Neděle 28. únor 2021
Svátek slaví Lumír, zítra Bedřich
Oblačno 7°C

Tohle každý nevydýchá! Šokující snacha zesnulého Karla Svobody promluvila

16. prosince 2020 | 06:00

Snacha tragicky zesnulého hudebního skladatele Karla Svobody po letech mlčení o sobě dává vědět! Pokud koronavirus a vláda dovolí, na jaře půjde do kin její bláznivá komedie Mstitel. A na internetu je k mání další majstrštyk – kniha Svědivá kunda. „Je to příběh o Praze, andělích, kráse a zkurveným světě,“ píše na webových stránkách herečka, režisérka a spisovatelka Lucia Klein Svoboda. A pod rozsáhlou ukázkou je nákupní košíček s označením Kup tu kundu. Lucia umí provokovat, ani knihkupectví si s jejím dílkem nevědí rady, tak ho radši neprodávají.

Dokončila jste celovečerní film Mstitel, o čem je?

O herci, který ztratí práci, takže jde o velmi aktuální téma.

Týká se to i vás, taky jste přišla o práci?

Já jsem z divadla odešla dobrovolně, a už bych do něj zpátky nechtěla. Třináct let byla dost dlouhá doba, abych se na jevišti mohla vyřádit. Vždycky jsem chtěla dělat režii, tak jsem se k ní vrátila.

Ale máte širší záběr, vystudovala jste i sociální vědy. Čím to, že nejprve ze všech možností jste volila právě herectví?

Původně jsem studovala v Norsku režii, ale z rodinných důvodů jsem se musela vrátit na Slovensko, a abych ten čas nějak využila, šla jsem na herectví. A hned v prvním ročníku mě oslovil Bolek Polívka, abych s ním hrála v jeho brněnském představení Sex, drogy, rockenroll… Potom jsem získala angažmá v bratislavské Astorce a nakonec jsem opět hrála s Bolkem, a to v inscenaci Garderobiér ve Studiu L & S. Mými kolegy byli Milan Lasica, Milka Vášáryová, a dokonce jsem alternovala s Jitkou Čvančarovou. Ale na rozdíl od ní mě Lasica uzvedl.

A protože vás divadlo nebavilo, tak jste ho opustila?

Ne, protože jsem se zamilovala do Petra Svobody a odešla za ním do Česka. Zprvu jsem na Slovensko dojížděla, ale bylo to tak náročné, že jsem to po roce a půl vzdala. A po té mediální masírce v souvislosti s úmrtím tchána jsem si říkala, že už nechci být vůbec vidět.

Takže nejen pro vašeho manžela, ale i pro vás byla ta soustavná mediální pozornost traumatická?

Bylo to šokující. Dneska už jsme jinde, spoustu věcí jsme pochopili, ale tenkrát to bylo náročné. Ona to nebyla žádná pozitivní medializace. Pro nikoho. Tak jsem se rozhodla, že se budu věnovat svým věcem a nikde se nevystavovat. Začala jsem dělat filmovou režii a teď se rýsuje i divadelní, tak se na ni těším.

Vzhledem k tomu, že jste Mstitele začali točit ještě před pandemií, zachycuje asi herce nikoliv koronavirového, ale toho v běžné, i když nám už tak vzdálené době.

V tom filmu jde o jakousi superrealitu, to znamená, že nevycházíme z ničeho konkrétního. Protože každý člověk vidí něco jiného. Můžete žít v současnosti, ale vybavují se vám spíš retro věci, a někomu jinému naopak ty moderní. Takže se ocitáme ve světě a představách hlavního hrdiny, které jsou možná reálnější než realita.

Kdo ho hraje?

Slovenský herec Danko Fischer z Národního divadla v Bratislavě. Daniel vypadá a hraje úplně jako můj zlatý kolega Július Satinský za mlada. Potkala jsem se s ním nedávno na natáčení filmu Fašiangy (Masopust, pozn. red.), do kterého mě obsadil Ivo Trajkov, teď někdy by měl jít do kin. Danko hrál mého syna, i když je jenom o devět let mladší.

