2°C
Skoro se mi nechce věřit, že vaší dceři je už třicet.
No jo, právě jsme oslavili její kulatiny. Je to neuvěřitelné, protože já se na tak staré dítě vůbec necítím. (smích) Mladší Esther bude v březnu dvacet a Zdenkovi v dubnu sedmdesát, takže tenhle rok je trochu výjimečný. Proběhne v duchu velkých oslav.
Může vám vnučka vůbec říkat babičko, když se cítíte stále mladá?
Naopak, já si přímo zakládám na tom, že jsem pro naši Madlenku babi! V prosinci měla dva roky, a když jí vyprávím pohádky, vyžaduje, aby byly všechny o babičce Zoře a Madlence. A taky v nich musím zmínit druhou babičku Ludmilku.
Takže si vnučky užíváte…
Teď jsme spolu hodně, protože Viki se svým manželem Jirkou předělávají v Praze byt a prozatím jsou s námi v Mníšku. A i když se loni v březnu těšili, jak už budou v červnu zpátky ve svém, což se kvůli covidu, který napadl i dělníky, nestalo, myslím si, že je jim tady dobře. Pro dítě je Mníšek určitě lepší než Praha. Je tu les, rybník, čerstvý vzduch…
Jak se vám spolu žije znovu pod jednou střechou?
Máme obří barák, který je vymyšlený tak, že se nikdo s nikým neruší. Je postavený do kříže, takže každý si může zalézt do jednoho křídla a dělat si, co chce. A my dospělí, je nás pět, se večer pravidelně setkáváme v přízemí v obýváku, kde hrajeme společenské hry. Dokonce se na to i svátečně oblékáme! Dodržujeme určité rituály, abychom se z té sociální izolace nezbláznili.
Jak do toho uměleckého prostředí zapadl váš zeť?
Jirka (Jiří Volák, pozn. red.) sice vystudoval stejně jako Viki politologii, přesněji teritoriální studia na Karlově univerzitě, ale zároveň je šéfem a režisérem amatérského divadla Teritoriální Tyjátr, který tam se spolužáky založil, a teď pro něj píše strašně vtipné hry. Například o setkání Adama Michnika, Marty Kubišové, Angely Merkelové a Krakonoše na Sněžce (inscenace O Krakonošovi a disidentech, pozn. red.). Kritici říkají, že jejich hry mají postcimrmanovskou poetiku. Oba s Viktorkou v divadle i hrají, a Jirka navíc píše blog Táta na rodičovské. Občas se v něm zmíní i o své tchyni, tedy o mně, takže si musí dávat setsakramentský pozor, co napíše. (smích) Ale je to dobrý blog, hodně se u něj nasměju.
Udivuje mě, že starší dcera hraje divadlo. Odmala ji zajímaly knížky, nosila si je s sebou i na večírky, když jste ji občas s sebou někam vzali. A to ještě nechodila do školy! Byla vyloženě studijní typ.
A to jí taky zůstalo. Kdysi jsme hledali do Snů svatojánských nocí (muzikál Zdenka Merty a Stanislava Moši, pozn. red.) malé dítě. Jak postupně dětští herci odrůstali, bylo je třeba nahradit, tak jsme tu roli nabídli Viktorce, ale velmi rázně ji odmítla. A ta když jednou řekla ne, tak to opravdu znamenalo ne. Jenomže když jsem ji po letech vezla na studia do Německa a po cestě jsme toho spoustu probraly, přiznala se mi, že chtěla, abychom ji tenkrát přemlouvali! Naopak když jsme stejnou roli později nabídli Esterce, které byly pouhé čtyři roky, okamžitě přitakala: Jasně! Já na to: „Ale bude to v němčině a budeš hrát kluka.“ A opět zaznělo: Jasně! No a letos maturuje na Ježkově konzervatoři, kde studuje muzikálový obor. Přitom parádně vystřihla i činoherní roli, Julii v klasicky pojaté Shakespearově hře Romeo a Julie. A Viktorce to na jevišti taky jde. Hraje Angelu Merkelovou a já se u toho vždycky strašně bavím. Je to dobře napsané, se spoustou politologických narážek, ale i situačního humoru, takže si přijdou na své všichni diváci, i fajnšmekři.
