2°C
Vy se stěhujete?
Ano, prodali jsme byt v Průhonicích a koupili si domeček, jak já říkám, jedno pole za Prahou. A ten jsme začali rekonstruovat, takže jsme se nejprve přesunuli do pronajatého baráčku vedle, abychom mohli dohlížet na stavbu, která trvala půl roku, a teď se do něj konečně stěhujeme. Ještě není úplně hotový, ale dá se v něm už bydlet.
Copak vy jste někdy toužila žít na venkově?
Nikdy jsem to tak necítila, ale je to super pro Áďu. Má tady spoustu dětí, může s nimi být na hřišti a hlavně je tu škola, do které si jednou sám dojde. Mohl by ji navštěvovat od školky přes základku až po gymnázium. A máme ji hned vedle baráku, což je super, protože ho nebudu muset vozit někam do Prahy.
Aby ji vůbec potřeboval, když číst už umí, na klavír hraje…
Je šikulka. Díky karanténě jsem měla možnost věnovat se mu víc, tak se naučil číst. A teď je z toho nadšený, přečte všechny nápisy.
Vy jste ho to učila záměrně?
Ano, nejprve jednotlivé hlásky, pak slabiky… Jak jsme neměli v době karantény co dělat, věnovali jsme se čtení, i když má na to ještě čas. Ale vzniklo to spíš náhodně, než že bych na tom lpěla.
Nebojíte se, že až nastoupí do školy, bude se tam nudit?
Trochu se toho bojím, už jsem o tom slyšela. Ale já to mateřství objevuji tak nějak za pochodu. Jsem trochu jiná máma, taková „rokenrol“, což znamená rozlítaná. A postupně zjišťuji: „Aha, tak tohle se nemá. Aha, tak tohle se má. Aha, já nevěděla.“ U mě to funguje metodou pokus-omyl, učím se všechno postupně. Určitě nejsem perfektní matka a nikdy nebudu, ale snažím se.
Trápí vás, že nejste dokonalá matka?
Dříve jsem se tím zabývala hodně, ale protože jsem si taky zažila svoje, jsem teď v období, kdy už to tolik neřeším. Došlo mi, že jsem trochu jiná. Kdežto předtím to bylo spíš: Musím být perfektní jako všechny ostatní mámy!
Myslíte, že Adámek tu vaši jinakost vnímá?
To vlastně nevím, nikdy jsem se ho na to neptala.
Pokud vám nic nevyčítá, nepoměřuje vás s jinými…
Ale já se mu věnuji, jenom to asi dělám jinou metodou než ostatní. Sama například nemám hranice, takže je pro mě těžké nastavit je jemu. Tím pádem jsme víc takoví rozevlátí, ale zase je super, že mám manžela, který mu ty mantinely dá. Když to Áďa přežene, zklidní ho. A to je fajn, protože kdybychom oba byli takoví „motači“ jako já, nevím, co bychom dělali. Ale ono to tak bývá, že táta je v rodině ten, který má větší autoritu a umí si zjednat pořádek.
Manžel je pilotem, nepřišel vinou pandemie o práci?
On není jenom pilot, nelítal už dlouho před koronou. Má svoji firmu, věnují se e-learningu a píše učebnice pro piloty. Díky tomu ho současná situace v leteckém oboru zatím tolik nezasáhla. Ale co bude dál, je ve hvězdách.
Třeba začnete přispívat do domácího rozpočtu vy, když se teď vracíte do práce…
Uvidíme. Jsem za tu možnost hrozně vděčná. Nechtěla jsem už být jenom zavřená v kuchyni. Ale člověk musí ty kroky udělat sám. Nikdo za ním nepřijde a nevezme ho za ruku: Pojď něco dělat. Tak jsem si řekla, že začnu zase zpívat, a dělá mi to radost. Hlavně mám ze sebe dobrý pocit. A je skvělý, že hudba už není moje priorita. Tou je rodina a dítě, zpívání dělám jenom sobě pro radost, a to je na tom fajn.
Jak dlouho jste si užívala mateřské?
Malému je šest, mezitím jsem vydala knížku, ale asi čtyři roky jsem byla jenom s ním. A teď už jsem sama cítila, že je čas udělat něco svého. Áďa mě měl pro sebe už dost dlouho.
Vy jste se ale po jeho narození od šoubyznysu doslova odstřihla. Nebylo možné vás zastihnout, získat rozhovor… Proč jste se takhle izolovala?
