Neděle 18. duben 2021
Svátek slaví Valérie, zítra Rostislav
Zataženo, déšť 10°C

Tragédie v rodině Petry Janů: Strýc zemřel na covid, teta je v nemocnici a jejich syn skočil z okna

6. dubna 2021 | 06:00

Od loňského podzimu Petra Janů nebyla v Praze. Uzavřela se před světem na své chalupě v jižních Čechách. Tam se svým maltézským pinčem chodí na dlouhé procházky do lesa a snaží se chránit se před covidem. V její rodině už nadělal paseky dost.

Už abychom se konečně viděly i naživo, co říkáte?

To mi povídejte, jsem už rok zavřená v lese.

Tak, všeho s mírou, Petro! I toho kvalitního čerstvého vzduchu.

(smích) Jak říkávala moje babička: Celá kráva do polívky je moc.

Do Prahy nejezdíte?

Nemám proč. Byt mi kontroluje paní, kterou mám na úklid, poštu si nechávám posílat tady, tak nevím, co bych tam hledala za štěstí.

Kvůli změně! Z lesa do města a zpět do lesa. Střídání prostředí by vám tu karanténu možná zpříjemnilo.

Tak to jedu jednou za deset dní nakoupit do Jindřichova Hradce. Sice nejde o velkoměsto, ale taky je docela velký. Ale až to skončí, budu muset i do Prahy, protože tady na chalupě mám jenom zimní věci.

Jak to?

Na přelomu léta a podzimu jsme ještě koncertovali a já neviděla důvod se sem stěhovat nadlouho. Vždyť to vypadalo, že jsme se té breberky zbavili. Ale spadli jsme do toho ještě víc, a já už tady zůstala.

Chystáte se na očkování?

Ano. Až na mě přijde řada, ráda se nechám očkovat.

Nebojíte se vedlejších účinků vakcín?

Prosím vás, kdybych se měla řídit vším, co si přečtu, tak bych se musela zakopat po krk do země a zůstat tu už nadobro. Protože to jsou takové zprávy ze všech stran… To je špatně, tamto dobře, pak zase tohleto, támhleto. A ministr zdravotnictví do toho říká: „Co kdybych ještě zakázal…“ Vždyť je to k zbláznění. Nechám se očkovat, protože té nemoci nechci jít naproti. I kdyby mi to mělo jenom zmírnit její příznaky, tak zaplaťpánbůh za to! Protože moji rodinu to zasáhlo takovým způsobem…

Co se stalo u vás v rodině?

Zemřel mi strejda na covid. Teta to taky chytila a naštěstí se už z toho dostává, ale dlouho byla v umělém spánku. A až se probere a zjistí, že to, v čem žila, už neplatí, bude to pro ni šok. Byli spolu pětapadesát let, nehnuli se od sebe na krok. Nedovedu si představit, jak přijme, že už tu její manžel není. Myslím, že bude potřebovat psychologa.

Kolik mu bylo?

Doktoři říkali: „No jo, vždyť je mu už sedmdesát osm.“ Ale mohl tu ještě být. Teta je asi o dva roky mladší. A jejich syn je momentálně celý polámaný a stará se o něj jeho mladší brácha.

Proč je polámaný?

On si dával za vinu, že ten covid domů zavlekl a rodiče nakazil, načež se hrozně opil a pomlátil. Tak ho odvezli do nemocnice, dali dohromady, uložili na pokoj a on vykročil k oknu a skočil z něj.

Proboha!

Polámal si půlku těla a ještě se neví, jestli nebude mít trvalé následky.
Takže teta se, chudák, vrátí domů, manžela, se kterým fungovali jako spojené nádoby, tam mít nebude a syn je potlučený.

To je šílené! Ale ta hysterie politiků nezná mezí, a to jsou důsledky. Když apelují slovy: Můžete zabít své blízké! Některým věcem se prostě uniknout nedá. A tak je to třeba brát.

Těžko říct, těch případů je strašná spousta, ale brát si něco osobně je úplná blbost, protože k té nemoci se dá přijít opravdu mnoha způsoby. Můžete si virus přinést domů s potravinami a přitom se chránit, jak chcete. Vždyť je to věc, se kterou jsme se dosud nesetkali, nevíme, co si s ní počít. Já si jenom pamatuji, jak sem před rokem dorazily první zprávy z Wu-chanu a člověk si říkal: Aha, v Číně, to je daleko. A najednou migrací, tím, jak je svět propojený, se to rozlezlo všude a je to jak blbá science fiction.

Samozřejmě ty ztráty na životech jsou smutné a ta nemoc nepochybně ostřejší než obyčejná chřipka, ale vnímat to jako katastrofický film podle mě není třeba. Jenomže tady už funguje davová hysterie.

Nevím. Já na to opravdu žádný názor nemám, protože když občas slyším svoje kolegy, kteří se změnili v odborníky na covid, otvírá se mi kudla v kapse. Nikdy bych si netroufla nic hodnotit, ale sama pro sebe si říkám, že je lepší nejít tomu naproti. Takže chodím ven s respirátorem, nakupuji v rukavicích, dezinfikuji si ruce a jsem zavřená tady v lese. A upřímně nesnáším lidi, kteří řvou, že to nebudou dodržovat. Vždyť je to bezohledný.

Jak si tam krátíte čas, netrpíte samotou?

Vůbec. Kousek od baráku mám kamarádky, které jsou na tom v podstatě jako já, a další kámoška mě často navštěvuje i se svojí dvanáctiletou dcerou. Máme tady dokonce on-line výuku. Takže jsem zažila i strasti rodičů potomků s distanční výukou. To taky není žádná sranda. Protože děti tou izolací trpí daleko víc než dospělí.

