2°C
Věděl jste, když jste psal Pánský klub, který byl nejprve uveden na divadle, že by z něj jednou mohl být i film?
Matěj: Já už ho s tím záměrem psal. Předtím se mi totiž nepodařilo prosadit do výroby jiné dva scénáře. Podle mě byly dobré, přesto byla jejich realizace na poslední chvíli zastavena. V televizi mi mimo jiné řekli, že nejsou vtipné. Tak jsem si pomyslel, že buď mému humoru nerozumí, nebo ho neumím dát na papír. A rozhodl jsem se, že zkusím napsat nejprve divadelní hru, nastuduji ji, pozvu na ni potenciální partnery a uvidím, co tomu řeknou. A zaplaťpánbůh Pánský klub se líbil, takže jsme mohli začít přemýšlet o filmu.
Který si i sám produkujete.
Matěj: Naše společnost Demopictures je pouze jedním z koproducentů. Hlavním producentem je Punk Film. Martin Hůlovec a Filip Čermák byli na premiéře a okamžitě se pro věc nedchli. Ten moment byl pro mě dost rozhodující, protože jsem zvažoval, jestli má cenu věnovat se psaní dál. Kdyby se nesmáli a představení se jim nelíbilo, dali by za pravdu těm předešlým názorům, že neumím dělat komedie. Ale naštěstí to bylo naopak a moc si přeji, aby to takhle dopadlo i s filmem.
Vy jste ale role trošku přeobsadil, zůstali jenom Zdeněk Žák, Milan Šteindler, Martin Leták a Kristýna Hrušínská.
Matěj: Ono je běžné, že když se obsazuje film pro širokou masu, musíte do něj angažovat hvězdy. My měli štěstí na Jirku Mádla a Bolka Polívku. Je mi vždycky líto, když původní herci z projektu vypadnou, proto jsme to vyřešili tak, že jsme je všechny obsadili aspoň do vedlejších rolí.
Oproti divadelní verzi bude ale ve filmu víc ženských postav.
Kristýna: V divadle se celý děj odehrává v jedné místnosti, kde probíhá skupinová terapie. Ve filmu je těch prostředí ale víc, a tím pádem je tu prostor pro postavy, o kterých se na divadle jenom mluví. To je třeba Edova (Milan Šteindler) manželka, kterou hraje Nela Boudová. Nebo Cyrilova (Jiří Mádl) partnerka Hanka Vagnerová. Taky se tu objeví moje máma (Miluše Šplechtová), se kterou máme před kamerou stejný vztah jako ve skutečnosti, matka s dcerou.
A váš táta Jan Hrušínský?
Kristýna: Ten hraje manažera Zdeňka Žáka, který je rockerem a dochází na skupinové terapie.
I svému synovi jste dali roli.
Kristýna: Je tam scéna, při které terapie probíhá v kavárně. Všichni zúčastnění při ní řeší choulostivé erotické záležitosti a vedle u stolu sedí babička s dědečkem a malým vnoučkem. A ten chlapeček začne mít vlezlé otázky: „O čem to mluví? Co to je?“ Tak jsme si řekli: proč to nedat Vojtovi?
To už tak dobře mluví?
Kristýna: No jasně, vždyť už mu budou čtyři!
Matěj: A od roku nezavře pusu.
Moc vět to není, ale stejně – dalo mu práci naučit se je?
Kristýna: Ne, pověděli jsme mu, co má říct, a on to zopakoval.
Co za to dostal?
Zatím nic.
Ale konto pro případné honoráře už asi založené má.
Matěj: No spoříme mu, aby mu po nás něco zbylo.
Nezdráhali byste se „půjčit“ ho někomu dalšímu na natáčení?
Matěj: Zatím jsme to neřešili, žádná taková situace nenastala.
Docházela jste, Kristýno, v minulosti na nějaké terapie?
Kristýna: Ne, ale kdysi jsem uvažovala, že bych šla studovat psychologii, protože mě s holkami vždycky bavilo rozebírat naše aktuální vztahy s partnery. No, a co jiného dělá psychoterapeut? Řeší ostatní a jejich problémy, přitom sám jich má spoustu.
Proč z toho nakonec sešlo?
