Neděle 28. únor 2021
Svátek slaví Lumír, zítra Bedřich
Oblačno 7°C

Štěpánka Duchková nezapomene: Sousedé nás šmírovali z okna a udávali!

19. února 2021 | 06:00

Moderovala politické debaty a zároveň byla tváří hlavní zpravodajské relace. To ještě byla provdána za svého prvního muže, který žil ve Švýcarsku. I když neměli děti, rozvod se táhl. Ostajficzuk se své manželky nechtěl vzdát. Museli zasahovat právníci na obou stranách. Když byla Štěpánka Duchková volná, seznámila se s podnikatelem Janem Hruškou. Sňatek proběhl jen ve dvou, ani jejich děti o něm nevěděly. A zatím manželství funguje. Nouzovému stavu navzdory.

Je to neomalené, ale stejně se zeptám: Vy máte pod tou tylovou sukénkou tepláky?

Ano, takhle teď chodím. Od jara jsem v podstatě stále v teplácích, přitom předtím jsem je nikdy nenosila! Jenom ve škole na tělocvik.

Tak je s podivem, že jste vůbec doma nějaké měla.

Tyhle mám na pilates, ale když jdu ven, nosím přes ně samozřejmě sukni, jako dnes. Hezkou, s rozparkem. A na nohou mám moon boots, které odolají i třicetistupňovým mrazům. Klidně bych v nich i spala, ale přece jenom si je na noc sundávám. (smích)

A takhle vymóděná chodíte do práce, tedy do rozhlasu?

Ano, ale je pak hloupý, když se hosté se mnou chtějí vyfotit na Facebook. Ty kalhoty už mají dost vytlačená kolena, tak je mi to trochu trapné. Ale když třeba točím pořad Moje místa pro televizi Seznam, pochopitelně se obléknu normálně. Tepláčky pohladím, nechám doma, ale hned jak se vrátím, zase si je obléknu.

Vyhovuje vám, že nemusíte řešit žádné outfity, zabývat se tím, co na sebe?

Ne, vůbec se mi to nelíbí. Hrozně se těším, až budu mít zase důvod parádit se. Ale i můj manžel, který nikdy tepláky nenosil, si je pořídil, takže jsme teď tepláková domácnost.

Sledujete politiku, když jste tolik let moderovala hlavní večerní zprávy na Primě a k tomu vedla dva diskusní pořady?

Sleduji a ohromně mě baví, akorát teď v souvislosti s koronavirem mi přijde nezáživná, nikam se to nevyvíjí. Ale jinak se o politiku zajímám. Jak někdo říká, že už jí má dost a že všichni politici jsou blbci… Já to beru jako zábavu, často se u ní zasměju.

Předvídala jste, vzhledem ke své osobní zkušenosti s politiky, že nás budou v rámci rádoby preventivních opatření tak šikanovat?

Ne, ale upřímně, já už si o tom ani nic nemyslím. Jsem ve fázi trpkého vyčkávání. Ráno se vzbudím a řeknu si: Jééé, zase další den. Přesně tohle se stalo s mojí psychikou. Jestli to někdo dělá dobře, nebo špatně… Bodněte do mě Sputnik (ruská očkovací látka proti covidu-19, pozn. red.) a já budu spokojená.

Takže chcete jít na očkování?

Ano, určitě půjdu. Jsem příznivec očkování, a pokud se nedozvím o Sputniku nic špatného, tak si ho klidně píchnout nechám.

Co vás k tomu vede?

Chci se podívat za hranice, třeba do Německa. Přitom k té zemi nemám vůbec žádný vztah. Ale nejraději bych sedla do auta, jela do Mnichova, dala si tam bratwurst, k tomu dobré točené pivo a koupila si něco hezkého. Takové úplně přízemní myšlenky teď mám.

A co Švýcarsko, kde jste žila se svým prvním manželem?

To ani nezmiňuji, jak moc bych si přála procestovat Švýcarsko! Nejlépe ve vlaku s panoramatickou střechou, který projíždí Alpami. Kdyby tu byla ta možnost, okamžitě bych do něj s dětmi nasedla. Je to obrovsky zajímavý zážitek.

Jaký byl život ve Švýcarsku?

Byla to výborná zkušenost. I po jazykové stránce. Bydleli jsme v německé části Švýcarska, v Basileji. A pendlovali jsme. Část měsíce jsme byli tady a zbytek tam. Trvalo to osm let. Ale je to už tak dávno, že jsem na to málem zapomněla.

Jak to šlo skloubit s prací?