Protože jsem měla panickou ataku a učila se ji zvládat. A zároveň jsem to nikomu nechtěla říct. Styděla jsem se, že se mi něco takového stalo. Přišlo to na mě, když bylo Áďovi osm měsíců. Jeli jsme spolu v autě po dálnici, já řídila a najednou se to stalo. Jako by se o mě pokoušel infarkt. Hrozná zkušenost. Ještě čtrnáct dní poté mi bylo neskutečně špatně, bylo to fakt hnusný. Učila jsem se se z toho dostat a zvládla jsem to jenom díky medikaci. Pak přišlo období, kdy jsem měla pocit, že už se těch prášků můžu zbavit, ale když nemáte nad sebou dozor, mohou se dostavit komplikace nebo se vám ten problém vrátí. Takže jsem šla do léčebného zařízení, kde jsem potkala DJ Roxtara (vlastním jménem Dominik Turza, na YouTube se prezentuje taky jako Adolfeen, pozn. red.), který se tam léčil z drog. A bylo to super, protože v tom uzavřeném prostoru jsme byli každý sám sebou, otevřeni jeden k druhému, takže jsme se dobře poznali. On sháněl byt, já zrovna měla ten svůj volný, tak šel bydlet do něj. Pak mi složil písničku a já zase začala tvořit.
Takže ten čas, který jste si po narození Adama pro sebe vyčlenila, sloužil i k tomu, abyste se dala dohromady zdravotně, zejména psychicky?
To taky a hlavně jsem se styděla, že se mi něco takového vůbec stalo. Nechtěla jsem o tom mluvit a zároveň se bála, aby se mi to nevrátilo, nepřišlo to na mě někde na veřejnosti. A do toho jsem se cítila špatně, že se nemůžu malému věnovat tak, jak bych si přála. Museli jsme mít pomoc. Takže jsem se zase trápila, jestli jsem správná máma, nebo nejsem, když nemůžu být pořád s ním. A než jsem si všechny tyhle otázky v sobě vyřešila, s čímž mi hodně pomohli právě v tom zařízení, nějakou dobu to trvalo. Chtěla jsem být se svými myšlenkami sama, a ne je někde hlásat ve chvíli, kdy mi není dobře.
Řekli vám lékaři, co bylo spouštěčem vaší nemoci?
Áďa byl malý a předělávali jsme byt… Takže se teď docela bojím, aby to nepřišlo znovu, když procházíme další rekonstrukcí. Tenkrát jsem ale kromě neustálého jednání s řemeslníky moderovala ještě pořad na Primě, byla čerstvě mámou… Bylo to hodně stresů, a když je organismus nezvládá, tak prostě bouchne.
Momentálně jste bez problémů, ataky vymizely?
Od té doby jsem ji neměla. Jenom se mi občas motá hlava, což je asi následek vysazení prášků. Ale ten problém nezmizel, vím, že tady to nebezpečí je, ale už s ním umím pracovat, předcházet mu a zabránit tomu, aby to došlo až do takového extrému jako před lety.
Nebojíte se, že koncertování a davy lidí mohou být do budoucna jejím spouštěčem?
Asi by se to stát mohlo, ale já bych byla ráda, kdybych se s tím naučila žít. Proto se chci těmhle věcem a zátěžím vystavovat. KBT terapie (kognitivně- -behaviorální terapie, pozn. red.) spočívá v tom, že pokud se z toho chcete úplně dostat, musíte tomu všemu jít naproti.
Jak to vnímal váš manžel, pomohl vám?
Můj manžel je vždycky při mně. Nejsme úplně klasický pár, dáváme si hodně volnosti, ale když se něco děje ať už jemu nebo mně, jsme tu jeden pro druhého. A on tu pro mě byl. Jsme prostě rodina.
A chápal vás? Ti, kdo to nezažili, mívají tendenci panickou ataku zlehčovat.
Tenkrát jsem na té dálnici musela zastavit, přijela pro mě záchranka a odvezla mě do nemocnice, takže bylo jasné, že je to vážné. Ale je pravda, že když jsem to pár lidem zpětně vyprávěla, slyšela jsem: „Jo, tohle jsem přesně měla, tuhletu panickou ataku. Ale já ji rozchodila.“ Na to jsem mohla říct jediné: „Tak to jsi asi neměla panickou ataku. Nebo nebyla tak silná. Protože tohle byl takový zážitek…“ Jak mi pak bylo špatně těch čtrnáct dní po tom, tak to bylo z té hrůzy, že se vrátí a zažiju to znova.
