Oproštěný od drilu a dokazování sobě, tátovi i světu, že je dobrá. Se dvěma dětmi a partnerem chirurgem pobývá střídavě ve Španělsku a Švýcarsku a až teď se cítí být šťastná. O těžkém přerodu z vrcholové sportovkyně, která byla ochuzena o dětství, v ženu, jež konečně dostává bezpodmínečnou lásku a také ji umí dávat, napsala autobiografickou knihu Odsouzená talentem.

Jaké máte na knížku ohlasy?

Neuvěřitelné. Kdo už si dal tu práci a poslal mi mail, napsal mi ho pěkně od srdce, především ženy. A taky vnímaví a citliví muži. Stoprocentně pozitivní jsem měla i ohlasy na rozhovory a články, které vyšly v tisku.

A co lidi z plaveckého svazu nebo kolegové sportovci?

Ti se samozřejmě neozvali a ani jsem to nečekala (S Českým plaveckým svazem se Yvetta Hlaváčová rozešla v roce 1996 pro nespokojenost s metodikou a diskriminačním přístupem vůči své osobě a dál si kariéru financovala sama, přičemž dosáhla svých nejlepších sportovních úspěchů – pozn. red.).

Čeříte vody podobně jako biatlonistka Gabriela Koukalová, která ve své autobiografii rovněž odkryla zákulisí profesionálního sportu a poměrně ubohé postavení jednotlivce v něm. Četla jste její výpověď?

Ne. Mě sport nezajímá.

To si vaše hlava sama vytváří tuhle obranu, nebo jste skutečně tak znechucená vlastní – byť úspěšnou – kariérou, že vědomě nechcete o sportu nic slyšet?

Mě sport nikdy nezajímal, nesledovala jsem ho. Jediné, na co jsem se párkrát v televizi koukla, byly skoky do vody, které mě fascinovaly, nebo krasobruslení, protože mi přišlo spíš jako umělecká disciplína. A taky proto, že jsem vždycky viděla pouze jednoho sportovce. Odjakživa mi bylo proti srsti dívat se na ty utrápené obličeje v jedné řadě, jak spolu soupeří. Odmalička mi to vadilo, jenom jsem to neuměla rozklíčovat a spíš jsem si říkala, že jak toho sama mám dost, tak se mi na to asi nechce dívat i ve volném čase. Mně jsou sportovní emoce nepříjemné. Vyvolávají v člověku akorát napětí a soutěživost, a já jsem chtěla úplně jiné věci, relax a klid.

A když si váš partner, který se v mládí věnoval hodu diskem, doma pustí sportovní kanál…

Nepustí. My se už čtrnáct let na televizi skoro nedíváme. Nepotřebujeme ji, je to jenom žrout času. Když už se na něco koukneme, tak je to třeba kvalitní film, který nás zajímá a může nám něco dát. Thomas je navíc jako chirurg velmi vytížený, a když už mu nějaký čas zbude, věnuje ho raději rodině. Prostě ho využívá chytřeji.

Předpokládám, že knížku četl, co říká vašemu příběhu?

I když ho zná už z vyprávění, knihou se musel prokousat. Ale to se týká všech, co ji četli, protože každý si z dětství něco neseme. Nejprve si říkáte: Jó, tak tohle se mě netýká. Jenomže pak vám to v té mysli začne pracovat, v určitý okamžik to vyleze na povrch a vy zjistíte: no, možná, že tady v tomhle… Samo se to nabaluje a časem si to rozklíčujete a může se stát, že se tím i osvobodíte. Já si myslím, že ta kniha je léčebná a že si v ní každý najde něco, co se týká i jeho. Protože jsem v ní pojmenovala všechny problémy té Achillovy paty.

Marek Ztracený prodal apartmány! Neustál nápor fanoušků

A tou bylo ve vašem případě plavání, kterému jste se věnovala od útlého dětství, byť vás nebavilo. Obětovala jste mu zdraví, volný čas a mládí. Svěřila jste se někdy rodičům, že byste raději malovala nebo se učila hrát na klavír?