A vy?

Já v tom filmu hraji babku, je to jedna z hlavních rolí.

Znamená to, že filmové role berete, akorát do divadla se vrátit odmítáte?

I s filmovými rolemi to mám složité. Když už do něčeho jdu, musí to stát za to, život je krátký. Ale tuhle roli jsem vzít musela, protože jim na poslední chvíli vypadla herečka. Volali mi: „Lúca, musíš nám pomoct.“ Nemohla jsem odmítnout.

V Mstiteli jste si taky něco vyzobla, hrajete v něm?

To by nešlo, hrát a ještě režírovat. Navíc za kamerou byl Petr (manžel Petr Klein Svoboda, syn hudebního skladatele Karla Svobody, pozn. red.), takže mezi těmi hádkami bych to nestíhala. (smích)

Nejspíš to byla další zatěžkávací zkouška vašeho sedmnáctiletého vztahu. Nebo jste si ji odbyli během natáčení filmu Pirko? Ale tam Petr ještě kameru nedělal.

Ne, tam jsme byli oba režiséři, takže to bylo daleko horší. (smích)

Já měla pocit, že váš manžel se do uměleckých disciplín pouštět nechce.

Ale vždyť on je taky vystudovaný režisér. Dělal v Los Angeles obory kamera, režie, produkce, všechno dohromady.

Což znamená, že jeho názor berete v potaz?

Když s někým žijete tolik let, je těžké oddělit, co je můj názor a co jeho. Rozumíme si jako dobří přátelé.

Před třemi lety jste měla úspěch se scénářem Jako v ráji, zvítězil dokonce v soutěži Filmové nadace, která přihlášená díla posuzuje anonymně…

Já o ničem nevěděla a najednou mi volá nějaká paní, že jsem vyhrála. Byla jsem na ni nepříjemná, myslela jsem si, že si ze mě někdo dělá srandu. A když už volala potřetí a já jí zase vynadala, povídám manželovi: Představ si, že mi pořád volá nějaký blázen, že prý jsem vyhrála jakousi soutěž. Málem naboural. „Já jsem tě tam přihlásil.“ Takže za to může on. Mě samotnou by nikdy nenapadlo, že by o můj scénář mohl mít někdo zájem.

Ale film jste nenatočila.

Protože různé instituce, se kterými jsem ho chtěla realizovat, začaly mít problém, že se v něm dotýkám islámu. Chtěli, abych ho přepsala. Scénář, který vyhrál! Jednoduše mě cenzurovali. Podle nich jsou lidi hloupí a je třeba převychovat je, zatímco můj film by je mohl fašizovat. Přáli si, aby v něm všechny postavy byly pozitivní. Odmítla jsem. A pak mi Petr povídá: „Napiš komedii, ať máme chvilku klid.“ Tak jsem vytvořila Mstitele. Akorát, když si Petr scénář přečetl, prohlásil: „Nemohla jsi napsat něco normálního?“ No, nemohla. A to samé říkal poté, co jsem dokončila knížku Svědivá kunda.

Ale během realizace Mstitele žádný problém nenastal, ne?

Ne, protože tentokrát jsem nikoho ke spolupráci nepřizvala. Kdybych se spojila s televizí, nejspíš by v ní zase byl nějaký dramaturg, který by mi vysvětlil, jak to mám dělat, a to jsem nechtěla. Takže tenhle projekt šel od začátku jako po másle. A jsem šťastná, že v něm vzali roli všichni herci, které jsme oslovili. Milan Šteindler, Pavlínka Tomicová, Petr Čtvrtníček, Lukáš Pavlásek, Iva Pazderková, Luděk Sobota, Zuzana Bydžovská… Od samého začátku z něj byli nadšení. Říkali: „Buť to bude úžasné, nebo brutální průser, ale jdeme do toho.“ A udělali jsme všechno pro to, aby se film povedl. Kulisy se vyráběly jako za starých časů, kdy se tady točily československé filmy. Máme tam třeba třímetrový zmrzlinový pohár a v něm tunu želé.