Vy jste hráli Sny svatojánských nocí i v Německu?
Městské divadlo Brno je nastudovalo v němčině i angličtině a hodně s nimi cestovalo, především po Německu. Vždycky to byly báječné výlety. Hráli jsme i jiné věci, třeba Babylon, a velký úspěch, který jsme tam měli, byl pro nás ještě cennější než ten doma, protože zahraniční publikum vůbec nevědělo, kdo je kdo. Diváci nikoho z nás neznali, takže hodnotili jenom kvalitu výkonů a samotného díla. A i když jsme vystupovali se Zdenkem jenom sami dva někde v cizině, třeba v Americe, Austrálii nebo v Asii, zpětná vazba byla vždycky senzační.
Hrajete ještě divadlo?
Pět let jsem pracovala v Českém rozhlase, kde jsem vybudovala dětskou rozhlasovou stanici Rádio Junior. Opustila jsem ho ve chvíli, kdy jsem se potřebovala postarat o svoji vážně nemocnou maminku a taky dostudovat, protože jsem si dělala doktorát z marketingové a masmediální komunikace. Měla jsem těsně před státnicemi, a to by se s prací v rádiu, kde jsem byla od rána do noci, sloučit nedalo. Ale nepřestala jsem hrát v muzikálu Jeptišky, který má Divadlo Na Fidlovačce ve svém repertoáru už deset let. A zároveň jsme se Zdenkem čas od času koncertovali.
Takže publikum vám nechybělo.
Dětské publikum ne, pro něj jsem v rozhlase dělala i živá představení, ale to dospělé mi chybět začalo. Když máma odešla, vrátila jsem se ke své původní profesi naplno. Teď kromě hraní a zpívání píšu scénáře, především pro Českou televizi, učím na Vysoké škole tělesné výchovy a sportu Palestra a současně tam končím magisterské studium oboru wellness specialista, které hodlám brzy zúročit.
Jak?
Za pár měsíců, až bude epidemická situace příznivější, otevřu poradnu zdravého životního stylu – Well-Being Centrum Zory Jandové. V dnešní době se stále víc ukazuje, jak důležité je být zdravý a odolný vůči nemocem včetně těch psychických, a já chci zájemcům ukázat, že existuje mnoho cest, jak toho dosáhnout. Zabývám se touhle tematikou už více než dvacet let a teď nastal okamžik, kdy chci a můžu své zkušenosti předat dál, ve vlastním komorním prostředí. Jsem schopná jak klienty seznámit s relaxačně-meditačními technikami, které jim pomůžou zvládat stres, tak i jim nabídnout individuální lekce tai-či, jógy nebo lehkého kondičního cvičení. Nebo k nám můžou přijít jenom na masáž. Je to výhodné pro ty, kdo se chtějí vyhnout klimatizovaným prostorám velkých zařízení, která se v současné době jeví jako velmi nebezpečná. Budou si moct taky popovídat, svěřit se se svými problémy, pokud nějaké mají. Třeba se spaním. I s tím jim budeme umět pomoct. S mými kolegy jsme schopni připravit každému zájemci podle toho, co bude potřebovat nebo sám chtít, program na míru. Odolnost fyzickou i psychickou můžete získat především zdravým životním stylem a my k němu chceme lidi nasměrovat.
Před lety jste si osvojila různé techniky, například One Brain, Silvovu metodu, reiki… Nenapadlo vás někdy studovat i psychologii?
Proto jsem šla na Vysokou školu tělesné výchovy a sportu Palestra. Jsem vystudovaný kondiční a sportovní specialista, mám z toho oboru bakalářský titul a studuju dál. Teď zrovna budu dělat zkoušku z psychosomatiky a z psychologie mám státnici.
Tak byste mohla lidem poradit, jak dostat do hlavy a udržet v ní takové množství vědomostí, jako se to navzdory věku daří vám.