V té době jsem moderovala na Primě a měli jsme s kolegy na střídačku služby, takže jsem nemusela být pořád v Praze.

Bylo něco, co vás ve Švýcarsku překvapilo?

Šokovalo mě, že cokoliv jste udělala špatně, třeba jenom najela pneumatikou na chodník, tamní lidé vás hned udali. Okamžitě přijela policie a řešila to s vámi.

Horší než tady za bolševika…

Nebo když někdo vyhodil odpadky tam, kde neměl, ještě než došel od popelnic domů, už tam byla policie. Protože ho udali sousedé, kteří to viděli z okna. A když náhodou policajti přijeli pozdě a nechytili dotyčného při činu, tak ty odpadky prohlídli, aby našli nějaký dokument, třeba obálku s vaším jménem a adresou, a pak vás vyhledali a usvědčili.

Copak nebylo jedno, kde ty odpadky vyhodíte?

Ne, každá část města měla vyhrazené místo, kde bylo dovoleno vyhazovat odpad, a běda, jestli byste to odvezla jinam. A co se týká tříděného odpadu, tak ten jsme směli vynášet jenom v určitou dobu během dopoledne. Třeba od desíti do dvanácti. Vždycky jsem se smála, že když chci jít vyhodit lahve, tak abych si vzala dovolenou. Protože kdo je tou dobou doma, že?

A proč? Aby ty lahve necinkaly?

Ano, aby to sklo, které vyhazujete, nedělalo rámus a nerušilo lidi, co tam bydlí.

Dala se taková pokuta ukecat, nebo byli policisté neoblomní?

Ne, žádné smlouvání, pěkně jste musela zaplatit pokutu. Já ji teda za odpadky nikdy nedostala, ale párkrát jsem parkovala, kde jsem neměla.

Utkvělo vám v hlavě i něco pozitivního, co byste mohla o Švýcarsku říct?

Bylo tam čisto a fantastické jídlo, úplně jiná kvalita než tady. Občas mám chuť na racklette nebo na masové fondue máčené v teplém sýru. To zařízení, malé pánvičky, jsem si pak přivezla i do Prahy. Nebo rosti, strouhané brambory s vajíčkem. Taky bych si dala kaštanovou zmrzlinu, tu tam měli fantastickou.

Tak zpět domů, jak to mají vaše dvojčata Adam a Honzík, taky jsou celý den v teplácích?

Taky. Vyučování mají on-line, takže jsou doma. Naštěstí to zvládají bez problémů, nemusím se s nimi učit, ale stejně jsem ve střehu, protože jim denně vařím. A vymýšlet pořád nějaké menu… Naštěstí mám klouzavou pracovní dobu, takže se jim můžu věnovat. Když jim skončí on-line výuka, jdeme s nimi s manželem ven, i když se nám strašně nechce. Stát na kopci a dívat se, jak sáňkují, není velká zábava. Ale když je teplo, jdeme na kola nebo si vezmou kluci koloběžky.

Je výhoda, že jsou dva?

Je to velká výhoda, vystačí si sami, jsou jedno tělo, jedna duše. Když jednomu vynadám, druhý mi oponuje, brání svého bráchu. Postaví se proti mně jako jeden muž.

Mají rozdílné povahy, i když jsou dvojčata?

Stoprocentně. Jeden je vznětlivější a druhý větší pohodář, což je výhodné, díky tomu se snesou a doplňují.

Které období během mateřství bylo pro vás zatím nejtěžší?

Nejtěžší byly asi první dva roky, protože kamkoliv jsem s nimi šla, například k doktorovi, potřebovala jsem někoho s sebou. Měla jsem tašku, kočár, dvě děti a lékař je třeba v druhém patře bez výtahu. A vy nemůžete jednoho nechat dole, vyjít nahoru a vrátit se pro druhého. Takže tohle bylo logisticky náročný.

Jak jste to řešila?

Všude jsem s sebou brala maminku. Čekala s kočárkem před domem nebo u jednoho dítěte.

Nastala někdy skutečně prekérní situace?

Pamatuji si na jednu takovou v Itálii, kdy jsme kluky nesli po schodech v kočárku a oni nám z něho zezadu oba vypadli. To jim bylo rok a půl. Zpětně to vyprávíme jako humornou historku, ale tenkrát jsme z toho byli rozhození. Ten kočárek, byl to polosporťák, protože větší by se nám do auta nevešel, se prostě otevřel, jak jsme ho nesli a nakláněli. Naštěstí kluci to přežili ve zdraví.

Pomáhá vám manžel s dětmi?

