3°C
Viděl jste hru Pánský klub v Divadle Na Jezerce?
Viděl, ze záznamu.
A jaký jste z ní měl pocit?
Sranda, drží to pohromadě. Já si myslím, že ty dialogy jsou reálné. Samozřejmě je to kondenzované do kratšího časového úseku, ale myslím si, že v rámci terapií by ty věci dřív nebo později zazněly.
Vy sám máte za sebou nějakou terapii?
Mám, ne sice vztahovou, ale o psychiku pečuji. Jsem moderní člověk, vnímám se tak, že jsem tělo i duše, a o obojí se starám.
Tak to jste nejspíš svému psychoterapeutovi během covidové karantény volal mnohem častěji.
Asi jo, i když ne až tak kvůli covidu. Ale v té době, a tak to bylo asi u všech, vylezly na povrch určité věci, takže to beru jako velkou očistu.
Pomohl vám?
Ano, je to úplně stejné, jako když jdete k zubaři. Taky vám pomůže.
Ve filmové verzi Pánského klubu hrajete Cyrila. Co na něj můžete prozradit?
Je to učitel na střední škole, kterého pronásledují erotické představy o jeho studentkách a který by se jich rád zbavil, protože se bojí, že by mohl být manželce nevěrný. On jediný je na té terapii preventivně.
Řešil byste to podobně, kdyby se o vás pokoušely nějaké představy?
To nevím.
Ale jste přece zastáncem preventivních opatření?
Asi jo. Ale zrovna tohle si myslím, že se preventivně řešit nedá, a když se taková věc přihodí, je to v podstatě nehoda.
V mých očích jste workoholik. Buď hrajete, nebo režírujete. Nebo píšete scénář... A když máte volno, jezdíte po světě a učíte se jazyky. Co je z vašeho pohledu horší: erotická závislost, nebo závislost na práci?
Ono to spolu souvisí. Je to prostě nějaká aktivita. Spousta lidí třeba tvrdí, že nepijí moc alkohol, ale když pracují, tak ho konzumují hodně místo toho, aby to bylo obráceně. Protože člověk nějak musí upouštět tu páru, a každý to řeší jinak. Někdo erotikou, jiný pitím, další jídlem nebo i jinýma věcma. Já asi taky, ale není to tak strašné. Myslím si, že jsem docela v pořádku. Každopádně workoholismus je horší závislost.
Co stres, ten taky býval vaším problémem? Neuměl jste ho odbourávat... Už si s ním víte rady?
Trošku líp, ale furt je to těžký, protože já to hlavně nedávám najevo, takže si všichni myslí, jak jsem v pohodě. A to je pro mě dost nevýhodná situace. Protože když lidi o vašem stresu vědí, může vám to paradoxně pomoct, což jsem si nikdy neuvědomoval. Ale furt ho ještě neumím dostatečně sdílet a pořád se stresuji. Je to složitý.
Teď jste ale v pohodě, teď stres necítíte.
Teď ne.
Přitom máte spousty práce…
Ale to už od února. Režíroval jsem černobílou reklamu na bernarda. Hrál jsem v seriálu Kokořín, což je taková kraťoučká, lehká věc. Něco jsem připravoval, něco musel nakonec odmítnout a teď se chystám na svůj třetí film Vlny, do kterého jsme dělali castingy, takže jsem pořád v jednom kole.
O čem budou Vlny?
Je to skutečný příběh redaktorů Československého rozhlasu.
Jde o známá jména?
Některá ano. Milan Weiner, který redakci Mezinárodního života v 60. letech řídil, tak známý není, ale Věra Šťovíčková, Jiří Dienstbier, Jan Petránek, Luboš Dobrovský v povědomí jsou.
To se muselo obsazovat těžce.
To je pravda. Ale paradoxně ty role, které jsem myslel, že půjdou obsadit těžko, šly lehce, a jiné se zase hrozně vzpírají.
Hledal jste herce tak, aby odpovídali reálnému předobrazu?
Realitě se tolik nepodobají, i když vás to tam samozřejmě vede, obzvlášť když jsem ty lidi znal. Měl jsem totiž to štěstí, že jsem se s nimi potkal. Dneska už nikdo z nich nežije, ale já to ještě stihl. Ale není nutné, aby jim herci byli podobní vizuálně. Pamatuji si filmy, kde tvůrci hodně vsadili na vnější podobu, a pak je to zradilo. Jde spíš o nějakou energii, o to, jak ten člověk funguje v redakci jako element.
