2°C
Jste ráda, že už nemáte takové stresy, jako když jste před třinácti lety moderovala diskusní pořady Nedělní partie a K věci na Primě?
To nebyl stres, mě ta práce bavila.
Ale chodili k vám politici, což je specifikum samo o sobě, a ty debaty nebyly vždycky pohodové a vlastně ani být neměly a nemohly.
To je pravda, dopředu jsem nervózní byla, protože někdy byl pozván do studia politik, který mě neměl rád. A to jsem věděla, z jeho chování to bylo zřejmé. Musela jsem se ale nad to povznést, psychicky se obrnit a být připravená, že mi to během vysílání dá najevo.
Jak to dal najevo?
Tím, jak se ke mně choval, třeba mě urazil. Řekl: „Paní redaktorko, je vidět, že vůbec nevíte, o čem mluvíte.“ Ale naučila jsem se, že na tyhle jízlivosti je dobré absolutně nereagovat a pokračovat dál. To je ta nejlepší cesta. Taky jsem zažila, že mi jeden z našich premiérů vyhrožoval soudem. Ale nikdy k ničemu nedošlo. Jak se říká: Pes, který štěká, nekouše.
Co vám měli nejčastěji za zlé?
Že jsem se jich ptala na něco, o čem za žádnou cenu nechtěli mluvit. A když vysílání skončilo, reagovali někteří neadekvátně. To byl právě případ toho premiéra. Hystericky křičel: „Tohle skončí u soudu!“
Takže jste od nich dostávala okruh témat, která byla tabu?
Zkoušeli to, ale většinou jsme se dohodli, že se zeptám, na co budu chtít, a pokud se k tomu nebudou ochotni vyjádřit, tak mě zastaví přímo ve vysílání. Protože mým úkolem bylo ptát se na to, co zajímá diváky, a jestliže je pro ně problém na takové otázky odpovídat, tak ať to těm lidem u obrazovek sami řeknou.
Byla jste to vy, kdo si je vybíral do pořadu?
Ne, od toho tam byl dramaturg.
Politiku sledujete, i když už debaty tohoto typu neděláte. Je někdo na naší scéně, koho obdivujete nebo koho jste tenkrát respektovala?
To teda nikdo. Někteří byli až podlézaví, nosili mi dárky. Pamatuji se, že jsem od jednoho politika dostala svetr.
Mohla jste vůbec takovou pozornost přijmout?
Nechal mi ho tam, když vysílání skončilo. Ale od dalšího jsem dostala kytici a v ní byla ukrytá gumová kačenka do vany. Povídal: „Jéééé, paní Štěpánko, rád vás vidím...“ A vrazil mi pugét do ruky. Nebo svícínek, který měl nejméně patnáct kilo…
Nebyla ta gumová kačenka výzvou k sexuálním hrátkám?
Pokud byla, tak k nim nedošlo.
No, pokud jste to nepochopila… Máte aspoň ten svetr?
Nemám, ale dodneška si pamatuji, jak vypadal. Byl proužkovaný. Oni ty dárky nosili většinou před vysíláním, protože si mě chtěli naklonit.
Koučoval vás někdo, než vás pustili na obrazovku?
Měli jsme výbornou mediální poradkyni, psycholožku Renatu Novobilskou. Dodnes se s ní vídám, staly se z nás kamarádky, a ta mi hodně pomohla.
V čem?
Provedla zpětně rozbor mých politických debat a ukazovala mi, co je dobře a co by se dalo udělat jinak. Kde špatně reaguji nebo kde jsem mohla lépe zformulovat otázku.
A dnes děláte to samé vy pro zájemce, kteří se chtějí připravit na své vystoupení na veřejnosti nebo povídání před kamerou. Co mají společného?
Že se bojí televizní kamery. To platí obecně. Kdo na ni není zvyklý, má z kamery respekt, ale tréninkem ho postupně odbourá, zvykne si. Nejprve to spolu nacvičujeme, pak si ten projev natočíme a následně hledáme chyby, analyzujeme.
Kdo vás nejčastěji vyhledává, odkud se ti lidé rekrutují?
Ze všech profesí, z naprosto celého společenského spektra, jsou mezi nimi i politici.
Prodavačka přece nepotřebuje vědět, jak působit před kamerou.
Ne, ale majitel prodejny, ve které pracuje, ano. Pokud ví, že ho čeká krizová komunikace, chce se na ni připravit.
Co je krizová komunikace?
Třeba to, když si někdo koupí v prodejně tatarku, najde v ní sklo a pošle na majitele obchodu televizní štáb. A on musí takovou komunikaci s médii zvládnout.
Jak je na to můžete v tak krátké době připravit?
To se těžko vysvětluje, u každého to probíhá jinak, ale základní je nebát se.
Dostala jste tenkrát od psycholožky nějakou radu, kterou si dodnes pamatujete?
Určitě, třeba jak zastavit dva hádající se lidi ve studiu.
Jak?
Musíte přerušit jejich oční kontakt, udělat všechno pro to, aby se chvíli neviděli.
Což jde ovšem těžko, když sedí proti sobě u kulatého stolu.
Jsou na to speciální fígle. Dá se to udělat rukama, samozřejmě tak, aby to divák nepoznal. Když protivníci stojí, je to lehčí, protože si mezi ně jednoduše stoupnete.
Pro Televizi Seznam teď točíte pořad Moje místa, což je něco docela jiného, než jste doposud dělala. Co vás na tom lákalo?