Samozřejmě. Máma byla shovívavější. Když se mi nechtělo na trénink, říkala "tak nechoď", ale táta mi vynadal. A tak to bylo dennodenně. Pamatuji se, jak jsem si na své narozeniny, to mi bylo asi devět, dovolila nejít na odpolední plavání a za trest jsem od něj nedostala žádný dárek. A ještě mě tak seřval, že jsem si už nikdy nedovolila vynechat. On to ale dělal ze strachu o naši budoucnost. Měl obavy, že zklackovatíme (Yvetta má sestru a dva nevlastní bratry – pozn. red.), chytneme se party, drog… Možná, že i sám sobě nevěřil. Pocházel z chudé sedlácké rodiny, z deseti dětí a z domova musel odejít už v patnácti. Můj dědeček byl navíc alkoholik, násilnický, to táta byl oproti němu geniální. A žádnej rodič nemůže udělat obrovský skok. On byl prostě o sto procent lepší než jeho otec a ten zbytek je zase na mně. Pro něj byly na prvním místě peníze, taky nás skvěle zabezpečil, a na druhém sport. Ten byl pro něj důležitý.

Četl tu knihu?

Tatínek už nežije. Zemřel před šestnácti lety.

A stihla jste mu říct, jak pro vás byla celá ta plavecká kariéra nepříjemná?

Nestihla. Asi jsem na to neměla sílu a taky jsem sama sobě lhala a myslela si, že má možná pravdu. Zemřel v roce 2004, dva roky nato jsem pokořila světový rekord v přeplavbě kanálu La Manche a najednou jsem ztratila motivaci pokračovat dál. Když odešel, uvědomila jsem si, že už se nepotřebuji někomu líbit, zavděčit a dokazovat, že jsem hodna lásky a respektu, že jsem ten výjimečný člověk, jak si vždycky přál. Ozývalo se to ve mně už dřív, ale čekala jsem na ten svěťák, a když přišel, potvrdilo se mi, že nejsem šťastnější, spíš naopak. Efekt, co mi slibovali, se nedostavil, a třicet let života bylo v háji.

Vůbec nikdy jste neměla pocit štěstí, když jste závodila?

Důležité jsou vždycky přístup a motivace. Člověk by měl mít radost z té cesty, a ne z cíle. Jenomže v tom je právě problém. Sportovci žijí pro cíl, chtějí někomu dokázat, že jsou výjimeční. Zvyšují si tím svoje malé sebevědomí. 

Takhle to mají podle vás všichni reprezentanti? I naše momentálně největší sportovní hvězda lyžařka Ester Ledecká?

Neznám její příběh, tak ji nemůžu soudit, ale obecně můžu říct, že když děláte něco urputně a víc, než byste měla, tak se to odrazí na vašem fyzickém zdraví. Šťastný sportovec může být pouze ten, který je zdravý. A pokud vím, Ledecká má problémy s plotýnkami, a ty se s ní potáhnou už do konce života. Za deset let, až bude mít děti a nebude schopná za nimi běhat, a k tomu sedět, stát ani ležet, řekne si: Vždyť to nejkrásnější je teď, a přitom moje zdraví je v háji.

Možná mají někteří sportovci uspokojení z medailí větší než vy, tak jim to líto nepřijde.

Nemají srovnání. Ty opravdové hodnoty přicházejí až potom. Pokud trénujete málo a jenom proto, že vás to fakt baví, a náhodou vyhrajete, tak si myslím, že jste na správné cestě. Ale ve chvíli, kdy si říkáte "musím všem ukázat, že jsem nejlepší", dřete, do toho máte furt zdravotní problémy a nežijete ničím jiným, tak je to špatně.

Ale ve všech oborech, pokud chcete uspět v konkurenci, musíte odevzdávat víc než průměrný výkon.

