2°C
Letos oslavíte šedesátiny…
Kéž by!
Čeho se bojíte, vždyť už to máte za pár… Horší je, že v té době budete nezaměstnaný. A v šedesáti bez práce, to není příjemná situace.
Jediná záchrana je František.
Vaše postava v muzikálu Láska nebeská?
Ano, navíc taky slaví šedesátiny.
Budete ale muset zpívat, a to vám moc nejde.
Kdo to řekl?
Vy sám, pár let zpátky! Že rozhodně v muzikálu hrát nemůžete.
Člověk míní a situace mění. Ale na škole jsme studovali zpěv šest let, dokonce operní. S Ondrou Vetchým jsme chodili k profesorovi hlasu, který měl milánskou školu, takže my máme La Scalu! (smích) Snad ze sebe něco vyloudím.
Chystáte se bilancovat?
Já spíš radši balancuju, než bilancuju. To je takové strašné slovo. A i ta šedesátka. Padesátka na mě tak nepůsobila. Ale šedesátiletý pán, to v mých očích kdysi býval dědeček v domově důchodců, a teď mezi ně budu patřit taky.
Ale vy se přece můžete ohlédnout za svou profesionální dráhou s uspokojením. Už ten start byl skvělý.
Docela jo. Musím zaklepat, měl jsem štěstí na práci. Točil jsem pohádky, seriál Zkoušky z dospělosti…, všechno ještě při studiích.
To vám dovolili?
Ano, ale jenom ve druhém a třetím ročníku. V prvním jsme takzvanou mimoškolní činnost moc dělat nesměli, ale zase jsme hodně hostovali v divadlech, tam nás pouštěli. Nejprve na Kladně, pak na Smíchově a nakonec jsem hrál tři představení i na scéně Národního divadla. A ta práce v divadle pro nás byla nejlepší škola.
Kdybyste měl dneska poradit začínajícímu herci, co byste mu řekl? Je důležité vybírat si správně role, nebo je lepší brát všechno, aby nasbíral zkušenosti?
Je docela dobré umět si vybrat a někdy říct ne. Třeba když člověk pozná, že mu to nejde. Ale samozřejmě důležité jsou i výzvy. Myslím, že zpočátku je důležité poslouchat režiséry a zkušenější kolegy. K nám se, obzvlášť v Národním divadle, kde byli pánové Růžek, Munzar, Kemr nebo paní Hlaváčová, chovali hrozně hezky. Hlavní obor – herectví – mě učila Jarka Adamová, která byla strašně přísná, takže já měl velký respekt z těchhle osobností a zbožně k nim vzhlížel. Ale čím větší hvězda, tím skromnější člověk to byl. K nám absolutním blbounům neboli kandrdasům se chovali strašně pěkně. A přáli nám, abychom byli dobří.
To říká kdekdo, ale těžko uvěřit, že mezi nimi nebyla řevnivost. Vždyť to byli jeden vedle druhého výrazní herci, silné osobnosti…
Ale já to nezažil. Ani v tom Realistickém divadle, které bylo bráno jako rodinné. S panem Besserem, Vinklářem… Buď to neprobíhalo přede mnou, nebo jsem to vytěsnil. Mně se spíš vybavují příjemné zážitky.
Dobrá, vzpomenete si tedy, který z vašich zkušenějších kolegů vám tenkrát opravdu dobře poradil?
Pamatuji si, že jednou, v době, kdy jsem opravdu hodně točil a šel z inscenace do inscenace, jsem narazil v televizi na Oldřicha Kaisera. Zastavil se a povídá: „Dobrý je to, ale uber!" Mimochodem, znáte ten fór? Potkají se dvě herečky a říkají si: Je tady ta nová herecká aplikace, tu si stáhni. Jaká? Uber! Takže Olda mi doporučil, abych nebyl všude. To byla hrozně fajnová rada.
A ubral jste?
Myslel jsem na to velmi často. Když přišlo víc nabídek najednou, zkusil jsem naučit se říkat ne. Jako v tom představení Dům se sedmi balkony, kde to pana Masopusta učila Jarka Adamová: „Nauč se říkat ne!“ Ale to bylo v době totalitní, takže tam to bylo myšleno ještě jinak. Ale umět říct někdy ne je dobrý.
Ale pak přijdou ty složenky a místo ne řeknete ano.
To je pravda.
Napadá mě, jestli to ten Kaiser neříkal zištně, jestli nechtěl, aby nějaká role zbyla i na něj.
(smích) Takhle jsem to nevnímal, já to bral tak, že mi chce pomoct.
Ordinace v růžově zahradě zanedlouho skončí, plánujete slavnostní rozloučení?
Třeba v Teplicích? (smích) To nezáleží na mně, ale myslím, že po těch patnácti letech bychom si to zasloužili, protože náš tým je fantastickej. Opravdu. Podařilo se vyselektovat lidi, kteří jsou ve své profesi špičkoví, a šlapalo to jako hodinky, jako tým senzačně sehraných chirurgů. Po tomhle, po té profesionalitě, se mi bude stýskat.
Víte už, proč seriál končí?
Vlastně ne. Řekli nám, že i pro ně, pro tvůrce, bylo rozhodnutí vedení překvapením. A já jim věřím.
Co teď budete dělat s volným časem, čím se zabavíte?
No, právě. Když jsem jako kluk četl knihu Julese Verna Dva roky prázdnin, říkal jsem si: Tohle bych chtěl někdy zažít. Teď to zažívám a není to žádný med. Já bych rád ejchuchú, ale odtud potud. A strašně mi chybí diváci. Když vám řeknou "jo, klidně hrajte, máte otevřená divadla, ale nesmí tam diváci", tak je to pro nás trošku absurdní příkaz.
