2°C
V Praze máte dům a v Krkonoších statek. Pořídili jste si tam i koně, když na nich vaše i Richardova dcera tak rády jezdí?
Přemýšlíme o tom, i když ustájený bude nejspíš v Praze, protože v Krkonoších není, kdo by se o něj postaral. Teď tam žije Ríšova maminka a má kolem sebe hlavně kočky a psy. Ale až se tam jednou přestěhujeme natrvalo…
Takže na jakém koni vaše Jasmína jezdí?
Zatím má koně „v pronájmu“. A protože rychle roste, už na podzim bude podle trenérky potřebovat většího. Tak uvidíme, jestli jí nepořídíme vlastního. Ale i o toho pronajatého se musí starat, jako by byl její. Jezdí na něm každý den, tak snad ji to neomrzí. Začala v pěti letech, ale pak si dala dlouhou pauzu, protože se vrhla na piano, tancování a další záliby. Ke koním se vrátila až během pandemie. Ríšova dcera Beruška jezdí naopak kontinuálně, ale zase tím není tolik posedlá jako Jasmínka. Ta si teď dokonce dělá jezdecké zkoušky.
Nemáte o ni strach?
Já nechci takhle uvažovat. Myslím, že strachem člověk špatné věci jenom přivolává. Když mám tendenci bát se něčeho, vytěsňuji to z hlavy a představuji si, že všechno bude v pohodě. Samozřejmě že už z koně párkrát spadla. Přišla odřená, měla zraněnou nohu… Ten sport to s sebou prostě nese. Stejně tak malý Ríša (syn Richarda Krajča z předchozího vztahu – pozn. red.), který dělá aktivně fotbal. Přijde z tréninku a má natržené tříslo nebo odřenou nohu. Ale to je život, to k němu patří.
Už jste si za těch devět let, co žijete s Richardem, zvykla, že se musíte postarat o tři děti?
Je to náročné organizačně, ale za ta léta si to sedlo. Tvrdím, že aby věci byly v řádu, nemůžete si hrát na něco, co nejste. Já jsem matkou jednoho dítěte, a pro ty další dvě jsem jenom nevlastní máma. Ony mají svoji maminku, která je úžasná a skvěle se o ně stará, a já nemám důvod a ani se nechci stavět do její role.
Ale vařit musíte pro všechny, přičemž to není vaše nejsilnější parketa.
Už jsem si zvykla. Dneska mi spíš dělá problém uvařit pro dva. Mívám pocit, že toho vždycky udělám na týden.
Tři děti, tři psi a spousta želv. Myslela jsem, že aspoň jednu z nich u vás uvidím, a nikde nic.
Želvy mají vybudovaný obrovský výběh na zahradě. A Richard tam dokáže trávit i půl dne. Sedne si do křesla a povídá si s nimi. Jsou to jeho mazlíčci.
No právě… Nepřijde vám, že s želvou se člověk moc nepomazlí?
Já tomu taky nerozumím, ale to v naší rodině asi nikdo kromě Ríšovy dcery Berušky. Ta je totiž po tatínkovi. Když byly děti malé, každé si mohlo vybrat jedno zvířátko a ona se rozhodla pro želvičku. A Richard díky tomu zjistil, že je miluje. Koupil další a začal se zajímat o jejich chov. Jsou jeho vášní. Zatím jich máme dvanáct a jeho snem je mít jednou i obří želvu. Až budeme žít na statku, nepochybuji o tom, že si ji pořídí.
Není péče o tolik želv příliš náročná?
Neřekla bych. Přes zimu až do jara spí. Pořídili jsme jim v garáži zimoviště, kde speciálně kvůli nim udržujeme teplotu kolem 4 stupňů Celsia. Zahrabou se tam do hlíny a přezimují. A na jaře je vypouštíme ven do želvária, kde mají trávu, jahody, pampelišky, všechno, co potřebují. Co chtějí, to si ukousnou a k tomu jim Richard dává i nějaké další žrádlo, které jim každý den s láskou připravuje.
Rozezná jednu od druhé?
Naprosto, zatímco já s tím mám problém. Ríša je má i pojmenované. A občas propadne panice, že se některá ztratila. Zrovna nedávno byl vyplašený, že zmizel Rosťa. Naštěstí se zase našel.
Vysledovala jste, jakým způsobem mu projevují svoji náklonnost?
Rozhodně jsou ochočené. Může je hladit po hlavě, protože jsou na lidský dotek zvyklé. A Richard tvrdí, že ho poznávají, tak se tomu snažím věřit.
Je prostě jejich táta, ale to i pro kluky z kapely, ti ho tak i oslovují.
Ale krátce, ostravsky – tata.
Protože trpí ochranitelským komplexem?
Kapela je jeho dítě, takže kluky z Kryštofa bere taky jako svoje děti. Myslí na to, že je všechny musí uživit. Spousta lidí nejen ze skupiny, ale i kolem ní je závislých na koncertech, proto pořád něco organizuje a vymýšlí. Snaží se věci posouvat dál. Naštěstí už to pár let nedělá sám, má skvělého manažera Honzu Lipperta.
Takže se během pandemie trápil, jestli mají z čeho žít?
To asi ne, protože kluci jsou zvyklí, že mezi hraním mívají i roční pauzy. Takže si odpočinuli a teď se zase pustili do koncertování.
Richard miluje želvy, ale vy upřednostňujete psy. Máte rovnou tři, a to různých plemen. Vybírala jste je tak, aby se navzájem snesli?
