2°C
Vzhledem k tomu, že nejste nejmladší, nedá mi to, abych se nezeptala: Nechal jste se už očkovat?
Ne. Já si myslím, že my, starší ročníky, máme dobrý základ. V mládí jsme dobře jedli, slušná jídla.
Tak to musíte mít i dobrou psychiku, když jste nepodlehl těm tlakům, že očkování je jediná cesta, jak se před covidem ochránit.
Ono to jde jedno s druhým. Nepanikařím, nemám z covidu strach, a to imunitě taky dost pomáhá.
Počítáte s tím, že vám to ztíží cestování do zahraničí?
U mě velké cestování nehrozí, já už nerad někam jezdím. Pokud mě k tomu okolnosti nedonutí, že by mi třeba bylo zakázáno chodit po ulici a nemohl bych si dojít ani pro rohlík, nebo z profesních důvodů, že by mě nepustili do divadla, tak se očkovat nenechám.
Ve Slunečné vám stačí testy?
Ano, každý týden nás testují a všichni tam nosí roušky. Akorát nám, hercům, povolili, abychom si je před natáčením sundali.
Hrajete dědu Vacka, jak se v té roli cítíte?
Výborně. Je dobře napsaná, přesně pro mě. A aby se mi dobře hrála, začal jsem ji ještě vylepšovat. Když to scenáristé viděli, chytli se toho a pomáhají mi různými replikami a příhodami. Je to velmi příjemné.
Čím je vám tak blízký, které povahové rysy máte společné?
Líbí se mi přístup k životu, jaký ta postava má. Jsem ironický dědek a stejně ironicky se chovám i vůči sobě, tak jsem to tam použil. Ze všeho si dělám legraci, i když to tak nevypadá. Je to taková směska správného přístupu k životu a v podstatě i můj osobní náhled na něj.
Souběžně taky režírujete. Právě máte za sebou generálky muzikálu Robinson Crusoe.
Ten jsem celý sestavil, zrežíroval a zároveň tam mám funkci jakéhosi pokrývače. Kdyby Marian Roden, který hraje Daniela Defoea, nemohl nebo se mu nechtělo, odehraju tu postavu za něj. Ale zatím jsem neměl ani jednu zkoušku, tak doufám, že dneska na představení přijde!
Je to zpívaná role?
Ne, ale je velká. Defoe je tam jako vypravěč pořád, provází diváky dějem.
Jak to, že režírujete právě muzikál, a nikoliv první? Dělal jste už Noc na Karlštejně, ve které zároveň vystupujete.
Tam hraji Arnošta z Pardubic, dělám to už šest let. Letos začínáme koncem června a máme před sebou dvacet představení. Bohužel, už druhou sezonu nebudeme na Karlštejně, protože se opravuje. Ale odehrajeme tam stou reprízu, ta bude druhého července, a je už absolutně vyprodaná. Počet diváků jsme museli zmenšit, protože to nádvoří je obstavené nějakými plechy a jsme tam vpuštěni pouze díky té výjimečné jubilejní repríze.
Hrát venku může být dost krušné. Zažila jsem bezdomovce, kteří představení celou dobu hlasitým hovorem rušili.
To u nás nehrozí. Tím, že hrajeme na hradech a zámcích, tak je to obšancované, aby se tam nikdo nepovolaný nedostal. Noc na Karlštejně dáváme od začátku jenom venku, tak s tím máme zkušenosti. Třeba na Karlštejně je nepříjemné, že v určitou hodinu přelétá nad hradem dopravní letadlo. Vždycky to přijde ve stejném místě a nějakou dobu trvá, než se zase vzdálí. Trochu to ruší.
Tak jste toho měl využít a zakomponovat ten přelet do představení.
To by šlo těžko. A já to ani nemám rád. Když už děláte takzvaný zcizovák, nesmí to být samoúčelné. Diváci musí tu legraci pochopit. A letadlo s dějem vůbec nesouvisí, to by bylo mimo.
Obsazení do Robinsona jste vybíral na základě konkurzu?
Něco jsem vybral já, ale to spíš až ex post. Tohle představení už obsazené bylo, protože se ho snažili přivést k životu ještě před pandemií. Já jsem akorát vybral toho Defoea, kterého měl původně hrát Pavel Soukup. Nakonec to ale vzdal, že nechce chodit po schodech.
To máte na mysli těch pár schodů tady v sále, které dělí jeviště od vyvýšeného hlediště? Tak mohl chodit zezadu.
