2°C
Je desátá ráno, copak máte na sobě?
Přiznám se, že moje morálka už klesla tak hluboko, že dokážu strávit celý den v pyžamu. I když, ono to tak úplně pyžamo není, zvolila jsem takovou variantu, abych mohla otevřít dveře i pošťačce, kdyby náhodou přišla, takže je celé černé. Přitom v černém pyžamu – protože věřím, že barvy nám něco vnuknou – bych běžně nechodila. Ale teď jsem tenhle úbor zvolila právě z toho důvodu, že když si přes něj hodím kabát a obuju k němu vysoké holiny, můžu v něm jít i na nákup. Někdy v tom vydržím celý den, ale musím říct, že mám dva tyhle komplety a střídám je, aby si lidi nemysleli, že je to se mnou až tak špatný. Jeden hodím do špinavého prádla a vytáhnu si ten druhý, čistý.
Šla jste v něm už i do obchodu?
To víte, že jo. Teď je dobrý, že je zima, tak mám přes něj kabát, až bude tepleji, narazím si na hlavu klobouček a taky to půjde…
Jak snáší nouzový stav váš manžel?
Museli jsme si k tomu najít každý své nástroje. Ale v prvé řadě jsem pyšná, že mám manžela. Nedovedu si vůbec představit, co bych si počala samotná. A hlavně, Jirka mi dělá program. Ráno se chce nasnídat, pak naobědvat… Ale všechno to už plyne v takovém zaběhnutém režimu. On sleduje v televizi sport, já vařím, a jakmile vyplavou na hladinu knedlíky, přepne to třeba na čété dvojku, protože já se na sport dívat nemusím. Máme to už fakt vymakaný, abychom si nekladli překážky. A když „to“ na něj přece jenom občas přijde, vezme psa a vyrazí na chalupu. Jel na ni, i když bylo venku skoro dvacet pod nulou. Já ho varovala: „Vždyť tam zmrznete!“ Ale on si zatopil, hejbal se, pes se taky hejbal… Myslela jsem si, že samota na chalupě beze mě může mít i následky, ale vrátili se oba bez rýmy.
Před koronou si ženy často stěžovaly, že musí vařit, a ejhle, jak se věci za rok změnily. Teď je leckterá za tuhle povinnost vděčná.
To si taky říkám: Co to je, proboha, za život, když už člověk nemá vyšší metu, než co udělá k obědu a večeři? Na druhé straně – kdybychom to doma řešili nějakými bagetami nebo saláty, tak by opravdu nebylo co dělat. Vždyť já uklízím jak divá. Tuhle mi to tedy nevyšlo, zrovna přišla dcera, a až jsem se před ní styděla. Na zemi se povalovaly nedočtené časopisy… Bylo tu čisto, ale neúpravno. Ale ona ani nemukla. Pochopila, že matka je v lehké depresi, když to doma vypadá tak ledabyle, a druhý den mi nanosila ozdravné ajurvédské přípravky a taky geriavit z lékárny. Což je hrozný, protože když člověk dostane darem geriavit, tak opravdu ví, že už mu není osmnáct.
Ale v podstatě to celé zvládáte…
Vždycky jsem s nepochopením koukala na americké filmy, kde nějaký vysoce postavený manažer dostal od svého šéfa padáka, šel domů a tam se z toho zhroutil. Říkala jsem si: Co je tohle za fikci? Vždyť je to fajn, mít chvíli volno a odpočinout si. Ale musím říct, že není, že ten pocit neužitečnosti je hrozně otravný. Tak jsem včera aspoň zasadila na zahradě osm petrklíčů. Byl to trošku rozsáhlejší zákrok, protože jsem kopala zeminu, sypala čerstvou hlínu… A odpoledne jsem z toho byla zničená, jako kdybych rubala uhlí. Ta kondice jde za současných podmínek tak strašně dolů. Hodinové procházky jsou sice výborné i ozdravné, ale tělo vám neprotáhnou, nezasáhnou všechno svalstvo.
Váš život před koronou byl snad jiný? Do auta, na koncert, do auta, domů…
Kdepak, já jsem to měla dobře zmáknutý. Jednou týdně jsem chodila s holkami, myslím dámami mého věku, cvičit. Všechny svaly jsme si u toho protáhly. A z pilnosti jsem ještě v pátek mívala jógu. Na rozdíl od ostatních mám totiž pocit, že musím být co nejzachovalejší, abych mohla na jeviště. Představa, že se tam jenom tak nějak dobelhám, to bych na něj radši ani nešla, i když kdo ví... Jeviště je pro umělce takové lákadlo, že dokud ho lidi rádi vidí, snaží se tam dostat. Protože tam funguje ta známá teorie o předávání energie mezi diváky a umělcem. Já tedy na jeviště chodím hlavně kvůli tomu, abych se ujistila, že to lidi se mnou ještě baví a že jsem dobrá. Je to takové potvrzení, že ještě k něčemu jsem, a to mi taky tahle doba vzala. A nedělám si iluze, že příští rok to bude jiné, že to celé skončí a všechno se naplno rozjede. Ale moc bych si to přála, chtěla bych ještě zpívat.