Ale mít takové ambice není přirozené. Pokud chcete v něčem vynikat, tak už máte nějaký problém. Ta výjimečnost by se měla dít jen tak, mimochodem. A jestli někdo urputně na něčem dře a strašně moc tomu dává, tak umí něco jiného líp, jenom to zatím neobjevil.

Jak je na tom váš partner, žádaný chirurg?

On taky víc dal, než vzal. To je vlastně další důvod, proč jsem tu knihu napsala. Snažila jsem se jejím prostřednictvím svému manželovi pomoct, protože je hrozný kariérista. A podle mě ho to ničí. Ale jak všichni dobře víme, ve vlastní rodině diagnostikovat ani pomáhat nemůžeme. Každý si na to musí přijít sám. Thomas momentálně prochází velkým zkušebním obdobím, tak uvidíme, jak ho zvládne. Už teď má na kahánku, protože je hodně vyčerpaný. Přitom celý život jenom dřel, dřel, dřel. Neměl žádné dětství, mládí ani studijní léta. A to už ničím nenahradí. Nemůžete v padesáti dohánět to, co jste neprožila ve dvaceti. Ale dobře, když už to nejde, mávnu nad tím rukou a můžu čerpat z toho, co mám teď, a říct si: Stačí, dokázala jsem si svoje. Ale chirurg je ve své podstatě bůh. A u Thomase to platí dvojnásob.

Jak tenhle bůh snášel, že jste rodila doma?

Blbě. To pro něj taky byla terapie. Říkala jsem mu: „Tak a teď se dívej, k čemu chirurg je.“ (smích) Přišla chvíle, kdy nemohl dělat nic, jenom mi důvěřovat, a s tím on má problémy. Pramení to z jeho dětství, kdy nemohl věřit svým rodičům. Proto by chtěl mít všechno ve svých rukou. Mě to samozřejmě mrzí, že se tak ničí, protože jinak je to naprosto výjimečný muž, vynikající otec, typ záchranář, který by chtěl každého spasit. Mluví osmi jazyky, ale tak, že nepoznáte, že není rodilý Američan, Francouz nebo Moravák. Ale on si pořád myslí, že neumí nic.

A ten porod?

Dával ho těžce, ale já si svoje věci dělám po svém, a pokud u toho trpí, je to jeho problém. Buď mi bude věřit a uklidní se, nebo nebude. Byl u toho i s naším starším synem, pomáhal mi… Ale tvrdí, že při každém mém porodu zestárl o deset let.

Přitom ten první se odehrával v nemocnici.

Ale byl náročnější, protože jako u každé sportovkyně, která má zpevněné břišní svaly, dítě ne a ne jít ven a já odmítala císařský řez. On věděl, jak jsem tvrdohlavá a že radši vypustím duši.

V Česku jsou domácí porody odsuzované, porodníci před nimi rodičky varují, jak to vypadá ve Španělsku?

Ve Španělsku je to přirozené a úplně normální. Péče kolem nich je velmi profesionální.

Jakou péči máte na mysli?

Všechno. Celý postup je sepsán do deseti bodů, a když například dospějete během porodu k bodu tři, je v pohotovosti nemocnice, aby vám pomohla. Je to strašně propracované. Můj gynekolog mi řekl: „Když nastane nějaký problém, zavolej mi, budeme pokračovat v nemocnici v přirozeném porodu, a když to nepůjde, začneme řešit, co dál.“ Byl na telefonu a rozhodně mě za to, že chci rodit doma, neodsuzoval. Původně měl být u porodu on a porodní asistentka, jenomže prohlásil: „Tohle je práce pro jednoho, tak si řekni, koho chceš.“ Rozhodla jsem se pro ženu. Ale neurazil se a řekl mi, že kdyby něco drhlo, ať zavolám, že přijede. „Nemáš žádné komplikace, tak není důvod, proč by to nemělo dopadnout dobře,“ povzbuzoval mě.