Jste schopná jí s něčím pomoct? Pamatujete si ještě něco ze školy?

Já se považuju za člověka, který má velmi intimní vztah k našemu jazyku. Zatímco matika, fyzika a chemie jsou předměty, které by pro mě vůbec být nemusely, češtinu miluji. Jsem takový lingvista amatér. Na základce jsme měli učitelku, která v nás dovedla vzbudit lásku k mateřskému jazyku. Ale to, jak se probírá gramatika dnes, jde mimo mě. Vůbec nerozumím, co se po mně chce. Všechno je úplně jinak, než jsem se učila já, tak se do toho radši necpu.

Cvičíte? Udržujete si figuru nějakým způsobem?

Vůbec. Úplně jsem tady zknedlíkovatěla.

A není tohle skutečný důvod, proč nejezdíte do Prahy?

(smích) To je možná pravda, protože se momentálně vejdu nejspíš jenom do tepláků. Ne, přeháním. Nicméně přes zimu jsem neměla na cvičení náladu. Už brzy se ale do toho pustím, protože, co si budeme povídat, jednou to celé skončí a nemůžu se pak vyvalit na jeviště jako tank.

Kolik myslíte, že jste přibrala?

Netuším, váhu jsem už dávno zavrhla. Vím jenom, že musím zhubnout o dost a dát tělo zpátky do formy, protože je celé povolené. A nejen kvůli vizáži, ale hlavně pro to, abych utáhla ty dvě hodiny koncertu. To není žádná legrace.

Máte nějakou speciální sestavu?

Mám, cvičím pilates. Taky jsem léta chodila do posilovny, takže vím, co a jak mám na těch strojích dělat, a pořídila jsem si je i na chalupu. Ale zatím jsem chodila jenom na procházky. Už proto, že mám psíka. To bylo boží vnuknutí, že jsem si ho pořídila. Jinak by mě tady asi už kleplo.  

Co je to za plemeno?

Maltézský pinč.

Není moc choulostivý?

Naopak, je to skvělý pejsek! Nachodí se mnou denně deset až dvanáct kilometrů. A někde jsem četla, že by ušel i třicet.

Vaříte mu, nebo je na granulích?

Je na granulích, ale občas dostane masíčko.

Které vy už dobrých třicet let nejíte.

Červené maso ani uzeniny nejím, ale bílé maso nebo rybu si dám.

Co jste ještě ve své životosprávě změnila?

Za tu dobu, co jsem na světě, a to je už docela dlouho, jsem vyzkoušela všechny diety, které vás napadnou. Mám, bohužel, genetické dispozice, že mi stačí pohled do kuchařky a ztloustnu. Samozřejmě vím, co mám jíst, abych si udržela váhu, ale občas si dám i to, co bych neměla.

Aby ten život byl snesitelnější.

No jasně, vždyť se podívejte, co se kolem nás děje. Kdybych k tomu ještě držela dietu, tak se zhroutím.

Jak jste na tom byla psychicky poslední rok?

Já si myslím, že úplně stejně jako ostatní. Žiju v  sinusoidách. A když je mi ouvej, tak si vezmu psa a pomazlím se s ním. Zahřeje mě svým tělíčkem. Tihle šmudlové jsou strašně empatičtí, takže mě z toho vždycky dostane. Nebo začnu něco dělat. Je jaro, hlásí se zahrádka, tak to teď bude trochu optimističtější.

Na zahrádce vás to baví?

Mě baví sázet si kytičky, aby to tady bylo hezky barevný. Mám tu i skleník a v něm okurky, rajčata a hlavně bylinky, protože mě strašně baví vařit s bylinkami.

Vy vaříte, i když se musíte v jídle omezovat?

Ono to není náročné a ani kalorické. Jsem mistr rychlovek. Otevřu si lednici, něco tam najdu, hodím na pánev a vždycky je to dobrý. Ale když si pozvu návštěvu, tak se vyřádím a dělám takovou tu hutnou českou kuchyni. Zničím návštěvu jídlem a jsem šťastná.

Co vám jde nejlíp?

Umím skvělé omáčky. Kterou si vymyslíte, tu udělám. A lidi se olizují. Teď jsem si koupila „pomalý hrnec“, tak dělám i úžasný vývary. To je opravdu zázračná věc. A pořídila jsem si na stará kolena i kuchyňského robota, tak si plánuji, že se naučím pořádně péct.

Maso, nebo sladké?

Teď o Velikonocích například mazance, ale jinak i slaný. Dneska budeme dělat pizzu.

Nic se nedá předvídat, a tím pádem ani plánovat. Dovedete si představit, že už byste se se svou kariérou nadobro rozloučila? Možná se vám ani nebude chtít vracet se po takové pauze na pódia.

Člověk zleniví, to je fakt. Ale já bych se zbláznila. Potřebuji lidi, muziku, kapelu. Strašně miluji to předávání energie mezi hledištěm a jevištěm. A když víte, jaké to je, těžko se s tím loučíte. Dokud lidi budou chodit, což je taky otázka, protože spousta jich na kulturu nebude mít peníze… Ale nebudeme spřádat katastrofické scénáře. Až to bude možné, hrozně ráda zase začnu koncertovat. A budu připravená. Protože když mám časový horizont a důvod, dokážu být na sebe docela ostrá. Takže pokud to půjde, s nadšením znovu vylezu na jeviště a už se těším na své fanoušky.

autor: Ivana Bachoríková

Petra Janů: Jsem taková babka kořenářka • VIDEO: Adam Balažovič

 

Autor: Ivana Bachoríková