15°C
Málokterý z herců se může pochlubit hitem. A vy ho máte! S Jiřím Kornem jste „nazpívala“ Ne, maestro!
To byla původně italská písnička, a když jsme s Jirkou spolu točili Honza málem králem, zeptal se mě: "Naděnko, nezazpívala by sis se mnou?" Povídám: „Jirko, já ale zpívat neumím.“ A on: „To nevadí, Naděnko, ty tam budeš jenom mluvit.“
Jak se vám s Jirkou Kornem na pohádce pracovalo?
To bylo krásné natáčení. S režisérem Bořivojem Zemanem, prázdniny na Sedlčansku… Nádherný zlatý pole a my v něm. Jirka byl strašně kamarádský, milý a vstřícný. Vždycky jsme se na všem domluvili.
Zůstali jste přáteli?
Já si myslím, že taková nit se nepřetrhne, i když se nevídáme. Protože to bylo opravdu moc milé natáčení. Myslím, že na něj máme oba hezké vzpomínky.
Přišly pak další „pěvecké“ nabídky?
Ne, protože já vždycky řeknu, že nezpívám. Na DAMU jsem měla ze zpěvu za tři. Sice jsem si za ta léta sluch vycvičila, protože v divadlech jsem hrála i ve hrách se zpěvy – od Nejkrásnější války až po Naše furianty v Plzni, kde jsem jako Verunka zpívala – ale netroufla bych si jako ti mladí v muzikálu Láska nebeská, který teď zkoušíme, na nějaké sólo. Nebo aby na mně ležel muzikál... To už vůbec ne. Ale třeba ve Sňatcích z rozumu, které hrajeme ve vinohradském divadle, je spousta písniček. Zpíváme rakouskou hymnu, francouzskou a spoustu českých písní, ty jsem se taky musela naučit. A jsem za to vlastně vděčná, protože si tím trénuji hlas a sluch.
Ale sólo ve Sňatcích nemáte.
Ne, zpívám ve sboru druhý hlas a snažím se zůstat v blízkosti svých kolegů, aby se mi ho podařilo udržet. Protože jakmile kolem mě projde bas, tak mě svede. (smích)
Čím vás pověřili v Lásce nebeské?
Hraji paní Fortelnou. Je to správkyně kolejí, stará se o studenty, celou ubytovnu. Je to taková životaschopná, živelná, optimistická bytost, která pomůže, kde se dá. Má ráda život a studenty.
Sama jste ale život na koleji nezažila.
Ne, ale čas od času jsem v dobách studií navštívila na koleji Evičku Jakoubkovou a s dalšími spolužáky jsme pak táhli Prahou. Něco jsme popili, prostě studentská léta…
Díváte se ráda na filmy, ve kterých jste hrála za mlada, nebo vám to nedělá dobře?
Občas se na něco kouknu. Není to tak dávno, co jsem v kině Lucerna viděla po rekonstrukci Adélu (film Adéla ještě nevečeřela, pozn. red.). Vyčistili film okýnko po okýnku, obraz i zvuk. Všechno to udělali nanovo. A když jsem ho pak viděla na tom velkém plátně, znovu jsem si uvědomila, jak je dokonalý. Jenom ty triky, kdy se po obloze honí na létajících strojích pan Kopecký s Michalem Dočolomanským, jak dokonale vypadají. Kam se hrabou Američani! Přitom to muselo být velmi pracné, když digitalizace ještě neexistovala.
Líbíte se tam sama sobě?
Myslím, že moje postava měla nadsázku, nebyla to úplně blbá naivka, měla svůj humor a že se mi to podařilo zahrát. To mě těší. Jenom u scény, kdy říkám „jsem dcera národa Jana Žižky“, dodnes trpím. Už při natáčení jsem si myslela, že tady nejsem moc přirozená, to mi nejde. Ale pan režisér spokojený byl, tak to je možná jenom můj pocit. Každopádně i dnes, když se na film koukám, tak se téhle scény bojím a říkám si: je to tak špatný, nebo to jde?