No, ale to jsem právě nechtěl. Já chci, aby ta postava přicházela z hlediště. A on to ze zdravotních důvodů dělat nechtěl. Ne, že by to odmítl úplně, ale pak najednou vzkázal, že už nepřijde. Tak jsme sháněli nového Defoea a já oslovil svého kamaráda Mariana Rodena, který to podle mě hraje excelentně. A taky jsem zavolal Radimovi Schwabovi, se kterým jsme už byli předběžně domluveni, že bude dělat Robinsona. Ten je taky výborný. On to totiž není typický muzikál, protože ty texty mezi jednotlivými áriemi jsou v podstatě dramatické. Žádné blbosti, jak to u spojováků bývá. Taky to psal Ivan Hubač. A já jsem chtěl, aby to všichni pokud možno i dobře zahráli, ne jen zazpívali.
Jaký jste režisér?
To byste se musela zeptat kolegů. Ale taky umím vypěnit a křičím, když to jinak nejde. Ale protože jsem původně herec, tak vím, jak je pro nás na jevišti těžké skloubit všechno dohromady: text, pohyb, vytvořit situace… Proto jsem trpělivý. A pokud jim radím, tak hlavně herecky. Nejprve jim to vysvětluji slovně, a když nechápou, tak jim to i předvedu. (smích)
Kdysi jste daboval M.A.S.H. Jak jste se k tak ikonickému seriálu dostal?
Přizval mě k tomu můj kolega Petr Svoboda, který měl tenkrát svoje studio a dostal od Novy za úkol, aby celý seriál nadaboval. Oslovil kamarády a rozdělil role podle toho, kdo se mu na co hodil. Na mě padl Frank Burns. Ten protivnej blbeček, co chodil s Houlihanovou – a všichni ho trápili.
Bavilo vás to?
Ale jo, byla s ním legrace. Ty situace, ve kterých se ocital, byly strašně příjemné, legrační až komické. Dobře se to dabovalo.
Tušil jste, že z toho bude nakonec tolik dílů?
To jo, protože když se to k nám dostalo, bylo to už celý hotový, dotočený. A těch 250 nebo 254 dílů bylo už mnohokrát ve světě odvysíláno. Když to sem po tom devadesátém roce přišlo, volal jsem dceři do Austrálie: „Hele, my máme dabovat nějakej M.A.S.H." A ona: „To je světová záležitost!“ Všude to už tenkrát bylo, jenom u nás ne.
Takže jste se dobrovolně uvázal k tolika dílům?
Já tam byl jenom do poloviny, protože Larry Linwill, který hrál majora Franka Burnse, to po stopadesátém díle vzdal. Oni to točili dvacet let! Jediný, kdo u toho zůstal, byli Alan Alda (kpt. Benjamin „Hawkeye“ Pierce – pozn. red.) a Loretta Swit (major Margaret „Šťabajzna“ Houlihanová – pozn.red.). Jinak se tam vystřídala spousta lidí, protože to asi nebylo možné vydržet celé ty roky.
To chápu, představte si, že byste byl dvacet let ve Slunečné!
(smích) To bych se raději nechal umřít.
Co na tak dlouhém projektu hercům vadí nejvíc?
To je různé, ale v dokumentu, který byl o tomto projektu natočen, Burns říká, že po stopadesátém díle se už cítil vyhořelý a že se mu zdálo, že se ty jeho vtipy pořád opakují a opakují. Prostě to už dělat nechtěl. Tak se domluvil s produkcí a odešel.
Takže za to můžou scenáristé, že mu tu postavu nepsali dost zajímavě, aby u ní vydržel.
Jenomže ono to úplně nejde. Když je to takhle rozsáhlá záležitost a je tam taková figura, musí se většinou chovat pořád stejně. Diváci to už od ní očekávají. V tomhle případě, že je to blbec a že z něj všichni budou mít legraci. A to se pak nápady brzy vystřílí.
Jak se vaše dcera ocitla v Austrálii?
Odešla tam se svojí maminkou, když jí bylo jedenáct. Nejdřív mi to bylo samozřejmě líto, ale dnes si myslím, že nic lepšího ji potkat nemohlo. Dostala se do světa, pracovala jako konzulka pro ministerstvo imigrace. Byli už s manželem pracovně v Moskvě, Singapuru, Číně, vždycky tak na rok, rok a půl. A když žila v Moskvě, velmi často lítala do Prahy, třeba jen na víkend. V Austrálii to měla k mamince 6000 kilometrů, kdežto z Moskvy do Prahy to bylo jen 2000 km. To je přece kousek, tak proč by nepřijela?
