Pondělí 26. února 2024
Svátek slaví Dorota, zítra Alexandr
Zataženo, déšť 8°C

Giovanna Roklová vzpomíná na Gotta, Svobodu a bratry Štaidlovy: O mrtvých jen pravdu!

8. února 2021 | 06:00

„Lituji všech, co to nezažili. Byla to úžasná doba. Lidi, kteří k sobě měli blízko, se chtěli stýkat, sdílet život, ale jinak než dnes,“ vzpomíná Giovanna Roklová, vdova po výjimečném pianistovi Rudolfu Roklovi, jehož nejbližším přítelem byl celá desetiletí Karel Gott. Byli jako bratři. A Ladislav Štaidl, s jehož kapelou vystupovali, byl jejich „otcem“. Baťovského typu. Staral se, aby nestrádali. Ale uhněten byl z jiného těsta. Obchodník každým coulem. Zato jeho předčasně zesnulý bratr Jiří, jenž po sobě zanechal řadu hitů, patřil k bohémům.

Říká se "o mrtvých jen dobře", ale vy preferujete: O mrtvých jen pravdu. Tak pojďme zavzpomínat na vaše mládí, na dobu, kdy si vás namlouval váš budoucí manžel Rudolf Rokl a asistovala u toho polovina tehdejšího šoubyznysu.

Především musím říct, že náš život tenkrát byl tak krásný, že z něj můžu čerpat až do posledních dní. Lituji každého, kdo nezažil šedesátá léta. To byla tak úžasná atmosféra svobody, než přišli Rusáci… A hlavně, všichni jsme toužili být spolu, povídat si. Já jako filmařka jsem se pohybovala spíš v prostředí herců a režisérů, už v té Laterně Magice, kde jsem začínala, ale pak jsem do svého života přijala i Rudlův svět, muziku a všechno kolem ní. A kluci v kapele mě vždycky brali jako parťačku, někoho, s kým si můžou povídat až do rána. Nikdy mě nikdo z nich neobtěžoval. To zkrátka nepřicházelo v úvahu. Už kvůli Rudlovi. Vždycky, když čtu o nějakých avantýrách, říkám si, že si za ně my, ženy, můžeme samy.

Poznala jste osobně Karla Gotta, Karla Svobodu, Ladislava Štaidla i jeho bratra Jiřího. Ale blízká jste si byla i s Jurajem Jakubiskem. Kde jste se poznali?

Láďa byl skoro o pět let mladší než já s Rudlou. Hrál v Semaforu a Rudlíček v Laterně Magice. Byla to nejkrásnější éra Laterny, pracovali v ní Alfréd Radok, než ho odtamtud vyhodili, scénograf Josef Svoboda, režisér Václav Kašlík a Miloš Forman dělal asistenta. Tam jsem se sblížila s Jurajem Jakubiskem. Já chodila do prvního ročníku na FAMU a Juraj do posledního, přičemž jsme měli společného profesora, pana Waasermana. Ten nás vyslal na zkušenou do Laterny, kde jsme pracovali na technickém scénáři Hoffmannových povídek. To byla v té době její nejslavnější inscenace. A tam mezi mnou a Jurajem přeskočila jiskra. Tenkrát byl ten rybníček malý, ti, co k sobě měli blízko, se snadno našli a pořád se scházeli. Tísnili jsme se v takzvaném Filmáči, což byl filmový klub nahoře v Laterně. Chodil tam i Karel Svoboda, který snad tehdy ještě studoval zubní medicínu, a randil s mojí velkou kamarádkou malířkou Janou Kremanovou, maminkou Vandy Hybnerové. Karel byl vzdělaný, já milovala starožitnosti a on o nich hodně věděl. Ráda jsem nasávala od moudrých, protože mě obohacovali, tak jsme se poznali víc. Miloval totiž taky zahradnictví. A já měla tehdy v Mnichovicích po rodičích krásnou zahradu, takže si bylo o čem povídat.

Takže s Rudlou jste ještě nechodila?

Ne, já měla Jurajka Jakubiska a on nějakou baletku. Ale znali jsme se od vidění z té Laterny, protože tam hrál na klavír. Já pak šla pracovat na Barrandov, rozešla se s Jurajem a jednoho dne jsme se s Rudlou potkali ve Viole. A byla z toho láska.

Ale nikoliv na první pohled.

