla jsem nějakou představu, ale jakmile se do toho zamotá realita, tak je představa pryč. Nemám ponětí, jak bude vypadat obřad, neshodli jsme se na tom, jestli bude projekce nebo disko koule, co bude viset na tazích, jaká bude scéna, jaká bude hudba, jestli budou padat konfety. Je toho tolik, protože divadlo vám dává nepřeberné množství scénářů. Šaty se musí přizpůsobit obřadu, a jestliže ještě nevíme, jak bude vypadat, šaty jsou také velkou neznámou.
A připravujete si to sami, nebo vám do toho někdo mluví?
Mně se vdává na konci června kamarádka Eliška Jansová a já jí jdu za svědka. Ona jde zase za svědka mně. Takže hodně řešíme její svatbu spolu, výzdobu a všechno kolem a řekly jsme si, že zrecyklujeme výzdobu z její svatby na tu naši.
Rodiče do toho tedy vůbec nemluví?
Ani ne. Já nemám rodiče, kteří by mi nějak negativně zasahovali do života nebo mě chtěli ovlivňovat. Podpoří mě ve všem, co si vymyslíme.
A už jste přemýšleli, kam na svatební cestu, pokud to bude možné?
Bavili jsme se o Lotyšsku. Kryštof nemá rád vedro a byli jsme spolu dvakrát v Dánsku a absolutně jsme se zamilovali. Lotyšsko je země, která není tolik políbená turismem, a my bychom rádi vzali s sebou i naše dva psy. Tím pádem bychom vzali auto a jeli do Lotyšska, případně Litvy.
Takže takový road trip. Máte obytňák, tedy předpokládám...
Nemáme, jen osobní auto. Do Dánska jsme dojeli malým citroenem a teď máme forda, který by mohl dojet do Lotyšska.
Jste tedy pár dobrodruhů?
Jak se to vezme. Oba nakonec máme rádi osprchovat se teplou vodou a mít pohodlíčko, ale ani jednomu se nám nelíbí bydlet týden na jednom místě. Rádi poznáváme země a kultury a spíme každý večer někde jinde.
Máte v plánu nějaké zkrášlování do svatby?
Já si moc nelakuju ani nehty a kvůli divadlu a Ulici si ani nemohu nějak extrémně měnit vlasy, takže zůstanu tak, jak jsem. Chci si splnit jen sen mít krásné šaty. Nemusím být za princeznu nebo mít nějakou obří krinolínu, ale chtěla bych být krásná a mít poprvé v životě šaty s holými zády!
Asi každá z nás držela miliony diet, máte vy nějakou, která se vám osvědčila?
Já patřím k věčným dietářům a zákazníkům výživových poradců, ale jediné, co v mém životě kdy zabralo, je nízkosacharidová strava. Nepovažuji to za dietu, ale životní styl. Najednou si uvědomíte, co tělu dáváte. Třeba sníst kilo mouky týdně není nezbytné pro tělo. Už asi osmý rok nejím maso, takže to mám ještě trochu složitější. Stále hledám, co mému tělu dělá dobře, a učím se ho poslouchat. Ovšem tenhle způsob stravování mohu doporučit, i co se zdravotních problémů týče, je to velmi účinné.
Ve filmu Až budou krávy létat jste tančila burlesku a stala se vzorem žen, které se dříve styděly. Cítila jste, že ta role má takovou sílu?
Bála jsem se, že to bude mít ten opačný efekt, že se nebudou lidé chtít dívat na ženu při těle a přinese to negativní vlnu. Opak byl tedy pravdou, což mě velmi mile překvapilo, a od odvysílání až do dneška mi stále chodí ohlasy, hodně i ze zahraničí, hlavně tedy od chlapů. Vše velmi slušné, nic vulgárního, nikdo nenarážel na to, že bych byla nějak odporná, naopak smekali přede mnou klobouk. Nedokážu moc přijímat pochvaly, takže to byla docela velká škola v tomhle ohledu, přijmout to, když někdo řekne: „Vy jste krásná.“ Snažím se to pořád znova a znova pouštět do hlavy, že je to možné. Byla to opravdu velká terapie.
V čem byla ta role nejnáročnější, co všechno jste musela překonat?