K čemu?

Jarda Dušek s Danem Fischerem se v něm ocitnou během kómatu.

Z upoutávky je zřejmé, že Dušek si během natáčení docela užíval. Měl i scény se spoře oděnou slečnou…

Jarda hraje spisovatele hédonistu. Když se řekne umělec, normální lidé si okamžitě vybaví orgie, chlastání, zvrácenosti… A my jejich představy naplňujeme. Ve filmu se opravdu chlastá, souloží… Protože my, umělci, jsme už takoví (smích). Milujeme život.

Jeho filmová partnerka je mírně řečeno nadrozměrná, jako by právě opustila Saudkův ateliér, kde jste ji našli?

Pavlínka se přihlásila na casting a zaujala nás tím, jak je krásná. Opravdu nádherná, velmi jemná osoba a hrozně se líbila i Jardovi, což bylo rozhodující.

Na tom filmu je pěkné, že ve chvíli, kdy se hlavní postava (Daniel Fischer, pozn. red.) ocitne na dně, potkává ty nejlepší lidi. A k nim patří Pavlínka, která je sice zrovna nahá, ale vede s naším hrdinou vážný rozhovor. Ptá se ho, co má rád, a on si uvědomí, že mu už dlouho nikdo takovou otázku nepoložil. Protože na to jednoduše není čas.

Jak těžké pro vás coby cizinku bylo etablovat se v této branži?

Když děláte první film, nikdo vám nevěří, ale naštěstí náš předchozí celovečerní snímek Pirko měl v Evropě velký úspěch. Dostal se i na áčkový festival do Talinnu a pouštěli ho na Netflixu, kde měl obrovskou sledovanost. Etablovat se můžete snadno, pokud uděláte dobrý film, a Pirko se povedlo, krásný je i dokument Karel Svoboda: Šťastná léta, který dělal Petr.

Sehnala jste na Mstitele peníze snadno?

Nejhorší bylo, když přišla korona, v tu chvíli nám odpadlo hodně sponzorů, měli strach, nikdo nevěděl, co bude. A teď s druhou vlnou… Hledat sponzory je v dnešní době velmi těžké. Ale podařilo se nám to. Oslovili jsme investory a sami v tom taky máme nějaké peníze. Je smutné, že nedostáváme granty, nevím proč, ale nemíním nad tím plakat, beru to, jak to je, a jdu dál.

Ale vy jste přece začali točit Mstitele dávno před koronou, což nebylo tak nepříznivé období...

To ne, ale i tak nám pandemie narušila posledních sedm natáčecích dní. Chtěli jsme mít ve filmu různá roční období, takže jsme točili například v Tatrách, a to stojí peníze. Přitom zrovna tam jsme prožili něco strašného.

Co?

Sponzor nám zařídil helikoptéru, která nás vynesla na Téryho chatu, kde jsme měli stanoviště. Jenomže pak se obloha zatáhla, letadlo přestalo lítat a my přitom měli půl štábu včetně kamerové posádky dole. Po šesti hodinách marného čekání na rozjasnění oblohy jsme přes vysílačky technikům dole oznámili, že musí se šerpy vyjít nahoru pěšky. Šlapali sedm hodin, protože s sebou táhli sto dvacet kilo technického vybavení. Naštěstí tahle skupina byla mladšího věku, ale ve štábu byli i lidi, kteří nikdy v žádných horách nebyli a najednou se ocitli na Téryho chatě, kde jsme zůstali uvězněni na noc. Jeden šedesátiletý muž byl těžce nemocný na srdce a léky mu zůstaly dole. I proto museli kolegové šlapat nahoru, aby mu je donesli.