Tohle každý nevydýchá! Šokující snacha zesnulého Karla Svobody promluvila

S dětmi jste od jejich narození doma, nedala jste je nikdy do školy ani do školky, věnujete se jim v rámci unschoolingu. Nenahrazujete si tím vlastní dětství, o které jste byla ochuzena?

No, samozřejmě.

Takže nechcete, aby trpěly ve škole jako kdysi vy, a zároveň si chcete užít těch dětských radovánek?

Ano, přesně tak to je. Díky dětem si doplňuji v životě to, co mi samotné chybělo. Dostala jsem druhou šanci. Každá matka dostává druhou šanci. Někdo ji nepotřebuje, někdo ji nevyužije nebo si jí nevšimne a jiný je tak zasekaný, že mu to život neumožní. Mně to umožnil. Nebýt mých dětí, tak tu knihu ani nenapíšu, protože bych si spoustu věcí vůbec neuvědomila a nepřiznala. Pozorovala jsem svoje kluky a říkala si: "Co bych za to dala, kdybych mohla žít takhle. Tohle by mě bavilo a tohle by mi hrozně vyhovovalo, tohle jsem neměla…" Vím přesně, co mě do života oslabilo, a to, co by mohlo oslabit mé děti, jim raději dávám já.

Myslíte si, že škola by je oslabila?

Stoprocentně.

Proč?

Vidím všude, jak se takové děti chovají. Jsou násilnické, sprostě mluví, mají mindráky, nadávají si, uráží se navzájem, kopou se, bijí... A učitelé vám kladou podmínky, zkouší vás. To má vliv na sebevědomí. Já bych brala finské školství. Děti se tam učí čtyři hodiny denně. Bez učebnic, zkoušení a známkování. Tím, že někomu napíšete čtyřku, pětku, mu už dáváte diagnózu. Ale to neznamená, že to dítě je hloupé, jenom potřebuje svůj čas, své tempo nebo je prostě talentované na něco jiného. Ale když mu budete říkat "dneska ti to zase nevyšlo, to jsi teda nejhorší žák", tak mu tím dáváte předurčení do života.

Ale jednou se s hodnocením stejně setká a bude to pro něj akorát větší rána, až mu poprvé někdo řekne pravdu do očí.

To už ale bude starší a bude se umět bránit, mluvit, vyjadřovat, komunikovat… Bude už mít vybudovaný nějaký základ. Ale v šesti, sedmi, osmi letech…

Ale to, že se umíte bránit, komunikovat a máte vybudovaný základ, jak říkáte, to nepadá z nebe, to se, dle mého, rodí postupně právě z těch střetů, které prožíváte od útlého dětství. Ať ve škole nebo mimo ni. Ta odolnost se trénuje během celého dospívání, i za cenu „facek“, křivd a nedorozumění, které přitom utržíte.

Ale málokdo to zvládne. Kdybych si byla jistá, že tím nebudou trpět, tak bych se škole nebránila. Ale víceméně vycházím z toho, co chtějí děti.

A vaše děti to takhle chtějí? Nechodit do školy...

Ano. Ony do školy nechtějí. Já jim v tom nebráním, jenom jim dávám možnost volby.

Vždyť vůbec nevědí, jak to tam vypadá, tak jak by po ní mohly toužit?

Ale je to v mnoha pohádkách, filmech… A hlavně, když jsou děti šťastné a spokojené, tak nemají důvod něco měnit. Někteří lidé se děsí, co prý budou dělat v deseti, patnácti letech… Ale když po něčem toužíte, tak toho dosáhnete levou zadní a za velmi krátký časový úsek, lehčeji, než když se do toho tlačíte. Ve škole vám hlavu zaneřádí vším možným, co nepotřebujete. Učivo se vůbec neselektuje a děti jsou přetěžovány. Kdežto když víte, co chcete, můžete se na to koncentrovat a tím, že je váš mozek čerstvý a prázdný, je i připravený na to nejdůležitější, což je to, čemu se vy sama chcete věnovat.