Byla jste mladá a velmi půvabná, uvědomovala jste si to?
To je ta životní spravedlnost. Všichni jsme byli někdy mladí a všichni budeme jednou staří. Je pravda, že jsem se líbila, chválili mě, tak jsem byla ráda.
A nápadníci byli?
Ani nevím, nevnímala jsem je. Když jsem se zamilovala, měla jsem oči jen pro toho jednoho.
Jaký jste měla vztah s panem Dočolomanským?
Tak to bylo pěkný přátelství. I po letech. Když bylo třicáté výročí od premiéry Adély, otevírali zrovna u Pinkasů novou pípu, tak nás pozvali, abychom ji spolu pokřtili. Michal měl smysl pro humor, byl galantní. Slováci mají v sobě krásné gentlemanské chování a to se mi líbí.
Dovedete si představit, že by Nicka Cartera hrál místo něj Robert Redford, o kterém se taky uvažovalo?
To by bylo strašné, to bych se asi do těch jeho modrých očí zakoukala. (smích) A klidně se to mohlo stát. Když pan Brdečka s panem Lipským napsali scénář, chtěli do téhle postavy typického Američana. Blonďatou vystříhanou hlavu. Tak oslovili Redforda, a ten byl nadšený. Ale řekl, že má čas až za pět let.
Zanedlouho vám bude sedmdesát, jste šťastlivec, spousta vašich kolegů odešla ze života mnohem dřív. To by chtělo pořádnou oslavu.
Čím dál víc se kácí v našem lese, to je pravda. Ale s těmi sedmdesátinami nevím, jak to dopadne. Teď se kvůli opatřením ve velkém slavit nedají, tak uvidíme, co bude v dubnu, jestli otevřou restaurace. Ale protože jsem měla opravdu nádherné šedesátiny, tak by mi to ani líto nebylo. Ty už nic nepřekoná. Připravila mi je Eva Kocmanová, barmanka z Divadla ABC, která už rok mezi námi není. A byly to nejkrásnější narozeniny za celý můj život. Těch kolegů, co přišlo, a co všechno vymysleli! Sestříhali film, ve kterém mi blahopřáli úplně všichni. Od britské královny až po papeže, který si stěžoval, že nemá můj podpis. Nebo Audrey Hepburn, která dostala Oscara za Prázdniny v Římě, tam říká: „Naďo, tahleta soška patří vám! Za to, že jste mě celý život učila herectví.“ A takhle to gradovalo. Obama přijel kvůli mně do Prahy, Putin mi přál, prostě celý svět. Pouštěli jsme si to třikrát a strašně se u toho nasmáli, dodnes ho mám schovaný. A taky jsem dostala koš konvalinek. V dubnu konvalinky nejsou, tak to museli nechat přivézt nejspíš z Holandska. Takže tohle už nic nepřekoná, ale podle toho, jak bude, připiju si aspoň s nejbližšími, s rodinou.
Jaká byla ta předchozí léta? Platí, že v padesáti jste měla pocit, že všechno ještě máte před sebou, v šedesáti jste byla ráda, že vás nebolí kolena, a teď na prahu sedmdesátin děkujete Bohu, že vstanete z postele?
Musím přiznat, že cítím každý rok navíc. Tělo už neposlouchá tak jako v padesáti, a ani ta kolena nejsou pružná jako v šedesáti, ale myslím, že pořád je to ještě dobrý.
Představovala jste si někdy, jak by měl váš život v tomhle věku vypadat?
Takhle dopředu jsem nikdy neuvažovala. V knize Moc přítomného okamžiku jsem se dočetla, že minulost ani budoucnost neexistují a důležité je to, co žijeme teď, přítomný okamžik. Nemyslím dopředu, protože co kdybych si tam poslala třeba úzkost a strach? To nechci. A o minulosti taky nepřemýšlím. To, co mě bolelo, mě nakonec zocelilo, protože co tě nezabije, to tě posílí. Uchovávám si v paměti jenom ty krásný chvilky, ke kterým se někdy vracím. Ale opravdu je nejlepší žít každé ráno přítomným momentem.