Takže herectví ji úplně minulo.
Ano, vystudovala v Brisbane práva a věnovala se spíš obchodním záležitostem.
Víte od ní, jak Austrálie bojovala s covidem?
Abych řekl pravdu, moc jsme se o tom nebavili. Ona tvrdí, že tam jsou všichni velmi ohleduplní a všechno dodržují. Já se obecně hovorům na tohle téma záměrně vyhýbám, protože to pro mě není tak strašně podstatné. Když si někdo na tom postaví život a přemýšlení, může se jedině zbláznit.
Byl jste se za ní v Austrálii někdy podívat?
Dvakrát. Hned zkraje, když byla ještě malá, v letech 1990 a 1995. Oni utekli v roce 1986, nejprve byli v Rakousku a rozhodovali se, jestli půjdou do Kanady, nebo Austrálie. Moje bývalá manželka je lékařka a odešla tam s nějakým panem doktorem. Chvíli trvalo, než jim uznali všechny ty diplomy a vzdělání, ale žili si tam krásně. Vyhledávali destinace, které byly přírodně zajímavé, takže jsem byl za nimi v Cairns, což jsou subtropy nahoře, a potom na poloostrově Cape York. Vydělávali velké peníze a neměli je za co utratit, tak si koupili barák pod Brisbane. Pak ho prodali a místo něj si pořídili ve městě byt. A teď už jsou oba na penzi.
Líbilo se vám tam? Uchvátila vás Austrálie něčím?
Já tam byl pokaždé o prázdninách, na sedm neděl. A musel jsem se smířit s tím, že celou Austrálii procestovat nestihnu. Takže jsem se věnoval jenom východnímu pobřeží od Brisbane ke Cairns, kde jsou ty korálové atoly. A to bylo strašně krásný a příjemný.
Já mám na mysli spíš životní styl, pohodu, skvělé jídlo…
To nevím, protože jsme si vařili společně doma. Pokud jsem jedl v hospodě, tak to byly takové zvláštní anglické šlichty. A na mořské plody já si nepotrpím.
Udělala vás už dcera dědečkem?
Ano, mám dvě vnoučata. A taky syna. Tomu je dvacet tři let.
Co dělá?
Je mistrem zvuku. Postavili jsme si studio a nahráváme audioknihy. Začal dělat i dabingy. Aby si přivydělal, jezdí za prací do různých pražských studií.
Loni vyšlo přes čtyři sta audioknih, kolik z nich je vaším dílem?
Já už nestačím vyrábět ani sám pro sebe. Dělám sérii Sherlocka Holmese, načetl jsem skoro všechno, zbývá mi už jenom Pes baskervillský a Údolí strachu. Má to docela pěknou odezvu, lidi si to kupují. Ale děláme i na zakázku pro Albatros, pak pro nějakou dánskou firmu, která začala vyrábět české audioknihy, a taky různé věci pro kamarády, takže mi na vlastní tvorbu moc času nezbývá.
Ale váš hlas je známý nejen z audioknih, ale i vlakových nádraží! Oznamujete příjezdy a odjezdy vlaků…
Ano, ale ta společnost, pro kterou to natáčím, má už vybudovanou databanku, takže dneska mě k tomu prakticky nepotřebují. Počítače ta oznámení skládají ze starých nahrávek. Šestá nebo sedmá kolej, první nebo druhé nástupiště jsou všude stejné. Takže si to vytáhnou z databanky a složí dohromady, jak potřebují.
Ale přibyly nové vlaky a trasy se mění! Jsou přidávány nové zastávky i spoje.
Když bylo potřeba, nastala například nějaká výluka a chtěli namluvit přesné hlášení, tak jsem samozřejmě přišel a ty nové věci dotočil. Ale ono je to velmi komplikované, protože ta společnost, se kterou spolupracuji, má konkurenty, a ti mezi sebou soupeří. Byl jsem na hlavním nádraží a odtamtud tu naši společnost vyšoupli, tak tam teď promlouvá moje kolegyně Andula z Brna. A ještě to dělá pan Postler a někdo další, myslím. Pro mě je to jak telenovela. Netušil jsem, že to bude tak dlouhodobá záležitost. Ale moc pozornosti tomu nevěnuji, protože to jde tak v podstatě mimo mě.
A nemáte z toho náhodou reprízovné?
Jo, kdybych měl za každé hlášení desetník, tak tady s vámi nesedím! Byl bych někde na Hondurasu a popíjel daiquiri.
autor: Ivana Bachoríková