Kristýna: Čím je člověk starší a škole se víc a víc vzdaluje, tím víc je pro něj problém naskočit znovu do té rutiny a pravidelně se učit. Měla jsem čtyři roky po DAMU a necítila se už na to, abych se do toho procesu vracela.
Kde jste ty problémy, které hlavní postavy řeší, nasbíral?
Matěj: Všechny vycházejí z reality. Jsem takový životní pozorovatel. Část jsem pochytil v rodině, něco od kamarádů a další věci jsem si vyslechl od starých moudrých mužů. A jenom jsem to prokombinoval. Zároveň jsem do příběhu dal něco ze sebe. Myšlenky některých postav jsou mými vlastními. Byla to taková hra, při které jsem otevíral svá temná zákoutí, konfrontoval je se svojí morálkou a dával do úst různým postavám. Docela mě to bavilo, akorát když rodina odjela na chalupu a já zůstal doma sám jenom s těmi pěti podivíny, které jsem si vymyslel, bylo to dost náročné na nervy. Než jsem šel mezi lidi, musel jsem je ze sebe setřást. Psaní tohoto scénáře pro mě bylo velmi zajímavou sondou jak do mé vlastní duše, tak do duší rodiny a kamarádů.
Kristýna: V té době se nám narodil Vojta, tak jsme chodili na Vyšehrad na procházky a Matěj mi při nich pokládal strašně divné otázky. Hlavně ohledně nevěry. Říkala jsem mu: „Když zahne ženská, je to špatně, a když muž, tak je to v pořádku? Vždyť je to úplně to samé. Když zahneš, tak zahneš a je jedno, jestli jsi ženská nebo chlap.“ A on furt: „To není jedno a totéž.“
Matěj: Ono to nesouvisí přímo s pohlavím, je to spíš individuální. Ale muži obecně mají k nevěře větší sklony, protože se tak rychle nezamilovávají. Je pro ně menší problém oddělit lásku a sex. Ženská nevěra tak může být pro manželství větším rizikem. A o tomhle jsme s Kristýnou polemizovali, aniž by věděla, kam tím mířím. Až jsem jí jednoho dne položil na stůl sto stránek scénáře a říkám: „Tady to máš.“ Takže terapeutka Linda mluví ve filmu jazykem Kristýny.
Čí úchylka z té pětice je vám nejsympatičtější, pro koho máte největší pochopení?
Matěj: Sám jsem se nejvíc ztotožnil, byť jsme věkově odlišní, se scenáristou Přemkem, kterého hraje Bolek Polívka. On je takovým předobrazem mě samotného, vize mého vlastního stáří. Samozřejmě bez nevěry. Ale jeho životní styl a rytmus, to filosofování, vysedávání v parku a rozmlouvání s kamarády, to by se mi líbilo.
Kristýna: Tak to je vtipný, protože když jsem četla scénář poprvé, taky mi byl Přemek nejsympatičtější.
Matěj: Když jsem tu roli psal, pro lepší pochopení jsem uváděl, že jde o scenáristu svěrákovského typu, nonšalantního, noblesního pána. Ale Bolek si to pojal po svém a dělá to moc hezky.
Režírovat film a divadlo jsou odlišné disciplíny. Jakou zkušenost jste udělal?
Matěj: Když zkouším v divadle, kolegové říkají: „Ty seš filmař, viď, ty nejsi divadelník.“ Jak to víš? „No to je jasné podle toho, jak pracuješ s pohybem a timingem.“ Pak přijdu na plac a ptají se: „Ty jsi divadelník, viď?" Tak z toho jsem úplně vyřízený.
Kristýna: Jsi prostě svůj. Mimo škatulky.
Matěj: Snažím se pracovat tak, aby mě to bavilo. Ale vystudovaný mám film.
Jenomže tohle je váš první celovečerní film a kolem je spousta hráčů, kteří mají za sebou víc zkušeností než vy. Nedávají vám to sežrat?
Kristýna: Já myslím, že Matěj autoritu má. Není tu žádné takové to: „Hele, já jsem už něco udělal.“ To vůbec. Všichni jsou profesionálové, vědí, jak se chovat.