Hodně, obecně má děti rád, takže v tomhle je super. Zapojil se, už když byli kluci malí.

Nevehnala vás současná situace do manželské krize, když jste většinu času spolu?

Nás naštěstí ne, i když jsem si na jaře říkala: No nazdar, jestli tady budeme spolu zavřeni, tak nás klepne pepka! A neklepla, docela jsme se tomu přizpůsobili. Mám ale ve svém okolí páry, u kterých to vypadá na rozvod.

Co si o tom myslíte?

Je mi to líto, ale na druhou stranu chápu, že když jsou lidi spolu tak intenzivně jako teď, vylezou na povrch věci, které se do té doby neřešily.

A není tu naděje, že když nouzový stav pomine, pominou i třecí plochy?

Já si myslím, že už to tam doutnalo dlouho, a ta korona způsobila výbuch.

Jak je na tom váš manžel, který má reklamní agenturu?

Mimo jiné organizuje i koncerty, tak je musel přesunout na jiné termíny a vyčkává s ostatními, co bude dál. Ale naštěstí chodí do práce. Sice jenom tři dny v týdnu, ale i to je dobře.

Jak jste se poznali?

Na večírku Rádia Impuls. Honza tam šel převlečený za čerta. Měl načerněný obličej, přišitý ocas, místo nohy kopyto a pořád kolem mě skákal a smál se. Ale já si ho vůbec nevšímala, jako čert mě nepřitahoval. Potom mělo Rádio Impuls další večírek, v Míčovně, a tam už přišel normálně oblečený a začal se se mnou bavit jako se starou známou. Až se mě to dotklo. Povídám: „Co jako, co je?“ A on: „Vždyť jsme se viděli na mikulášském večírku.“ Tam už mi byl docela sympatický. Oceňuji, že je s ním legrace. Potřebuji kolem sebe lidi se smyslem pro humor. Doma se dostáváme do situací, kdy nás pobaví vlastní vtipy. Nevím, jestli by se tomu smál ještě někdo jiný, ale my dva se smějeme.

Dělala jste na Primě, pak na Barrandově, kde jste teď k vidění nebo slyšení?

V Českém rozhlasu Region mám pořad K věci, ve kterém se zabývám komunální politikou. Všechna témata se týkají Prahy. A pak točím pro internetovou televizi XTV pořad Nebezpečně. Probíráme nejrůznější možné situace. Na silnicích, ve školách… Nedávno jsem se zabývala situacemi, kdy lidé strkají do klecí se šelmou ruce a mnohdy to končí vážným úrazem. Pozvala jsem si do vysílání paní, která je chovatelkou tygrů, aby k tomu problému řekla něco z vlastní zkušenosti.

Jaké téma bylo nejúspěšnější?

Z těch posledních to byl určitě rozhovor s psím psychologem Rudolfem Desenským. Říkal, že v této covidové době si lidi často pořizují štěňátko a že to není dobře. Protože až karanténa pomine, zůstanou ta zvířata doma sama a přitom na to nebudou zvyklá. Pan Desenský vyslovil obavy, že ti psi pak budou trpět.

Vy máte psa?

Ne, já mám želvu Poldinku. Dostala jsem ji k Mezinárodnímu dni dětí, když mi bylo šest, a je se mnou už 42 let. Ale určitě je starší než já, protože když mi ji dali, byla už odrostlá.

Co s ní můžete zažívat, mazlíte se s ní?

Nemazlím. Naopak, jednou mě kousla do prstu u nohy. Jak mám nehty nabarvené načerveno, tak si myslela, že je to jahoda, a ty ona zbožňuje. Dívala jsem se na televizi, Poldinka se nepozorovaně přišourala a zakousla se do mého palce. Naštěstí to moc nebolelo, protože má v tlamě jenom takové zrohovatělé výrůstky.

Musela jste přizpůsobit svůj projev, když jste přecházela z televize do rozhlasu?

Ne, pořád je to stejný. Chovám se stejně před kamerou jako před rozhlasovým mikrofonem.

Co je vám příjemnější?

Výhodou rozhlasového vysílání je, že se nemusím česat a líčit a můžu jít do studia i v teplákách. Všechno ostatní je stejné. Důležité je dobře se připravit, a to já dělám. Pečlivou přípravu nepodceňuji. Ať jde o rozhlas nebo televizi.

autor: Ivana Bachoríková

Štěpánka Duchková o šikaně: Učitelka dávala dětem na čelo razítka prasete • VIDEO: Markéta Reinischová, Aleš Brunclík

Autor: Ivana Bachoríková