Pondělí 21. června 2021
Svátek slaví Alois, zítra Pavla
Oblačno, bouřka 31°C

Pavel Trávníček je zraněný: Odstoupí ze StarDance?

14. května 2021 | 06:00

StarDance ještě nezačala, a Pavel Trávníček už kulhá. Jeden z deseti účastníků nové řady populární taneční show si vlastní neopatrností přivodil úraz.

Co se vám stalo, že kulháte? Za chvíli začne StarDance, a vy jste indisponovaný.

Byl jsem moc aktivní, pracoval jsem.

Kde?

Na zahradě. Běžel jsem něco udělat a už to bylo.

Co s tím máte?

Vyvrtnutý kotník.

A byl jste u lékaře?

Byl, protože to strašně bolelo. Museli mi ho zrentgenovat, jestli nejde o něco vážného, ale naštěstí mám jenom natažené vazy, nic utrženého.

Budete vůbec v pořádku, až začne televizní přenos?

To je za dlouho, tak věřím, že budu.

V nejhorším případě byste mohl v průběhu soutěže odstoupit.

To si myslím, že budou chtít po prvním kole všichni, až zjistí, co je to za dřinu.(smích) Ale já určitě zkusím, co vydržím.

Nenapadlo vás začít trénovat s předstihem, abyste na to klání byl lépe připravený? Nebyl byste první.

To nehrozí. Půjdu do toho normálně jako všichni. Už jsou vypsané nějaké termíny… Ale pořád ještě nevím, s kým budu tancovat. Dozvíme se to až v červnu.

Chodil jste vůbec zamlada do tanečních?

Chodil. Všechny holky měly natupírované účesy a smrděly lakem na vlasy (smích). My, kluci, jsme měli bílé rukavice a společně jsme tančili všechny ty polky, valčíky, čaču a další tance, o kterých už dávno nikdo neví, jak vypadají. Jenom polka a valčík se dneska na plese ještě uplatní. A tenkrát nám to na parketě šlo. Ale my jsme měli na divadelní fakultě „pohybovku“. Tanec, pantomimu… Takže herci jsou po této stránce docela dobře vybavení. Pro nás by StarDance nemusela být zase takovým překvapením.

Ale jinak jste se se sportem spíš míjel, ne?

Já jsem sportovec tělem i duší! Už od mládí. Vždycky jsem hrál tenis, to ještě nebyl tak populární jako dnes, taky celkem dobře lyžuji a chodím si občas zaběhat. I fotbálek jsem docela hrával.

Jak to máte s koňmi? V Popelce cváláte docela suverénně.

To jsem uměl ještě před natáčením, protože můj děda měl hospodářství a k němu koně. Tak jsem se občas na nějakém projel a později si pořídil vlastního. Jezdil jsem pak pravidelně, protože mě to strašně bavilo. S koněm je to jako s letadlem. Vlezete do letadla, bojíte se a nikdy vás to neopustí. Sednete na koně, bojíte se a taky vás to neopustí. (smích) Mně se to líbilo hned, když jsem na něj poprvé vylezl, tam to bylo jednoznačné.

Princ Trávníček vzpomínal na Popelku: Utopil jsem koně ve sněhu! • VIDEO: Markéta Reinischová, Lukáš Červený

Takže se StarDance nebojíte?

Horší než Pevnost Boyard to snad nebude! To bylo hodně těžké natáčení. I když tanec je na fyzičku taky náročný, baleťáci by mohli vyprávět.

Proslavily vás Tři oříšky pro Popelku, ta nečekaná přízeň filmových diváků vás musela určitě zaskočit.

Bylo to náhlé. My tenkrát neměli ani fotky, které bychom mohli svým fanouškům rozdávat. Když jsem pak o tom mluvil s Vladimírem Rážem (představitel krále Miroslava v Pyšné princezně – pozn. red.), řekl mi: „Jakmile natočíš pohádku a povede se ti, už se to s tebou poveze. Jednou princ, navždy princ!“

Přinesla vám velkou popularitu i v Německu…

To je pravda. Dokonce mi tam lidi posílali dopisy, protože si mysleli, že jsem německý herec.