To je drama jako ve filmu…

A to ještě není všechno. Druhý den jsme od čtyř ráno koukali na oblohu, jestli se vyčasí, ale marně. Takže nás helikoptéra nemohla snést dolů a já musela celému štábu oznámit, že dolů pošlapeme. I s tím těžce nemocným mužem. Bylo to peklo. A to nemluvím o panice, která nastala, když jsme zjistili, že exkrementy, na které jsme naráželi podél cesty, patří medvědům. Šerpa to ještě vylepšil, když prohlásil: „Prozkoumal jsem je, tenhle medvěd je v pohodě, ale ten o kilometr níž je mladý, ten útočí na lidi.“ Takže úžasné zážitky. (smích)

Stmelilo vás to?

Dneska, s odstupem času, to už všichni berou jako zajímavý výlet, ale tenkrát byli vystrašení. Ten sestup z Téryho chaty opravdu nebyl lehký.

Jak se chováte v takových vypjatých momentech: vybouchnete, nebo zachováte  klid?

Já jsem vždycky hodná. Mě mají kolegové rádi, aspoň si to myslím. Režisér je jako rodič. Ale na druhou stranu platí: na hrubý pytel hrubá záplata.

Pomáhá vám v práci, že jste se při studiu sociálních věd setkala i s psychologií?

Pomáhá mi to ohledně herectví. Protože režisér musí umět s herci komunikovat. Tím, že sama jsem herečkou, vím, jak se cítí, a snažím se jim vytvořit ideální podmínky. A taky jim všechno vysvětlit. Často se totiž stává, že režisér, jak myslí v obrazech, řekne jenom: Běž doprava a zvedni ruku. Přitom nevysvětlí herci, proč to má udělat. Vedle toho musíte ovládat i technickou řeč, protože každý ze štábu potřebuje pokyny sdělit jinak. Takže ano, pomohla mi psychologická praxe, ale i to herectví. A musím říct, že se nám – jak mně, tak Petrovi – s herci pracovalo úžasně.

Dalo by se říct, že herec rovná se diagnóza?

Herci jsou krásní lidé. Tím, že hrají různé postavy a situace, dramata i komedie, vidí život trošku z nadhledu. Protože musí. Ale mají obrovské pochopení a schopnost odpouštět. Ano, jsou jako děti, ale děti jsou přece čisté. Je to určitě individuální, ale ti, se kterými jsem pracovala já, se mi nějakým způsobem líbili všichni a respektuji je. Protože herectví je opravdu těžké povolání. Často se stává, že herci mají různé zdravotní problémy, trpí nemocemi srdce, mají bypassy. Poněvadž hrajete vypjatou situaci, ale vaše tělo to neví a trpí, jako by to bylo doopravdy. Umělci jsou navíc lakmusovým papírkem společnosti. Vyspělost národa je přímo úměrná svobodě projevu umělce. Každý národ určují  řeč, území a kultura. Když si nebudeme pěstovat kulturu, tak co nás bude definovat?

V Česku je teď kultura zrušena, jak je to na Slovensku, odkud pocházíte?

Žiju už dlouho tady, moje děti mluví česky, ale jsem v kontaktu s kamarády hlavně z umělecké branže, tak vím, že se tam děje totéž, co u nás. Myslím, že už by nás politici měli nechat na pokoji. Už si zkusili, jak je to hezké ovládat nás, a mohlo by jim to stačit. Bohužel, na své straně mají strach, nejmocnější zbraň, kterou lidmi můžou manipulovat. Ale všichni jednou umřeme…

Kromě filmu jste pracovala i na knize Svědivá kunda aneb Už ani nejsem nasraný. To je ale název!