Je pravda, že intenzivnímu studiu jsem se začala věnovat v sedmačtyřiceti a ještě jsem s tím nepřestala. Důležité je vždycky vidět smysl toho, co se učíte. Svým studentům radím, aby si získané vědomosti okamžitě zařazovali. Říkám jim: tohle se vám bude hodit k tomuhle, tamto si přiřaďte sem a ono se vám to postupně pospojuje. To je pro studium zcela zásadní.
Co je učíte?
Vedu předmět multimediální seminář. Seznamuji je s masmediální, marketingovou i uměleckou komunikací. Je to široký obor, ale uplatní ho všude. Učím je taky jednání s lidmi, technikám mluveného projevu, sebeprezentaci, kritickému myšlení… Každý si tam může najít svoje.
Zabýváte se i psychosomatickými problémy, máte s nimi osobní zkušenost?
Mám. Bylo to v době, kdy mi umírala maminka. Tenkrát jsem si uvědomila určité souvislosti. Bolela mě hodně záda, ale nebylo to jenom z toho, že jsem ji zvedala, ale protože celá ta bezvýchodná situace mě tížila i psychicky. To se prostě někde promítne. Možná ne úplně bezprostředně, ale se zpožděním určitě. Ve škole jsem se naučila všímat si těchto věcí a dešifrovat je.
Uměla jste si i pomoct?
To jsou situace, kdy to úplně nejde, protože z nich nemůžete jen tak vystoupit. A někdy jde o dlouhodobé záležitosti. Maminka odcházela půl roku, nevím, jestli věděla nebo tušila, že už tu dlouho nebude, ale já na sobě nedala nic znát. Snažila jsem se před ní udržovat dobrou náladu, ale jakmile jsem byla sama, bulela jsem a bulela. Ono se to vlastně dotklo celé rodiny. Maminku jsme přestěhovali k nám, já zrušila všechnu práci a přestala vydělávat. V tu chvíli mi Zdenek i naše holky byli neskutečnou oporou.
Co vám tenkrát pomohlo?
Věděla jsem, jak se nastavit, když zvedám těžké břemeno, zároveň jsem se orientovala v tom, co se děje v jejím a mém těle, znala jsem i různé psychologické fígle, co dělat a nedělat, ale ačkoliv jsem byla připravená, stejně mě překvapilo, jak moc mě to zasáhlo. Mívala jsem doslova stavy bezmoci. Ono to souvisí i s tím, že jste v tom dlouhodobě. Likvidujete věci po milované osobě, probíráte se jimi a mnohé přitom odkazují na vaše dětství. Dnes už třeba chápu, proč maminka lpěla na lžičkách po své mamince. Když teď beru do rukou lžičky z jejího příboru, je to zase moje nádherné dětství. A tyhle věci na vás zničehonic odněkud vybafnou a vy to musíte zpracovat. Ale právě s tím umím pomoct jiným. Nejsem jenom teoretik, mám to i odžité.
Možná byste mohla vést ještě manželskou krizovou poradnu, protože i během vašeho soužití se Zdenkem Mertou jste se musela se spoustou věcí potýkat a vyrovnat.
Se Zdenkem se známe od mých devatenácti a ty krize, které postihují skoro všechny páry, co jsou spolu dlouhodobě, jsme dokázali ustát, a to dostředivě, nikoliv odstředivě. Ovšem poradnu bych vést nemohla, na to jsou specialisté, já tuhle odbornost nemám. To, co ale nabídnout můžu, je pomoc s nastartováním sebeozdravných procesů, což je, myslím, to nejzásadnější. Lidé nemají kopírovat život někoho jiného, musí vycházet ze sebe, najít svoje řešení. Některým ale chybí obyčejné popovídání. Já své klienty umím vyslechnout, nasměrovat, dát jim korektní informace. Dodávám jim sebevědomí a odvahu. Ukazuju jim, stejně jako svým studentům a dětem, že mají v ruce víc karet, než si mysleli. A dostanou ode mě i nějaké žolíky, které jim pomůžou překlenout určité složité období. Zastaví se, uklidí si v hlavě a své problémy pak neřeší zbrkle a sebestředně. Takhle pracuju i sama se sebou a vzhledem k tomu, jak hezky se mi žije, myslím, že můžu s čistým svědomím navést na šťastné přistání ještě někoho dalšího.