Na výstavě Svět pohádek Boženy Němcové, kterou jste před pár dny otevíral v Kotvě, jsou kostýmy i z Tří oříšků pro Popelku…

Já si ten svůj nedávno zkoušel na Barrandově a už jsem se do něj nevešel. Ale jenom o fous, o pár centimetrů. Původně jsme měli Popelku točit v létě, to se ale nestihlo, tak Vašek Vorlíček z nouze vyslovil geniální myšlenku: „No tak to natočíme v zimě.“ Jenomže my na sobě měli jenom tenké punčocháče, kvůli kterým se mi kolegové dodnes posmívají, a v té zimě na Šumavě, kde bylo mínus sedmnáct... Ale vydrželi jsme to. Protože jsme byli mladí.

Jak je to s vaším muzeem, které jste jako vzpomínku na Popelku vytvořil?

Pořád existuje, expozice se malinko mění, aktualizuje a lidi tam chodí. Jednak proto, že je Švihov opravený a je to pěkný hrad, jednak je tam spousta pěkných artefaktů z té pohádky. Dal jsem tam i svůj filmový scénář.

Původně jste ho ale vystavoval jinde?

Ano, ale pak jsme všechno přesunuli do Švihova, kde bydlela macecha, paní Braunbock, a točil se celý závěr filmu. Zjistili jsme, že je to daleko lepší místo, protože ho lidi znají.

A jak dopadl film Der Große Rudolph, který jste točil v Německu?

Prý se moc povedl. Premiéra dopadla dobře, ale já na ni, bohužel, nemohl, takže jsem ho zatím neviděl.

Hlavní postava byla inspirována skutečnou osobností, podnikatelem a návrhářem Rudolfem Moshammerem. Kdo to byl, že o něm Němci měli potřebu natočit film?

Moshammer byl kostýmní výtvarník, návrhář, excentrická postava, které se týkalo všechno, co souviselo s estetičnem. Je to známá figurka 80. let. Všichni v Mnichově si ho dodnes pamatují. Vedl poměrně divoký život, extravagantně se oblékal a jezdil rolls-roycem, měl jich asi šest. K tomu několik butiků, které vedla jeho maminka. Než zkrachoval, byl hodně bohatý. A já ve filmu hraji Rolfa, jeho řidiče. Takovou pravou i levou ruku zároveň. Rolf vozil Rudyho na všelijaké zálety za muži i ženami, spíš tedy za muži. Byl jeho vrbou.

Jak vás objevili?

Přišel za mnou režisér a vyzvídal: „Vy prý máte rolls-royce, tak mě napadlo, že s ním asi umíte jezdit…“ Já samozřejmě řekl, že jo, a hned jsem měl roli. (smích)

Takže jste se Němcům po letech zase připomenul. Ale vy jste tam vystupoval i v rodinné show Tři oříšky pro Popelku. Jak na ni vzpomínáte?

Měli jsme premiéru v Berlíně a cestovali po velkých halách. Návštěvnost byla obrovská, sedm až deset tisíc diváků na každém představení. A já hrál krále.

Předpokládám, že v němčině.

Samozřejmě. Musel jsem si ji dopilovat. Měl jsem k ruce jednoho učitele a Filipa Albrechta, který je mým manažerem v Německu. Ale stejně se mi během hraní vybavoval nejprve český text.

V podobné inscenaci jste hrál i tady, tím pádem můžete srovnávat. Reagují Němci během představení jinak a na jiných místech než Češi?

Určitě. Němci jsou strašně vděční diváci. Před představením jsem pokaždé vystoupil s jakýmsi úvodem, a aniž bych cokoliv řekl, stačilo jenom, že jsem přišel na pódium, a minutu mi tleskali. Až jsem byl z toho úplně nesvůj a nevěděl, co dělat. Oni mají své herce rádi. I sportovce. A jsou velmi spontánní. Takže po každém představení jsme se dvě a půl hodiny podepisovali. V tom kostýmu! Nakonec nás pořadatelé museli zachránit tím, že nás odtáhli pryč, jinak by to nebralo konce. Já jsem si do té doby nedovedl deset tisíc lidí pohromadě ani představit.

Přišla vám z Německa nějaká nová nabídka, když tam máte stejného agenta jako kdysi Karel Gott?

Něco se rýsuje. Ale zatím všechna divadla i film mají stopku stejně jako u nás, takže je to zatím hudba budoucnosti.

autor: Ivana Bachoríková

Autor: Ivana Bachoríková