Matěj: Kolegové jsou skvělí. Máme tady opravdu velké herecké hvězdy a všichni jsou výborní i jako lidi. A tím, že jsem ten scénář sám napsal a zkoušel už v divadle, cítím se docela jistý v kramflecích. Představu o filmu mám úplně jasnou, protože tohle je už šestnáctá verze scénáře. Divadelních bylo sedm a filmových devět, což je pro středoproudý film docela nezvyklé. Takže já jsem dramaturgy už tak prověřený a zocelený, že mě, myslím, hned tak něco nerozhodí. Ale to je tou usilovnou prací. Trvalo tři roky, než jsme se dobrali finálního scénáře. A opravdu zastávám názor, že je lepší točit míň, a o to líp být připravený. Když máte scénář v hlavě zafixovaný, daleko lépe se vám pak pracuje.
Občas se něco nepovede, ale vás to, jak jsem viděla, vůbec nerozhodí.
Kristýna: Každá práce má svoje. Z něčeho se člověk nervuje, ale tady je důležité nedat to úplně najevo. Protože přece nebudu znervózňovat svoje kolegy, kteří mají před kamerou podávat výkony.
Já bych jenom chtěla vědět, jestli je Matěj flegmatický, nebo se tak skvěle ovládá.
Matěj: Na mně prý emoce nejsou znát, což mě docela překvapuje. Lidi mi říkají: „Tys byl v takové pohodě!“ A já zírám, protože jsem byl celý den naštvaný. Ale asi to není vidět. Jinak se celoživotně považuji za lehce hysterického flegmatika. Jsem jakoby v klidu a nic moc zásadně neprožívám, ale permanentně mám jakousi lehkou vnitřní neurózu, což se projevuje tím, že nejsem schopný chvilku posedět. Pořád bych něco dělal.
Kristýna: Tak to sedí. Popsal ses dobře, líp bych to sama nesvedla.
Jaká jste vy?
Kristýna: To ať radši řekne Matěj.
Matěj: Mně přijde Kristýna mimořádně zábavná a hrozně hodná, čímž jí nijak nepochlebuji. A líbí se mi, že zároveň co chce, to řekne. Ale umí to vypustit z úst kulantně.
Kristýna: Matěj mi třeba celý natěšený dává přečíst jednotlivé verze scénáře a já se ptám: „A proč tahle postava říká tohle? Já tomu vůbec nerozumím. Není lepší udělat to jinak?“ Samozřejmě ho to popudí, ale za chvíli přijde, že jsem měla pravdu, že takhle je to lepší, a děkuje mi.
Vy teď píšete další scénář se svým tátou…
Matěj: Ten už je pár let hotový a leží v šuplíku. Ale neřeknu vám, o čem je, aby mi ho někdo neukradl. Můžu akorát prozradit, že jde o černou komedii. Jmenuje se Konečná Strašnice. Funguje tam vedle sebe krematorium a vozovna tramvají.
Váš otec je ale muzikant!
Matěj: Táta je kontrabasistou v České filharmonii a taky velmi aktivní malíř.
A opravdu psal ten scénář s vámi, nebo jenom nahazoval nápady?
Matěj: Dělali jsme ho spolu. Ale i když píšu sám, táta s Kristýnou bývají mými prvními dramaturgy a rádci. Začínali jsme spolu oba od nuly, já jako nepolíbený student, on zkušený čtyřicátník, a vypracovali jsme se v poměrně schopné duo. Tak uvidíme, co z nás ještě vypadne.
Bude se táta podílet na hudbě k filmu Pánský klub?
Matěj: Hudbu má na starosti Honza Kučera, ale táta hraje na kontrabas v jedné scéně z pohřbu. Sehnal do filmu celou kapelu a zahrál si s ní.
Kristýno, bratra Nikolu máte v Austrálii, sestru Báru v Americe. Pokud vím, chtěli jste je s rodiči navštívit…
Bohužel, tyhle plány padly. Amerika je zatím nepřístupná a Austrálie úplně uzavřená. Je nám to líto, protože s bráchou, který má už dvě děti, jsme se neviděli přes dva roky. A s Bárou taky. Má ročního kluka a naživo jsme se ještě nesetkali. Zatím to není možné.
autor: Ivana Bachoríková