Víte, že jí trpí i zpěvačka Debbi? Nemluvila jste s ní o tom?
Ne, ale má ji Iva Pazderková a nedávno jsme to spolu rozebíraly, když jsme se náhodou potkaly. Obecně mi přijde, že už to není takové tabu jako dřív, lidem nepřijde blbý o tom mluvit. A to je dobře.
Co bude na vaší desce, kterou s Dominikem Turzou připravujete? Prý to bude jiná Iva.
Já si myslím, že jsem to pořád já, že navážu na svůj hudební styl. Ale trochu jiné to je tím, že Dominik těm písničkám dodal moderní zvuk a já zase texty, které jsou hodně propracované. Nechtěla bych, aby to vyznělo jako samochvála, ale měla jsem na ně čas a zažila jsem, co jsem zažila, takže se mi docela hezky psaly a jsou v češtině. Teď by měla vyjít první písnička a máme k ní i klip. A připravený je i druhý singl. Do budoucna počítáme s celým albem. A do toho jsem ještě rozjela aktivity na TikToku. Dělám to s nadsázkou, různé blbosti s malým a hrozně mi roste sledovanost, tak mám z toho ohromnou radost. Moc mě to baví.
Nakonec by vás sociální sítě mohly i živit.
To nevím, zatím těch sledovatelů zase tolik není, nějak jsem to v minulosti neřešila. Ale tím, že mi vyjde ta deska, je to k ní i dobré promo.
Bude na albu písnička podobného ražení jako La Muerte – Smrt? Protože ta vlastně byla předzvěstí vašich budoucích problémů. Už tenkrát, před lety, jste se bála určitých věcí. Létat letadlem, jezdit výtahem, metrem…
No, právě. Asi k tomu musí člověk mít nějaké predispozice, aby to u něj v pozdějším věku takhle bouchlo. Taky jsem nad tím zpětně přemýšlela, jak to se mnou vlastně celé bylo. Když jsem odjela do Francie, začala jsem mít takové ty strachy, i z lítání…
Která písnička vaše pocity odráží nejvíc?
Myslím, že hned ta první Tik Tak, ke které už máme i videoklip. Když jsme ho před pár dny stříhali a já koukala na ty záběry, chtělo se mi brečet. Jsou tam všechny emoce, kterými jsem poslední čtyři roky procházela.
Kdysi jste si přála holčičku, dokonce jste pro ni měla i vybrané jméno – Mea. Pokusíte se o ni ještě?
Nevím. Teď jak se stěhujeme, by mě těhotenství nejspíš zabilo. Ale až se zabydlíme a uklidníme, asi tohle téma otevřeme. Každopádně nemládnu, pokud to přijde, tak to bude, a když ne, tak ne. Moc nad tím dopředu nepřemýšlím.
Pro vás bylo mateřství bezprostředně po porodu rozčarováním. Jako jedna z mála jste poukázala i na negativní stránku toho, být matkou, aniž byste tím říkala, že jí nejste ráda. Už se to ve vás nepere? Pominulo to s tím, jak Adam trochu povyrostl?
Adam je úžasný, miluji ho, zažíváme spolu krásné chvíle, ale to, o čem jsem tenkrát mluvila, tady bude celý život, napořád. Je to samotná podstata té věci. Být matkou prostě není pohádka a jenom samé pěkné věci. Třeba když mi malý pořád něco povídá do ucha, je toho na mě někdy moc… A takových situací je milion, každá matka je zná. Myslím, že je dobré mluvit jak o těch pozitivních, tak i o těch méně hezkých věcech. Prostě jsou vždycky dvě strany mince.
Mě zase iritují statusy některých rodiček na sociálních sítích. Jak se jim s narozením dítěte otevřely nebeské brány, že se konečně cítí jako celý člověk... Toho patosu, co tam je! A týká se to už i novopečených otců. Ze šoubyznysu, samozřejmě.
Vidím to stejně. Myslím, že se to v tomhle smyslu přehání. Jak se pak musí cítit mámy, které mají ty zoufalé a frustrující chvilky a obviňují se, že asi nejspíš dělají něco špatně? Já si myslím, že mateřství stejně jako naplňuje, tak i bere, a je to úplně přirozené.
autor: Ivana Bachoríková