To nikdy předem neodhadnete. Jako prvního jsme měli australského ovčáka, který je ale hodně dominantní. A aby nebyl sám, pořídili jsme si malého grifonka Ramba, který Baileyho považuje za svého tátu. Jsou opravdu sehraná dvojka. A před rokem jsme přivedli domů Elzu, horského pyrenejského psa. Je z nich nejmladší, ale zároveň největší. Jenomže poslední dobou mezi ní a Baileym vznikají problémy, protože Elza si usmyslela, že bude celé smečce velet. Občas si zaleze pod stůl, hlídá si ho jako svoje území, a když se k ní Bailey přiblíží, vyjede po něm. Zažili jsme i velké rvačky, naštěstí se nepokousali, ale vypadalo to šíleně a toho rámusu, co nadělali… Museli jsme je od sebe vždycky odtrhnout, docela nás to stresovalo. Teď je to o něco lepší, ale musím tu smečku víc organizovat.
Kdysi jste mluvila mimo jiné o domečku u moře. Proč už ho nemáte?
Je pravda, že by pro nás bylo ideální odjíždět vždycky na zimu někam za teplem, protože v tu dobu tady Richard nemá tolik práce. A naopak ten teplejší půlrok, kdy je v létě hodně koncertů, trávit v Česku a žít na statku. Jenomže děti jsou ještě malé a potřebují být v kontaktu i se svým druhým rodičem, takže zatím to realizovat nejde. Ale snažíme se jezdit k moři, co nejvíc to jde, protože prospívá našemu zdraví. Sama cítím, že na mě působí jako živá voda.
S Richardem jste se poznala v době, kdy byl ještě ženatý. Netrápilo vás, že kvůli vám odchází od dvou malých dětí?
Ale já na tom byla podobně. Taky jsem odcházela od partnera s malým dítětem. Jasmínka měla pět let. Tohle je strašně složitá otázka. Samozřejmě vás napadne, jaké by to bylo, kdybychom zůstali v původních rodinách. Byli bychom šťastnější? Asi ne. Když najdete lásku a cítíte, že je to to pravé, což si myslím, že se nám s Richardem stalo, je to tak neuvěřitelně naplňující, že si nemůžete pomoct a prostě za ní jdete.
Jak to přijali vaši partneři?
My jsme ale neodcházeli od svých původních rodin kvůli sobě. Richard ji opustil dřív a bez ohledu na to, co udělám já. Tam už to nebylo v pořádku delší dobu, kdežto já v tak nefunkčním manželství nebyla, jenom jsem se rozhodla jít za láskou a dala všanc všechno.
Máte s exmanželem dobré vztahy?
Ano, a mám dobrý vztah i s Martinou (Martina Poulíčková, exmanželka Richarda Krajča – pozn. red.). Jsme spolu často v kontaktu, protože naše děti chodí do stejné školy a holky na koně. Píšeme si skoro denně, kdo je kde vyzvedne, kam je odveze…
Takže Martina vzala vaši Jasmínu za svou jako vy její děti?
To asi ne, protože ty okolnosti jsou jiné, ale kdykoliv jsem potřebovala Jasmínku nebo i jenom psy pohlídat, vyšla mi vstříc. Je skvělá, mám ji upřímně ráda.
Co teď píšete, poté, co jste s Richardem odevzdali do tisku diář na roky 2022 a 2023?
Mám vymyšlený další román. Už vím, o čem bude, kam postavy spějí i jak příběh dopadne. A teď mě čeká ta puntičkářská práce, kterou je pro mě samotné psaní. Do toho začínám s produkční společností Film United připravovat seriál pro TV Nova. A protože se věnuji hlavně knize a neumím psát víc věcí najednou, vymýšlím náměty jednotlivých dílů, působím jako konzultant, ale scénáře píše Mike Samir. Máme velmi podobný smysl pro humor, což je super, protože to bude sitcom. Tak doufáme, že se u něj nebudeme smát jenom my dva.
Z jakého prostředí a v jakém obsazení bude?
V hlavní roli budou Richard Krajčo a David Švehlík, kteří spolu hrají v Ungeltu (inscenace Deštivé dny – pozn. red.). Asi před čtyřmi lety mi David říkal, jestli bych pro ně nechtěla něco vymyslet, aby si spolu zahráli i před kamerou. Když pak jednoho dne přišla nabídka na seriál, řekla jsem si, že OK, tak tam budou oni. David je známý jako charakterní herec, ale já v něm vidím i komedianta, jenom zatím neměl moc příležitostí se takhle projevit. A s Richardem je sranda furt, má smysl pro humor.
Takže dva chlapi v hlavní roli…
…V prostředí autoservisu.
Vraťme se ještě k vašemu novému románu. Bude v jeho postavách znovu něco z vás samotné?
Na milion procent. Každá postava má moje kladné i stinné stránky. Nemám problém je ukazovat. Myslím, že není třeba lhát si do kapsy a dělat se jiným, než člověk je. Každý máme za sebou spoustu průšvihů a já si nemyslím, že je to jenom špatně. Naopak, čím víc toho člověk prožije, lítá nahoru-dolů, tím víc toho může ze sebe svým postavám dát. Já všechno prožívám na doraz. Naplno trpím, naplno se směju. Mám emoce roztažené od kraje ke kraji. Ale díky tomu jsem schopná modelovat svoje postavy.
Má je takhle roztažené i Richard?
Richard je taky emocionální, ale myslím si, že trpí míň. Je veselejší povahy než já. Na mě občas dolehne i depka, zatímco na něho nikdy. Je to neuvěřitelně šťastný člověk plný vitality a zdraví. Myslím si, že je to i tím, že si špatné věci k tělu až tak nepřipouští. Umí to včas zastavit. Já ne, já si je pustím dovnitř a ony se pak ve mně melou, že z toho i onemocním. Já tyhle věci somatizuju.
autor: Ivana Bachoríková