Jak jste zmínila ty deprese, vy nevypadáte, že na ně trpíte, nebo snad ano?
Pár lidí, kteří mívají regulérní deprese, znám, takže vím, jak ta ataka vypadá. A můžu říct, že nic takového jsem nikdy nezažila. Já jsem typ, který někdy nechá věci dojít i k velkému smutku, ale v tu ránu se okřiknu. Už kvůli svému partnerovi, protože nechci, aby to na něj přeskočilo nebo aby se dcera s vnučkou trápily, že babička klesá na duchu. Upřímně, nemají to rády. Když mně samotné volá skleslá kamarádka, tak dělám všechno pro to, abych ji „nakopla“, i když mi samotné není třeba právě nejlíp. A nakonec to pomůže i mně.
Sledujete zprávy v televizi?
To jo, asi jsem masochista, ale zatím na tom nejsem tak, že bych přepínala na kanál o přírodě. Akorát dopoledne, když na mě ráno dolehne takové to „tak dneska zase nic nebude“, pouštím si zvířátka. Ale jakmile se tam objeví nějaký predátor a skočí na jehňátko, přepínám. A klidně na zprávy, protože mi přijdou pořád ještě lepší než ten děs. V televizi jdou často nádherné dokumenty, ale někdy se přírodou zabývají příliš ze strany predátora, a to vidět nemůžu. Zvířátkům se ubližovat nesmí. Máme malého pejska a pro mě je největší zážitek, když ráno vstanu, ještě za šera si ho přivinu a načuchávám ten krásný štěněčí odér. Je to nejkrásnější kolínská, co znám. A do těch problémů, co tady máme, je to teplý škvrně na hrudníčku lepší než termofor.
A co takhle vnučka na hrudníčku? Je ochotná se ještě pomazlit s babičkou, vídáte se vůbec?
Naše Bára je v tomhle dost aktivní, přinesla mi pár testů na covid, takže občas se v rodině otestujeme. A když je to v pořádku, tak si ji přivinu. Coco chápe, že babička potřebuje lidské teplo, i když sama by spíš potřebovala mít v ruce svůj mobil. Ale ví, že babička má svá práva a nároky. Je to velice milá a přítulná holčička, spíš slečinka, protože jí je už deset.
Dcera a její partner ji pojmenovali Olívie Coco. Doptávala se někdy, proč má tak nezvyklé jméno, nebo ho přijala bez problémů?
Ona záhy pochopila, že to jméno je originální, a když šla do školy, nahlásila spolužákům, že je Olívie. A tak je tam i zavedená. Ale my jí říkáme – já obzvlášť, protože se mi to zalíbilo, a navíc jí to jméno sluší – Coco. Její největší kamarádky vědí, že je i Coco, ale ti ostatní to chápou jako přezdívku. A ona se tváří, že je Olívie.
Už dostala parfém Coco Chanel? I když k desetileté holčičce se nejspíš nehodí…
Nedostala a nevím, jestli je to něco, po čem by toužila, protože je dost technická. Tuhle jsem potřebovala pomoct s něčím na počítači a do toho přišla Bára, tak jsem ji požádala o radu. Dcera do toho chvíli koukala a pak mi povídá: „Hele, řekni Coco, ať ti to tam nainstaluje, ona je v tom lepší.“ A navíc ji to i baví. Já na to koukám s údivem. Umělci obecně techniku a matematiku nemají rádi. Co se racionálního myšlení týče, mívají často handicap, ale ona má obě polohy, technickou i uměleckou. Chodí do Dismaňáku (Dismanův rozhlasový dětský soubor, pozn. red.) a už dabuje. Já když jsem chodila na konzervatoř, žádné vedlejší aktivity jsme mít nesměli, tak jsem se schovávala v Kabaretu U Fleků, protože jsem předpokládala, že tam žádný profesor z konzervatoře nepřijde, a přivydělávala si tajně. Ale Coco si „vydělává“ naprosto regulérně, protože Dismaňák děti posílá i na konkurzy. Zrovna dostala v divadle nějakou roličku, když vtom přišla korona.