Já si myslím, že je adekvátní, protože absolutně odráží dnešní dobu. Je to vlastně takový protest, je v ní všechno, o čem se dnes lidi bojí nahlas mluvit. Mám na ni moc pěkné ohlasy. Čtenáři mi píšou, že když ji četli, museli se několikrát zamyslet a přehodnotit, co jsou ještě schopni přijmout, a co už jim vadí. Tím pádem si o sobě vytvořit přesnější představu. Teď ví, kde jsou jejich mantinely. S pravidly se nerodíme, až během života si stanovíme, co je pro nás moc, nebo málo, a v podstatě to jenom vypovídá o naší životní cestě, o tom, jak jsme byli vychováni a jaké mantinely jsme si osvojili.

Vymezujete se v ní vůči muslimům, migraci... Takže jste proti přijímání uprchlíků?

To ne já, ale Anděl, hlavní postava. Já jsem pouze umělec, který stejně jako psycholog pozoruje svět. A psycholog taky pacientovi neříká, co by měl dělat a jak by měl myslet. Ale za sebe můžu říct, že jejich a naše kultura jsou opravdu naprosto rozdílné. Naštěstí se to už netabuizuje jako před dvěma roky, ale pořád se otevřeně nemluví o překážkách a rozdílech, které mezi námi jsou. A když se o nich nebude diskutovat, tak nastane mnohem větší problém, než když se o nich mluvit bude.

Lidi v knize označujete jako povedené a nepovedené. Do které skupiny patříte vy?

Já opravdu nehodnotím, jenom pozoruji. Ta knížka byla napsaná právě pro to, aby lidi přestali mít strach a mohli svobodně přemýšlet. Protože určovat, co si můžeme, nebo nemůžeme myslet, jak máme mluvit a jak nesmíme, to už hraničí s nesvobodou.

Kde se ta kniha dá sehnat?

Na webových stránkách, odkazy jsou i na sociálních sítích, ale tam s tím máme trošku problém. Neprojde přes filtr. Takže máme svobodu slova, nebo ne? Protože kunda je taky slovo. A ještě před šedesáti lety ani nebylo považováno za vulgární.

Na čem teď pracujete?

Připravuji další celovečerní film a napsala jsem dva seriály pro televizi. Ty ale bude režírovat můj manžel. Já se chci věnovat filmu. Točit bychom měli začít už na jaře, pakliže se rozvolní vládní opatření. Bude to výtvarná komedie.

Jak to, že vám jde psaní tak lehce, musíte k němu mít speciální podmínky?

Ano, prostor, do kterého nikdo nesmí vstoupit. Myslím, že takhle to má každý umělec. Výtvarníci, spisovatelé, režiséři, všichni mají své rituály. Já píšu v noci, když děti usnou.

Jak jste zvládala s dětmi on-line výuku?

Skvěle. Sony a Grétka se učili úplně sami. Jsou strašně šikovní. Od dvou let hrají na klavír a na housle. Syn má jedenáct a začal skládat jazzové kompozice, je to neuvěřitelný chlapec. Je tak zásadový, morální a inteligentní, že si musím dávat bacha, abych ho nezklamala. (smích)

Asi má geny po dědečkovi… Co je vlastně s dokumentem, který Petr o svém tátovi natočil?

Hned po premiéře přišla karanténa, takže v tomhle ohledu měl smůlu. Ale teď by ho měla vysílat Česká televize a plánujeme letní open air projekce. Víc by vám musel říct Petr. Byl to jeho projekt. Já jsem mu pomáhala jenom jako spoluproducentka a manželka.

Jak dnes s odstupem času na svého tchána vzpomínáte?

Já jsem ho poznala jako skromného a milého člověka, a tak na něj i vzpomínám.

autor: Ivana Bachoríková

Syn Karla Svobody o tátovi: O jeho problémech jsme se bavili • VIDEO: Kateřina Štichová, Jan Jedlička

Dcera Karla Svobody (†68) Jana: S tátou si stále povídám, chybí mi naše plavání • VIDEO: Kateřina Štichová, Jan Jedlička

Autor: Ivana Bachoríková