Nejspíš vás v uvažování hodně ovlivnila vaše velká kamarádka Květa Fialová, která už pár let mezi námi není. Byla to ona, kdo vás přivedl k meditacím?
Potkala jsem v životě víc lidí, kteří mě inspirovali, a každá zkušenost mě vždycky přivedla zase k někomu dalšímu. Nejdřív jsem meditovala s buddhisty. To jsem byla čtyři neděle na Slovensku na hoře Hrb. Když jsem to zkusila poprvé, bylo mi přes padesát, mezi ženami jsem tam byla nejstarší a ještě k tomu herečka. Řekli mi: „Vy to tady nevydržíte. Je třeba, abyste nehybně seděla, a vás už třetí den budou tak bolet záda, že začnete ostatní rušit. Tady jsou všichni v meditaci zběhlí.“ Ale já jim řekla, že bych to přece jenom ráda zkusila, a když budu rušit, tak se seberu, odejdu a nic po nich zpátky chtít nebudu. Takže mě tam nechali. Byla to krásná zkušenost, ale opravdu bolestná. Třetí den mě skutečně začala strašně bolet záda. Ale naučila jsem se takový fígl. Poslala jsem si do toho místa lásku, hladila ho, chovala se k němu jako k dítěti, a jak jsem se na to soustředila, tak se ta pozornost od zad přenesla trošku jinam a bolest ustoupila. Prostě jsem to vydržela.
Jak dlouhé ty meditace byly?
Ráno od šesti hodin do sedmi vsedě, pak od sedmi do osmi v chůzi, to jsme měli venku takové chodníčky, po kterých jsme šlapali, soustředili jsme se na zvedání, nesení a kladení nohy. A když nás vyrušila nějaká myšlenka, řeklo se: Chyba! Při meditaci vsedě jsme se zase zaměřovali na nádech a výdech a opět bez jediné myšlenky. Tam jsem si uvědomila, jaký binec v hlavě máme, když je pro nás tak těžké vydržet jedinou minutu, aby nám do ní nic rušivého nevstoupilo. A tyhle meditace vsedě a v chůzi se střídaly až do večera. Přestávku jsme měli akorát na jídlo a odpolední klid. A po večeři jsme všichni společně měli sezení s lámou, který odpovídal na naše otázky. Jinak byl celý den zákaz mluvit, i telefony jsme museli odevzdat.
Vy jste ale experimentátorka!
Bylo to krásné, vyčistili jsme si hlavu a načerpali sílu. A vždycky večer jsme tu nastřádanou energii, kterou jsme získali tím, že jsme se nezanesli zbytečnými myšlenkami, posílali jako lásku do celého světa.
Léta jste bojovala s váhou, jak to teď máte s vařením?
Už šestnáct let „vařím“ v pořadu Pochoutky na talíři a probíhá to tak, že jdeme do nějaké restaurace, kde šéfkuchař připraví specialitu pro našeho VIP hosta, se kterým já a Petr Rozehnal vedeme rozhovor. A potom ochutnáváme. Takže je to velmi příjemný pořad. Naučila jsem se díky němu spoustu fíglů a nových receptů a poznala zajímavé lidi. Jsou to moc hezká setkání.
Dietami se ještě trápíte, nebo jste je už vzdala?
Tahleta doba je pro mě dost krutá, protože se nemůžu hýbat, jak bych chtěla. Běžně jsem třikrát týdně chodila plavat, a teď nic. A váha šla nahoru. Měla jsem až osm kilo navíc, tak jsem se vyburcovala k pravidelným procházkám. Místo na bazén jedu třikrát týdně autem za Prahu a hodinu tam chodím po lese. Už jsem shodila čtyři kila. K tomu se snažím jíst naposledy v šest hodin večer a vynechat sladké, ale je to těžké.
autor: Ivana Bachoríková