Přišlo to postupně. Tehdy jsem točila coby nejmladší členka štábu film Limonádový Joe a režisér Oldřich Lipský mi řekl: „Otvírá se Viola, hraje tam ten geniální pianista Rokl.“ A já na to: vždyť to je můj kamarád z Laterny. Tak jsme se tam všichni vypravili. Karel Svoboda s Janou Kremanovou, Olina Schoberová a Olda Lipský se štábem. Takhle jsme se vídávali všude, i v Redutě. A v té Viole všichni obdivně koukali na Rudlu, jak válí na piano, když on najednou vstal, šel ke mně a povídá: „Jé, ty jsi přišla? Já na tebe furt čekal.“ Já si pomyslela: Hergot, ten chlap něco upil. Proč na mě čekal? Pamatuji se ještě, jak Karel Svoboda šel za ním pln obdivu, ptal se ho na nějaké akordy a pak mi řekl: „V životě už nechci hrát na piano. To je génius!“ Dlouho jsme se tam ale nezdrželi, protože my z Limonádníka jsme ráno jeli točit do lomu Mořina tu slavnou Arizonu. A pár dní nato mi říká producent Jílovec: „Máš telefon, vyřiď si to!“ A podal mi sluchátko. Na druhém konci aparátu byl samotný Karel Krautgartner, šéf Tanečního orchestru Československého rozhlasu, ve kterém Rudla hrál jako sólista, a hřímal: „Tady je Krautgartner, slečno, už vás mám plný kecky!“  Já bědovala: Ježíšmárjá, vždyť se ani neznáme. A on: „Ale já vás znám. Vy jste zblbla mého nejlepšího muzikanta! Tady chudák Rudlíček nemůže hrát ani spát, jak furt na vás myslí.“ To je snad nějaký omyl, zůstala jsem úplně opařená. Rudlíček se zkrátka položil z toho, že jsem se do té Violy nevrátila. Tak pan režisér Lipský, dobrá to duše, rozhodl: „No tak tam půjdem.“ Jenomže Rudla se do mě zbláznil tak, že jsem z toho měla úplně strach. Doslova zblbnul. A teď každý na mě: „To není možné, takového muzikanta odmítat, teď, kdy jsi volná…“ A já se bránila: No jo, ale přece se nemůžu nutit.

To byly složité námluvy…

A jednoho dne, to jsme na Barrandově pořád ještě točili toho Limonádového Joea, přijel taxík a v něm Rudla s Karlem Gottem. To byla dvojka k pohledání! Rudla měl v rukou obrovskou kytici a Lipský povídá: „A je to tady!“ Načež zastavil natáčení. To už jsem Karla trochu znala, protože jak jsem se s Rudlou kamarádila v té Laterně, tak tam za ním pořád chodil. Oni byli jak bráchové. A Lipský říká: „Vždyť on nám zpívá za Fialu to Soufartujuajmej, vždyť to je ten Karel Gott, zázračnej hlas!“ Takže přijeli spolu a Karel na mě: „No tak neblbněte, vždyť on je tak laskavej, hodnej a tak šíleně vás miluje a trpí.“ Před všemi mými kolegy, kteří to s napětím poslouchali. No a pak jsme začali chodit do Violy…

A tím jste se ocitla v hudebním světě?

Ano. Ale dál jsem pracovala u filmu. Z Limonádníka jsem přešla na povídkový film Dýmky s Vojtěchem Jasným. Toho uhranulo, že se jmenuji Fassati. Povídal: „Vy nejste Fassati, vy jste frascati!“ Já na to: Ježíšmarjá, to mě nějak urážíte. A on: „To je moje nejoblíbenější italské víno.“ Karlu Svobodovi se to taky moc líbilo, tak na mě volal: Frascati! A tak se náš vztah s Rudlou začal pomalu vyvíjet a já viděla, jak jsou si s Karlem Gottem blízcí. Měli hodně společných vlastností a uměli spolu i mlčet, což každý nesvede. Taky milovali svoje maminky. Ale tak akorát. Vážili si jich. Karel jí říkal mamuša, v životě by ji neoslovil jinak, a Rudla té svojí maminka. Oba taky byli strašně slušní. Já v podstatě taky. Pocházela jsem z rodiny, kde se neřeklo sprosté slovo, ale na natáčení se mluvilo strašně, to se nedá ani opakovat. A já se furt červenala. Až mi jednou moje vzácná kamarádka Stella Zázvorková řekla: „Hele Giovanno, nezapadáš, musíš taky sprosťačit!“ Já se omlouvala, že jsem se to nenaučila, a ona: „Vzpomeneš si na mě, až budeš stará, jak strašně budeš sprosťačit. Protože i dáma může říct neslušné slovo a zůstává dámou. Ale musí to být funkční!“ Na to nikdy nezapomenu. Tak teď, když už Rudla nežije, sprosťačím, ale s ním jsem nemohla. Kdybych řekla jenom do pr…, tak by snad omdlel. A Karel Gott jakbysmet. Mluvili moc pěkně, spisovně a milovali dobrou muziku. Scházeli se u Karla Svobody, poslouchali hudbu, a já, abych udělala Rudlovi radost, jsem s nimi šla pak na desky.