Určitě to byla ta nahota. Na divadle jsem se s tím nesetkala, mým maximem byly dobové plavky z roku 1920, takže skoro to stejné, jako bych měla na sobě svetr! Nahota tedy byla velká výzva, a proto jsem to dlouho zvažovala. Jsem ráda, že jsem souhlasila, protože bych byla hloupá to odmítnout. Byla to krásná práce. Druhým náročným bodem byl tanec. Sice jsme měli tanec na škole, ale nepovažuji se za nějakou skvělou tanečnici. Když ovšem člověk vidí, co ten tanec udělá s vaším tělem a především s psychikou, to je neuvěřitelné. Dvakrát týdně chodíte cvičit a vidíte, čeho je vaše tělo schopno a jaké dělá pokroky a jak se u toho cítíte sexy! Je jedno, jestli máte padesát nebo sto kilo, ten tanec tomu dodává něco neuvěřitelného.
Odnesla jste si z této role něco do svého života, netančíte třeba doma příteli?
Na to já jsem hrozný stydlín. Já vím, že to vypadá divně, že zatančím před Janem Krausem, a doma nezatančím. Mně to přijde hrozně zvláštní, posadit chlapa do křesla, zapnout hudbu a začít tančit, je to strašně divné.
Co na partnerovi nejvíce obdivujete?
Těch věcí je spousta. Kryštof mi dává prostor pro to, být tím, kým jsem. Když mám splín, tak ho mohu mít, nevyčítá, nezávidí. Je to inteligentní člověk, se kterým si můžete stále o něčem povídat, má velký přehled, je tolerantní. To, co jsem pochopila ze svých předchozích vztahů a co aplikujeme teď do toho našeho, je, že můžete růst, můžete pracovat na sobě a můžete to dělat společně nebo vedle sebe. Nejhorší je, když jeden se posouvá a druhý stagnuje. Pak se vaše cesty rozdělí. V našem vztahu na sobě pracujeme oba a vzájemně to spolu sdílíme a podporujeme se.
Ještě se tedy musím na chvíli dotknout Ulice. Jste tam za motorkářku, jaký máte tedy vztah k těmto strojům, umíte aspoň řídit skútr?
Několikrát jsem se o to pokoušela. Mým snem totiž je předjíždět kolony v Praze na vespě. Zjistila jsem, že to nedokážu. Mám před tím obrovský respekt. Moje máma si ve čtyřiceti letech udělala papíry na velkou mašinu a nikdy na ní nejezdila. Teď si s bráchou koupili motorku, že si to tedy máma opráší, ale nakonec jezdí jen brácha. Já jsem si na tu motorku sedla a zjistila jsem, že mám takový respekt, že se ani nerozjedu. Je to dost drahá sranda a bojím se, že bych tomu něco udělala. Taky z uměleckých škol, kde na nás apelují, abychom si nic neudělali, protože je blbé, když si herec na půl roku zlomí nohu, jsem si vypěstovala přehnaný strach o sebe. Já jsem si nakonec pořídila elektrickou koloběžku. Jede dvacet pět kilometrů v hodině, z kopce to vytáhnu až na jednatřicet. Je to koloběžka, jasně, ale bydlím v Podolí, najedu na cyklostezku a krásně se dovezu až k Mánesu! Takže za mě úžasná věc!
Vaše postava v Ulici si přivydělává erotickými telefonáty. Dokázala byste si představit takovou brigádu v reálném životě?
Upřímně ne. Když mi bylo patnáct, nastoupila jsem na konzervatoř a neměla jsem vůbec žádné peníze, tak na mě občas někde vykouknul inzerát. Nebylo to na erotickou linku, ale třeba nábor holek na společnice do Německa nebo podobné služby, které vám vynesou hromadu peněz v podstatě za nic. Mně to přijde strašidelné a řekla jsem si, že vždy potřebuju dělat vše tak, abych se na sebe mohla podívat do zrcadla a vědět, že jsem slušný člověk. Chápu, že se někdo může dostat do situace, kdy musí dělat různé práce, ale opravdu bych šla dělat cokoli jiného než to, co souvisí s něčím tak intimním, jako je sex.