Stanovila jste si pro sebe nějaké množství látky, které byste ráda, aby za měsíc či za rok děti zvládly?

Ne, protože my se spolu neučíme. Unschooling je o tom, že dáváte dítěti prostor, důvěru a šanci, aby si samo řeklo, až ho bude něco zajímat, a vy mu pak ty informace zprostředkujete.

Ani čtení a psaní své děti neučíte?

Ne.

A co když se to budou chtít naučit až ve dvanácti?

Tím líp! Až si o to řeknou, tak je v tom podpořím. Ale všimla jsem si, že starší syn už číst umí, někde se to naučil.

Neznevýhodňuje je to mezi vrstevníky? Když zjistí, že kamarádi v jejich věku plynule čtou a píšou, a oni ne, můžou z toho mít i mindráky.

Ale čisté dítě, které nesoupeří a nemá limity, takhle nepřemýšlí. Já klukům nedávám svoji lásku na základě toho, jakých dosahují vědomostí, oni takhle vůbec nepřemýšlí.

Nemusí o tom takhle přemýšlet oni, ale ti druzí jim to můžou "dát sežrat“. Vysmívat se, že nejsou schopni přečíst ani nápis na obchodě.

Je to možné, ale na tom není nic špatného. Dítě tím může získat motivaci. Přijde a řekne: Tak si, maminko, představ, že ten chlapeček čte, a já bych to taky chtěl umět. A v tu chvíli do toho půjdeme a začnu ho to učit.

A co když nebudou chtít dělat vaše děti nic po řadu měsíců?

Však to se taky děje a je to v pořádku. Podle mě by dítě mělo zvládat písmena až v deseti. Když začnete číst, zablokujete si intuitivní hemisféru, protože mozek se začne upínat jenom na text, čísla a písmena. A pak vám chybí emoce, kolísáte ve vztazích, neumíte odhadnout, co je pro vás dobré a co špatné. A mně přijde důležitější rozvíjet tuhle část mozku než tu logickou.

A ta se rozvíjí právě v kontaktech a střetech s okolím. V kolektivu. Takže jsme zase na začátku.

Chápu, všechno má něco, ale pro mě je důležitější zdraví a ta hemisféra, která má na starosti intuici a sebevědomí. Jestli jde něco dělat líp, šťastně a zdravě, tak si vždycky vyberu tuhle cestu, než abych šla s davem jenom proto, že si většina lidí myslí, že tak je to správně. Já to tak necítím. Znám své děti, znám sebe, mám nějaké přesvědčení a toho se držím. Vždycky, když jsem z něj vybočila nebo jsem se snažila někomu zavděčit, ukázalo se, že to bylo špatně. Tak jsem se naučila poslouchat svoji intuici a svoje přesvědčení, protože pak vím, co mám dělat. Ale když se řídím radami jiných, neumím pak ani reagovat na problémy, protože to není z mé hlavy.

Neděláte náhodou mentální koučink?

Dělám, ale zadarmo. Kdekomu. (smích) I Thomas říká: Ty jsi takový analyzátor, prosím tě, přestaň už. Ale já jenom o věcech přemýšlím, protože mě to zajímá. Od malička jsem pozorovala lidi, hledala mezi nimi ty šťastné a pátrala po tom, proč tomu tak je. Kdežto Thomas na to neměl čas, protože se pořád jen učil, učil a učil. A z toho života měl stejně h… Já jsem si ho aspoň užila. Sice jsem dřela, ale pořád tu byla nějaká lehkost bytí, určitá svoboda, cestování... Samotné plavání mě nebavilo, ale furt jsem si říkala: Ještě musím zjistit, jak to je s tím svěťákem, co to ve mně vyvolá. Zajímalo mě to čistě z vědeckého hlediska.