Na desky?

Tenkrát se tady žádné slušné desky, mám na mysli ty americké, neprodávaly. Kluci si je nechávali vozit od nějakých pilotů. Přijeli na letiště a přepláceli je. Karel Gott nejvíc. A pak v Kobylisích, v malém bytě Gottů v Okrouhlické ulici, byl vždycky poslech. Oni u toho úplně nyli. A jednou, když rodiče nebyli doma, mě Karel pozval domů. Zavedl mě s Rudlíčkem do ložnice páně Gotta a paní Gottové a tam zkrátka poprvé… Někde jsem tu historku vzpomínala, dozvěděl se to Karel Gott, a chudinka asi měsíc před smrtí pověřil Ivanku, aby mi zavolala a zeptala se, jestli nám tenkrát ráno donesl snídani do postele.

Ani mě to nepřekvapuje…

A ptal se, jak to tenkrát bylo, kde prý byli tou dobou jeho rodiče. No tak, to jsem mu nemohla říct, protože to mě tenkrát opravdu nezajímalo. (smích) Byli někde na výletě nejspíš, v kině těžko, protože jsme tam zůstali do rána. Takže to je moje prvotní vzpomínka na Karla. Zůstal s Rudlou spjatý až do posledních jeho dní. Byl se mnou u jeho lůžka, když umíral. Přijel z Německa, aby Rudlu zachránil, šel i k profesorovi Betkovi, který mi vzkázal, že je to beznadějný. Takže byl se mnou furt. A když Rudla umřel, pořád volal našemu Patrikovi, kterému byl kmotrem, a bral ho k sobě na Bertramku. Byl takový otcovský, jak asi chtěl mít toho syna… Karel mi byl nejbližší, byl uvedený mezi truchlícími i na Rudlově parte, sám si to přál.

Jací byli Ladislav Štaidl a jeho bratr Jiří?

Každý z těch gentlemanů byl jiný, spojovaly je jenom okolnosti. Láďa byl opačný typ než Ruda a Karel. Každým coulem obchodník a v podstatě od narození bohatý. Byl zvyklý na peníze, kdežto Karel byl chudý hoch. Navíc Láďa měl úplně jiný vztah s maminkou než Karel, který svoji mamušu bezmezně miloval. Štaidlovi rodiče byli rozvedeni, to všechno jsem věděla od paní Štaidlové, která mě měla velmi ráda. Tenkrát, aby se neřešil majetek, se tomu říkalo rozluka, ale muselo se určit, jak se bude žít. A pan Štaidl řekl, že si nechá Láďu, že je mu víc podobný, a maminka Jirku. Jirka byl tmavej, Láďa blonďák. Oni si ty děti zkrátka takhle rozdělili a pro Láďu byl od mala vzorem táta. Ale mateřský cit mu, podle mě, chyběl. Ten dostal Jirka. Proto byl tak geniální textař. Byli odlišní úplně ve všem. Jirka byl v té době, dneska by se řeklo, až chuligán. Ale já si s ním moc rozuměla, protože byl do naší party.

A Láďa?

Láďa byl naopak vždycky nóbl, krásný, charismatický. Ale Jirka byl podle mě charismatičtější. Taky chodil s Ivanou Zelníčkovou (dnes Ivana Trumpová, manželka Donalda Trumpa, pozn. red.), krasobruslařkou Hanou Maškovou… Koho chtěl, toho měl. Láďa taky uměl okouzlit, ale jinak. Dobře se oblékal, že všichni zírali, a měl obrovský smysl pro obchod. Všechno přepočítával na peníze. Často mi říkával: „Já tomu Rudlovi vůbec nerozumím, absolutně ho nechápu. Takový génius! Kdybych uměl jenom z jednoho procenta hrát jako on… A on na to absolutně kašle, vůbec nemá obchodní talent. On hraje i zadarmo!“ Nedokázal pochopit, že Rudla nemá k penězům vztah. Vůbec ho nezajímaly. Byl bohém, a to byl i Jirka Štaidl. Jirka například rozvážel poštu, nestyděl se za to. Měl plno těchhle vedlejších prací zpočátku. A jeho maminka ho bezmezně milovala. Když zemřel, říkala mi: „Jirka vás měl tak rád a tak vám Rudlu přál, říkal, že s ním budete šťastná.“ Pozvala mě k sobě do Šrobárovy ulice, kde měli vilu, a pravila: „Vaše krása je vaše prokletí!“ Já se vyděsila, jak to myslí, a ona pokračovala: „Buďte opatrná.“ Pak mi dokonce udělala jídlo a zavedla mě nahoru (pohnutím nemůže mluvit – pozn. red.), kde mi ukázala Jirkův pokoj, na který nesáhla od toho strašného dne, kdy se zabil při autonehodě. Na stole bylo ještě plnicí pero, jak ho tam zanechal. Všechno bylo jako tenkrát, přitom už uplynulo několik let od jeho smrti. Ona se tam snad chodila modlit. Ale chápu to, zemřelo jí dítě, muselo to být pro ni hrozně těžké.