U Fleků jste byla součástí programu, nebo jste obsluhovala hosty jako servírka?
Dobrá otázka. Byla jsem součástí programu, nejmladší ze všech. Protože jsem oplývala půvaby, šla jsem občas i do punčoch a korzetu. K tomu velký dekolt… Považovali mě za perlu vystoupení, i když moje kolegyně byly herecky daleko lepší a zkušenější. Jenomže můj dívčí pel s těmi Němci opravdu cloumal. To bylo ještě za bolševika a všichni zahraniční turisté při návštěvě Prahy šli do Kabaretu U Fleků, který byl považován za určitou raritu. A tam už jsem čekala já, namalovaná, načesaná… Jinak jsem se nikdy moc nelíčila, ale tam do toho kabaretu jsem to všechno trošku přiostřila a měla jsem veliký úspěch, opravdu veliký. Někteří hosté tam chodili denně, aby mě viděli.
Přitom jste se tenkrát zbytečně podceňovala. Vy jste si neuvědomovala svoji krásu?
Neřekla bych, že jsem to úplně nevěděla. Přece jenom si nešlo nevšimnout, co to s těmi chlapy kolem dělá. Muž se chová většinou normálně, přirozeně, ale když přijde nějaká taková… Začne být trapňoučký a takový roztomilý. Dobře jsem věděla, který chlap je ze mne unešený, ale spíš jsem s tím neuměla pracovat. Dnešní mladé umělkyně jsou v tomhle směru mnohem šikovnější a dokážou svého vzhledu využít marketingově nebo se díky němu propracovat k roli. Ale tohle já vůbec neovládala. Jedna moje fanynka věší na internet moje stará videa a nedávno jsem se tam viděla v klipu s Karlem Gottem. On zpívá a já úplně mladinká mám na sobě černý korzet a dělám barovou tanečnici. A musím říct, že jsem tenkrát vypadala opravdu nadstandardně. Ale ona je to taková medvědí služba, dívat se, jak mi to kdysi slušelo, protože člověk si uvědomí, že dnes už to taková hitparáda není a logicky ani být nemůže.
Ale vy si můžete gratulovat, stárnete skvěle. Ve srovnání s dámami vašeho věku…
Je pravda, že ve srovnání s jinými sedmdesátnicemi nevypadám tak špatně. Nejvíc mě potěšilo, když mi to řekla fyzioterapeutka na rehabilitaci. Že prý je můj korpus i povrchově hodně zachovalej. Tak to mi přišlo jako největší poklona! Že ne jenom celkový dojem, ale i ten krk a šíje jí přišly na mně mladistvé. (smích)
Takový kompliment ani váš manžel nepřekoná!
On je naštěstí postižený tím, že se mu líbím za všech okolností. Ve společnosti i doma ve vytahaných teplácích, s culíkem na hlavě. Dokonce mě má radši takovou „nejevištní“.
Co jste to nakousla s těmi barvami? Vy věříte v jejich moc? Třeba že není dobré nosit černé spodní prádlo…
Tak to ne, černé prádlo je jediné, které považuji za trošku rajcovní. A taky jeho údržba je jednodušší než u toho bílého. Ale pamatuji se, že jsem kdysi dávno, ještě za svobodna, měla milence, a když se schylovalo k nějakým intimnostem, byl šokovaný, protože jsem na sobě měla kalhotky s kytičkami. On byl takový kultivovaný, podíval se na mě a povídá: „Opravdová dáma přece nosí bílé prádlo!“ Takže mám informaci ze správných kruhů, jaké mám mít prádlo, ale pořád nosím černé. Mám černou ráda, protože si v ní připadám štíhlejší. A pak jsem úplně nadšená, když si vezmu žlutou blůzu, ale jenom do chvíle, než si koupím čokoládovou zmrzlinu a ukápne mi na ni. Takže z praktických důvodů je lepší černá. A taky si v ní připadám útlejší.
Takže v černém spodním prádle žena vypadá štíhleji? To je zajímavé, to vyzkouším.
Určitě, a pokud byste nebyla spokojená, tak musíte přidat ještě černý nátělníček nebo košilku.
Nebo dietu.
No tak, jednou za čas to děláme všechny. Já jsem teď objevila zelnou šťávu, která je velmi zdravá. Ale pokud byste s ní chtěla začít, tak opatrně, protože upravuje a zároveň urychluje metabolismus. Každé tělo reaguje jinak, ale to moje si žádá, abych si ráno na toaletu vzala mobil, pokud nechci prošvihnout nějaký důležitý hovor.
autor: Ivana Bachoríková