Co chcete dělat dál?

Ještě to přesně nevím. Ale hodně mě zajímá osobní rozvoj, nalezení vnitřního klidu. Já nevím ani, jak to nazvat. Prostě chci být jenom šťastná. Splynout. Možná napíšu další knížku, ale ne, abych někoho poučovala. Ale protože chci přijít věcem na kloub, někam se posunout, a tím pádem posunout i ostatní, kteří zase dělají jiné věci, které mě třeba nenaplňují. Věnuji se tomuhle, protože jsem měla ve vodě dost času přemýšlet.

A to vám vystačí, necítíte po takové kariéře přebytek energie?

Ale já jsem už osm let doma s dětmi. Bez jediného volného dne, čtyřiadvacet hodin denně… Osm a půl let jsem kojila. Starám se o domácnost, zahradu, psy, kočky… Pro jednu ženu to není málo, když chcete mít pořádek. Je to i těžší než plavání, protože tehdy jsem mohla jít na masáž, vypnout a věnovat se sama sobě. O víkendu jsem měla možnost zregenerovat se. Teď jsem osm let neměla dovolenou. Ten maraton jsem vydržela jenom proto, že jsem byla zvyklá na zátěž ze sportu. Tohle ale bylo náročnější jinak, v koncentraci pozornosti. Kolikrát jsem jenom seděla a hlídala, aby mi děti nesklouzly do bazénu. A moji kluci se kolem něj pohybovali osm hodin denně. Pořád tam padali a šli ke dnu jako sekera. Od devíti měsíců jsem je z něj tahala. To byl velký stres, obrovská zodpovědnost, takovou ani ve sportu nemáte.

Nebylo by lepší naučit je co nejdřív plavat?

Ale tím bych je k něčemu nutila. Já nejsem ani pro kojenecké plavání. Nefandím mu. Možná někde v řece, ale v chlorované vodě se tím zbytečně narušuje sliznice. Dětem jsem to nabídla, když si všimly, že umím plavat, ale odmítly mě. Měly dokonce takový respekt, že do vody chodily jenom s tatínkem, se mnou vůbec. Nakonec se to naučily samy. Plavou od tří a půl let, i když žádný styl to není. Ale když teď spadnou do bazénu, třeba i oblečené, tak samy vyplavou na povrch. (smích)

V knize popisujete, jak vás Američané nominovali do International Marathon Swimming Hall of Fame – neboli Mezinárodní síně slávy dálkového plavání. Jak to dopadlo, dostala jste se do ní?

Ano, dostala. Čtrnáctého listopadu jsem do ní vstoupila oficiálně.

A kvůli covidu jste se té slávy nemohla osobně zúčastnit?

Já bych tam nejela, ani kdyby žádná pandemie nebyla.

Proč, když je to, jak sama píšete, víc než olympijská medaile?

Protože mě to rozhodilo. Doslova jsem si zoufala. Říkala jsem si: To snad není možné, já jsem to fakt dostala. Oni počkají, až vydám knihu, celé to uzavřu, a pak mi dají cenu!

Ale tak to má být. To jste přece chtěla, aby k vám chodila ocenění bez usilování.

Ano, pak to na vás odevšad padá, přitahujete je sama. Takže ano, jsem první česká plavkyně v historii, která se do té síně slávy dostala.

A tady to přitom nikdo neví, je to tak?

Neměli se to odkud dozvědět a ani proč. Nesdílela jsem to na sociálních sítích, není to pro mě důležité. A rozhovory o sportu, o které by mě pak eventuálně  novináři žádali, by mě jenom obtěžovaly. Jsem ráda, že se o tom neví.

Ale já to teď napíšu, takže se o tom vědět bude.

Tak to vám pěkně děkuji! Příště vám zase něco řeknu. (smích)

Bára Kodetová a Pavel Šporcl: Chtěl se usadit až po čtyřicítce, ona ho dostala do chomoutu dřív!