V čem se ještě bratři Štaidlovi lišili?

Láďa byl pohledný, úspěšný i smysl pro humor měl, ale jiný. Nikdy by si ze sebe neudělal legraci, což Jirka dokázal. I můj Rudla. Jirku si každý hned oblíbil, měl spoustu kamarádů. Láďa se s každým kamarádit nechtěl. Vybíral si lidi, se kterými se stýkal. Hleděl, aby pro něj byl dotyčný v něčem inspirativní, možná i prospěšný. V tom byl mezi nimi strašný rozdíl. Ale zase to bylo obrovské plus pro všechny Láďovy aktivity. Protože ta kapela, včetně Karla, by se bez něj nikdy tak daleko nedostala. Karel by se prosadil i tak, ale nejspíš daleko později nebo ne tak bombasticky. Pro tu jejich rozdílnost a původ spolu Karel s Láďou podle mě ani nemohli být nikdy opravdoví kamarádi, i když se navzájem respektovali. Karel byl taky strašně slušný, když někoho zdravil, tak se u toho až jako by ukláněl. I když už byl slavný, jakmile přišel do společnosti, na každého se usmál, každého se zeptal na jméno, byla v tom vrozená laskavost. Láďa působil jinak, odměřeněji. A mně byli bližší ti druzí. Už proto, že taky nejsem žádný obchodník, i když ve srovnání s Rudlou jsem byla v tomhle směru přímo geniální. Vedle něj jsem se musela naučit být i údržbářem. A pak jsem za to byla pořád obdivovaná. Karel Gott, když za námi jezdil do Třebáně, vzdychal: „To jsi fakt vytvořila ty, tuhle zahradu?“ Láďa chválil málokdy a málokoho. Ale věděl, jak to chodí v téhle branži, a byl táta orchestru! Táta svých muzikantů. Chtěl pracovat jenom s nejlepšími. Kapela Ladislava Štaidla tenkrát získala několik Zlatých a Stříbrných slavíků. A to nebylo kvůli Gottovi, to bylo proto, že v ní hráli nejlepší z nejlepších. Láďa chtěl ve všem vynikat, dostat se na vrchol, a stejné nároky měl na své muzikanty. Ale uměl se o ně postarat. Takovým tím baťovským způsobem. Jakmile vycítil, že některý člen orchestru má problémy, okamžitě je řešil. Moc jsem si ho za to vážila a obdivovala jsem ho.

Pomohl i vám?

Snažil se. S Rudlou a Patrikem jsme tenkrát bydleli na Letné ve čtvrtém patře bez výtahu. Měli jsme jenom dvě místnosti, Patrik byl malinký a Láďa, když to viděl, řekl: „Tady, Rudlo, nemůžeš bejt, ani to svoje křídlo tu nemáš.“ A pomáhal nám dívat se na inzeráty. To se proměnil v anděla. Já pak pro nás našla tenhle byt, ve kterém jsem už padesát tři let, a doufám, že v něm i dožiju. Když potom chodil se svojí pozdější ženou Andulou a vzal ji k nám, celé to prošel a řekl: „To je teda něco! Tohle bych chtěl. Centrum Prahy, klidná ulice, vedle nemocnice, a ještě to má balkon. Nádherný byt a ty ho budeš umět zateplit.“ A i potom se dál ptal, jestli něco nepotřebujeme. Podle mě nebyl schopný nějakého sblížení, ale zase chtěl, aby jeho muzikanti žili důstojně, v krásném prostředí. Byl přejícný, nezáviděl. A když k nám později občas přišel, vždycky se radoval: „Jé, tys to krásně zařídila!“ Protože Rudla na tom samozřejmě žádné zásluhy neměl, a to Láďa věděl. Jak se říká: „Sto mužů postaví tábor, ale jedna jediná žena vytvoří domov!“

autor: Ivana Bachoríková

Autor: Ivana Bachoríková
Video se připravuje ...