Že můžu točit s lidmi, které znám a které určitým způsobem i obdivuji. Je to super práce, líbí se mi, i když jsem teprve na začátku. Natočila jsem zatím jenom deset dílů.
Který byl z vašeho pohledu nejzajímavější?
Natáčení s Václavem Neckářem a jeho bratrem. Václav prodělal před lety mozkovou mrtvici, takže špatně artikuluje. Proto ho všude doprovází jeho bratr Jan. Strašně jsem s nimi chtěla točit, protože mám oba ráda, ale moje šéfová Blanka Kubíková mě varovala: „Uvědomuješ si, že to nebude jednoduché, když má Václav problém s vyjadřováním?“ Ale šla jsem do toho a bylo to krásné, protože oni jsou jako jeden. Václav něco nakousne a Jan to za něj dopoví. Navíc se nám podařilo dostat se do bytu v Ústí nad Labem, kde jako malí vyrůstali. Byl to zázrak. Zazvonili jsme u dveří, současná nájemnice byla náhodou doma a otevřela nám. Mohli jsme točit v obýváku, kde si Honza s Vaškem hrávali s loutkovým divadýlkem, když byli malí. To bylo až dojemné. Oceňuji taky, že nás ta paní vpustila dovnitř, že se nebála. Asi když viděla Vaška Neckáře... Ona věděla, že tam kdysi žil. Vlastně kamkoliv jsme vstoupili, začaly ženy kolem Vaška kroužit jako družice. Mladé, staré, všeho věku. Má pro ně zvláštní kouzlo, z toho jsem byla příjemně překvapená.
Je úlevné, že se můžete během takového natáčení chovat daleko uvolněněji, než když jste pracovala ve velké televizi, nebo vás taky svazují nějaká pravidla?
Musím svým „hostům“ především naslouchat, a ne jim sama něco vykládat. A na to si musím dávat pozor, protože jsem dost upovídaná. Nesmím jim skákat do řeči. Za prvé to pak na obrazovce hloupě vypadá a za druhé se ten pořad následně špatně zpracovává.
To byla jediná věc, na které jste musela zapracovat?
Bylo jich víc. Od své šéfové jsem dostala celý seznam připomínek. Ale byla to konstruktivní kritika, a tu mám ráda.
Co například?
Donedávna jsem nebyla zvyklá dělat s respondentem rozhovor na kameru za chůze. Takže jsem se před ní motala jako nudle v bandasce. To jsem se musela taky naučit, stejně jako koukat jinam než do kamery, i když je přímo přede mnou. Moje místa jsou úplně jiný formát, než jsem dosud dělala, s jinými pravidly.
Ale jakýkoliv trapas se dá zachránit, můžete natáčení zastavit, udělat záběr znovu, což u zpravodajství nešlo. A přinášelo to nejspíš řadu trapasů a přešlapů. Máte nějaký na svém kontě?
Mám. Když přijel do Prahy britský expremiér John Major, dostali jsme s kolegou Honzou Kudláčkem za úkol udělat s ním rozhovor. Vysílal se živě, a protože na rozdíl od Honzy, který mluvil anglicky fantasticky, já jsem ovládala jenom školní angličtinu, byla jsem nepředstavitelně nervózní. Proto jsem se na něj opravdu poctivě připravovala. Mým úkolem bylo položit Majorovi po přivítání první dotaz. Abych situaci odlehčila, vymyslela jsem rádoby vtipnou otázku, která byla postavená na filmu Láska nebeská, ve kterém hraje Hugh Grant britského premiéra. Perfektně jsem si ji natrénovala, a když jsem ji v tom živém přenosu Majorovi celá ztrémovaná položila, samozřejmě daleko horší angličtinou, než jaké bych byla za normálních okolností schopná, odpověděl mi: „Prosím? Já vám vůbec nerozumím.“ To byl fakt trapas! V tu chvíli se moje sebevědomí propadlo do mínusu. On ten vtip s Láskou nebeskou vůbec nepochopil, přitom já to měla tak krásně nachystaný. A pan premiér mi do toho hodil vidle. Takže jsem kolem dokola začala popisovat, co jsem chtěla tím vtipem říct, a přitom jsem byla naprosto paralyzována. Svaly v obličeji mi úplně ztuhly, takže jsem se na něj přestala i usmívat. Byla jsem jako v nějaké mlze z toho stresu. Ale naštěstí Honza mě zachránil.
Jak na vás tenkrát v televizi přišli, že vám nechali rovnou dva diskusní pořady? O taková místa je vždycky boj.
Na všechny pozice probíhaly vždycky konkurzy. Začínala jsem na Primě v roce 1998 a zůstala tam deset let. Nejprve jsem točila reportáže, pak moderovala různé odpolední pořady a nakonec mě oslovili jako moderátorku hlavního zpravodajství. Vybírali nás ze stávajících zaměstnanců. A pak mi dali ještě dva diskusní pořady.
Chtěla byste se k té práci někdy vrátit?
Nikdy neříkej nikdy, ale teď bych do toho nešla. Sledovat politiku, připravit se na debatu, to chce hodně času, a pro mě je teď smysluplnější věnovat ho svým dětem. Raději budu jezdit se syny na kole a hrát s manželem golf, než abych koukala do počítače a dělala si rešerše k diskusím s politiky. Ze cviku ale nevycházím. Dělám rozhovory pro internetovou televizi XTV. Ten pořad se jmenuje (Ne)bezpečně a je o bezpečnosti, nikoliv politice, i když politiky mívám ve studiu taky.
autor: Ivana Bachoríková