Nezačnete se otužovat jako vaše kolegyně?
To jo, ty se otužují…. Ale hlavně, aby je u toho někdo sledoval! (smích) Já jsem vyrůstal v horách, takže mně pomáhají Orlické hory. Máma říká, že v lese je vždycky hezky, takže budu chodit do přírody, tam se člověk pokaždé tak trošku nadechne. Snažím se myslet pozitivně, že to celé jednou přejde, ale když se propadáte do těch sraček stále hlouběji, tak to tak úplně nejde. Optimisticky si myslím, že pokud zase budeme hrát, tak až v létě, a ještě venku.
Nechcete se zabývat něčím konkrétním, něčemu se přiučit, něco doma třeba opravit…?
Loni na jaře, když to všechno začalo, jsem sletěl z kola a dal si do držky. A trvalo poměrně dlouho, až mě to samotného překvapilo, než jsem se dal znovu do kupy. Naštěstí to vyšlo tak, že se v divadle nehrálo, protože bych toho ani nebyl schopný. A za tu dobu mi strašně atrofovalo tělo. Ono to jde rychle, když mozek a svaly delší dobu nepoužíváte. Takže teď se dávám trošku do kupy fyzicky.
Cvičíte doma?
Něco se snažím dělat se psem, běháme. Pak mám běžky, kolo, ale rotoped ne, ten nesnáším. Stejně jako posilovny.
Po úraze jste měl odchlípnutou mozkovou plenu…
A ztrátu stability. Hlavně vnitřní ucho, kde je centrum rovnováhy, se mi narušilo, takže když jsem byl ve sprchovém koutě a zavřel oči, protože jsem si mydlil hlavu, vypadl jsem z něj. To bylo zvláštní.
Takže jste si způsobil další úraz?!
To ne, tentokrát jsem to ustál, jenom mě štípaly oči. Ale bylo pro mě překvapením, jak hodně mě to postihlo. Celou pravou stranu těla, na kterou jsem upadl, jsem měl zhmožděnou. Od hlavy přes rameno až po nohu, byla to šlupka.
Bojíte se teď jezdit na kole?
Ne, už zase dávám docela treky, funguju skoro jako dřív. Ale budu už jezdit jenom na svém kole. Byl to takovej varovnej prst. Ale já si myslím, že se mi to stalo hlavně proto, že jsem starej a že jsem byl střízlivej.
To je vtip, nebo chcete říct, že předtím jste běžně jezdil podnapilý, a tudíž se vám nikdy nic nepřihodilo?
Myslíte jako Tour Delir? (smích) Samozřejmě, rádi bychom se občas opili, ale nejde to. Jezdím i na surfu, a když jsem si před závody dal občas panáka, furt jsem padal. Tam ta stabilita byla potom špatná. Kolo je trošku něco jinýho, ale stejně platí: všeho s mírou.
Už jste absolvoval cestu do Santiaga de Compostela, jak jste si plánoval?
Ne, nevyšlo mi to, protože jsem měl spoustu práce. Teď by to bylo ideální, ale zase se nesmí přes hranice. A nejhorší na tom všem je ta nejistota. Nevíte, kdy to skončí. Takže můžete akorát kroužit ve své mysli. Přemýšlel jsem i o tom, že bych se nechal zavřít do tmy, do ticha, a pěkně si tam v hlavě všechno srovnal. Ale momentálně mám na meditaci dost času i bez toho.
Proč jste chtěl do Compostely?
Jsem docela rád sám, a jak jsem byl celý rok opravdu zapřažený, těšil jsem se, že budu moct být jenom sám se sebou. Ale když jsem pak viděl, co se z toho stalo za komerci… Před pár lety šla tu cestu tisícovka lidí ročně a teď je jich třicet tisíc. Spí v penzionech a už je to něco úplně jiného než poutní cesta. Celé to šlo do kopru.
Zajímalo vás to i z duchovního hlediska?
Ano, ale tam jsou velmi přísná pravidla. Nemůžete to brát jako výlet, že si jen tak budete šlapat. Ráno v osm musíte z těch míst, kde máte možnost přespat a kde vám dají čaj a polívku, zase vyrazit na cestu. Těch tisíc nebo osm set kilometrů s vámi něco udělá, ale když potom spíte po hotelích nebo penzionech, tak se z toho stává úplně jiná výprava.
Váš syn byl rok v Austrálii...
Ano, já tam byl taky. V Sydney. Proto jsem mu Austrálii vybral, aby se tam naučil angličtinu.
Využil ji nějak?
Určitě, vystudoval tady American School, promoval v angličtině a myslím, že ho to dost posunulo.
Živí se pořád jako ajťák?
Teď jezdí po horách, fotí si je. A k tomu svatby a taky hezké slečny.
Od fotoaparátu je jen krůček ke kameře…
Kamera je už vyšší dívčí, zatím je u fotoaparátu. Ale je zvláštní, že když mě nevzali na konzervatoř, velmi vážně jsem uvažoval o studiu filmové školy v Čimelicích. A Mates teď taky zkoumá, jak používat kameru. Ale je samouk.
Myslíte, že by se chtěl uplatnit v šoubyznysu?
To určitě ne. Má velké varování v mém příběhu.
Ale vždyť váš příběh není tak špatný!
Ale Mates je jiný než já, trošku introvert.
autor: Ivana Bachoríková