Nakoukl jste do nějaké rozhlasové redakce, abyste věděl, jak to tam chodí?
Ono se tam už dneska asi pracuje úplně jinak než tenkrát, ale já jsem studoval žurnalistiku a hodně se zaměřoval právě na rozhlasové vysílání, čímž jsem se dostal i k téhle látce. Četl jsem knížku Od mikrofonu k posluchačům, která je soubornou historií rozhlasu, a ta mě ovlivnila. Psal jsem pak o ní dokonce seminárku.
Vy jste studoval žurnalistiku? Kde?
Na Univerzitě Jana Ámose Komenského.
A proč jste se jí nikdy nevěnoval? Protože jste už byl dobře zavedený jako herec?
No, hercem jsem byl už předtím, ale studoval jsem ji, protože mě to zajímalo. Hned po gymplu, v letech 2006–2009. To už jsem měl za sebou Snowboarďáky a dalších asi devět filmů. Hraní mě bavilo, ale zároveň jsem furt přemýšlel, co ještě budu dělat dál.
A pořád cítíte potřebu vzdělávat se?
Jo, pořád. Neustále něco zkoumám a taky studuji jazyky.
Tak nejspíš brzy někam vycestujete, abyste přidal další.
To asi ne. Myslím, že nový jazyk se už učit nebudu. Mám angličtinu, italštinu, němčinu a teď je mým hlavním úkolem celoživotně si je udržet.
Vraťme se k Vlnám. Jaká je v nich zápletka?
Ten příběh je o dvou bratrech, kteří vyrůstají v ústraní bez rodičů. Ten starší se stará o toho mladšího a je při tom najat do redakce Mezinárodního života jako technik. Neví moc proč, ale nakonec se dostává do centra dění Československa a vlastně i Evropy té doby. A i tohle je inspirováno skutečnými událostmi. Ale hlavně je to o té redakci, o tom, co dělali během pražského jara, o jejich protiokupačním vysílání...
To je dobový film, takže bude drahý.
Čeká nás asi nějaké shánění peněz, já teda nejsem producent, ale fungujeme jako tým. Zároveň věřím, že máme v rukou poklad, myslím, že je to opravdu silná látka. Je zvláštní, že se jí ještě nikdo nedotknul a roky 1967–68 nezpracoval. Dosud byla okupace v hraných filmech jenom okrajově, ale do jádra těch událostí a dění v rozhlasu se ještě nikdo nepustil.
Asi si na to nikdo netroufnul. Je to historická, a navíc ošemetná látka. Třeba se báli subjektivního přístupu. Jak jste na to šel vy?
Mě to vedlo samo. Ti redaktoři, s nimiž jsem se kdysi setkal, mi řekli věci, o kterých dodnes nikdo netušil. Jedna historicky opravdu objevná skutečnost se dostane ven až s tímto filmem. Zatím o ní nikdo neví. Ale já na tom začal dělat už před osmi lety, sám jsem si k tomu napsal scénář.
Zároveň píšete knihu. Jak se bude jmenovat?
Planeta Krypton. Na planetě Krypton se narodil Superman, ale tohle bude romantický příběh.
Pánský klub, který právě točíte, je prvním celovečerním filmem Matěje Balcara. Jak se cítíte při práci s debutantem?
Dobře. Už loni jsem točil film se začínajícím režisérem (Jan Haluza – pozn. red.) Deníček moderního fotra, který teď půjde do kin, a teď zase s debutantem, tak jsem rád, že si mě všímají. (smích) Jsou sice nezkušení, ale většinou hodně nadšení a mají chuť natočit svůj film dobře. A tím ty nezkušenosti překryjí, protože těch je pramálo. Většinou jsou to lidé, kteří prošli filmovou školou a to řemeslo znají. Že bych to cítil nějak moc, že jde o debutanta, to nemůžu říct.
A dal byste mu ve svém filmu roli, protože Matěj Balcar původně chtěl být hercem?
On už si ji dal sám v Pánském klubu.
autor: Ivana Bachoríková
